hovno v zatáčce

...
» autorka: LadyUnknown
to jsem zrovna skončila v práci a poklidně šla na vlak. je to zastávka v jedný takový prdeli, kde je jedna fabrika a tou zastávkou myslím jen podepřenou stříšku chycenou rzí a zarostlou houštím. promýšlela jsem svý plány na večer. týden před výplatou, no co, tak dneska budu jen odpočívat a číst si... heh. v tom mě chytla šílená křeč do břicha, jak když vám někdo otáčí střevama a začalo se mi chtít děsně na velkou. proč sakra zrovna teď?! vždyť ještě před chvilkou, když jsem odcházela z firmy, se mi sakra nechtělo! začala jsem se mírně svíjet a v duchu se modlila, aby můj vlak přijel co nejdřív. samozřejmě, ten sráč měl jak na potvoru zpoždění. ale to je přece naprosto normální. jenže když se vám chce nebetyčně srát a máte hovno v zatáčce, je každá vteřina dobrá.
ještě chvíli jsem se svíjela, když mi zazvonil telefon. kámoška Markéta. prý jestli si nepůjdu zaběhat. "né," říkám, "dneska jsem utahaná, bylo toho v práci hodně, tak se nezlob."
"v pohodě, tak jindy. proč tak funíš?" ptá se mě a já už úpím, skoro vyju.
"chce se mi hrozně srát, Markét," řeknu skoro až lítostivě a na druhý straně se ozve zvonivej smích.
chvíli ještě kecáme, alespoň nemusím myslet na svoje zastávkový hovno a po chvíli a všech nepěkných nadávkách přijíždí konečně vlak. na moment zauvažuju, že to pustím ve vlaku na záchodě, ale do hajzlu nebeskýho, sami snad víte, jak většinou ty záchody ve vlacích vypadaj.
krize zažehnána. pořád se mi chce, ale myslím, že to vydržím.
ach, pořád se mi chce. vystřelím z vlaku jak kulovej blesk, předbíhám lidi, chvílema se držím za břicho a sotva popadám dech. z čela mi tečou krůpěje potu a je mi teplo i zima zároveň. zdá se mi, že tohle je horší stav než středně těžká kocovina po prohýřený noci s flaškou portskýho. bože, ještě ty příšerný schody potom...
už jsem konečně u baráku, když v tom přichází další krize. jakoby se mnou to hovno chtělo závodit. ale ne, tenhle závod vyhraju, už vidím cílovou rovinku. to by byla ale prohra, vzdát to přímo před barákem, zahanbit se kousek od vytouženýho cíle.
řeknu vám, milí moji, rychle jsem odemkla, shodila ze sebe batoh a kabát, na němž se ihned začal válet můj kocour a po chvíli pocítíla úlevu, jakou pocítíte vždy, když vyprázdníte cokoli, kupříkladu i svou mysl.
jak kdysi řekl jeden moudronos "omnis habet sua dona dies". a ten můj dar dnes prostě nevoněl po fialkách. ale co se dá dělat, lepší jeden prd než deset doktorů... mrk, mrk.
P.S.: jo a Markét, nakonec jsem si stejně zaběhala.
Tipů: 0
» 07.05.19
» komentářů: 2
» čteno: 582(6)
» posláno: 0


» 07.05.2019 - 23:06
byron
"Na dosednutí" má myslím opocený vzpomínky každej. A kdo se nepotí....heeee.
No a jen tak pro oživení...běháním si stejně figuru moc nezlepšíš. Jen ti časem odejdou klouby a hovno tě stejně dožene...:-).
Fajn story...:-)).

ST
» 08.05.2019 - 09:13
byron: souhlasím s tím běháním a děkuju :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: rozmluva se stepním vlkem | Následující: čtyři zdi
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
1 skrytých [1]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.