Již též přicházejí...

Vzpomínky tak dávné v duši se válí
z dob kdy ještě nevnímal jsem věk,
a lidé, snad říkat smím, moji mrtví
z časomlhy vzpomínek se vynořují,
šourajíc se času natruc, co kol se valí,
z vjemů starších mnohdy padesáti let.

Z druhého břehu ke mně připlouvají
jen na kus řeči, bez hlesu, vše je v očích,
poptat se jak bylo, jak bude napovědět,
otázky nezodpoví, prý sám budu vědět,
tuším, že už vím, a mlčky mi dál vyprávějí,
o štěstí žití, i svých chvílích posledních.

I máma chodí, je to již několik roků.
„Když jsem ještě žila, nejstarší v rodu,
jak chodí za mnou mrtví, táta, zlínští,
to kdys jsem ti vyprávěla, vzpomínáš?“
Naslouchám mrtvých tichým krokům,
a vzpomínám –
toť snad poslání nejstaršího v rodu.