Moje město

Patos střídá dělnický výsměch.
Na přechodech červená zelenou.
Lid stejně raději přechází na červenou,
zatímco v duších blahem odpadky rozkládají se
a s touto veteší i myšlenky planou.
Dvacet sedm let a žádné vyústění.
Sedím v kavárně a dívám se z okna
na výsek reality
a nějaké prototypy
zdejšího koloritu.
Dvacet sedm let.
Stopy po násilí
a nějakém tom zadostiučinění,
když nastanou světlé chvilky.
Tam ne a tady ano.
Budí mne ty myšlenky každé ráno.
Tam ano a tady ne.
Když ne tady, tak…
Kde?