Vzpomínky na červenec 2010 z mailu

…

Znáš mě snad již trošinku - nejtěžší je pro mně dostat do praxe něco pravidelně.

Jinak pokračuji v užívání té chlorelly - a asi to funguje - protože když jdu na malou tak urina voní podobně, jako když jsem se čistila o půstu.

Jen o víkendu jsem svým stravováním moc k očistě nepomáhala.

V sobotu jsem byla na jednom festiválku na Švihove a v neděli na oslavě svátku jednoho ornitologa - prostě grilovací párty – J. mě už v pátek prosil, ať tenhle víkend nedržím půst.

Původně jsem měla jet do Trnavy k babičce a setkat se tam i s tátou - ale táta volal ve středu ať nejezdím, že je moc horko.

Takže neplánovaně jsem trávila již třetí víkend s tím samým člověkem - kterého se týkalo i mé třetí přání před Vánocemi a hladověním.

V sobotu ráno ve vlaku mi přišlo náhle smutno - ale nebyl to můj smutek - tohle spadá do kategorie domněnky --> kdysi si chtěl abych ti je psala.

Domnívám se, že v sobotu ráno bylo smutno některé z mých částí (ale klidně to mohla být jen reakce na deštivé počasí a něco, co mě rozrušilo v textu, co jsem četla - taková braková literatura pro 18+ - ale chtěla jsme něco oddychové, nenáročné)
Tak jsem se v duchu přimluvila k té části - klasická reakce - „prosím tě neplač!“ - a poslala tím směrem úsměvy - a za chvilinku jsem mela pocit, ze se mi ty úsměvy vrací a já jsem byla ráda, ale pak jsem samu sebe začala tak trochu kritizovat - zda jsem mela vůbec právo reagovat tak - „prosím tě neplač!“ - ze jsem tím možná zabránila někomu se pořádně vybrečet - protože někdy pořádně se vybrečet je moc ozdravující a očistné - jenže my jsme tak zvykli hned lidi kolem sebe zachraňovat (neumíme vydržet, když někdo brečí) - že pak lidi (někteří) raději brečí beze svědků, jen aby se mohli pořádně vybrečet ...
Někdy je lepší prostě být s lidmi, ale nechat je vybrečet.

Festival byl fajn - znám i lepší, tohle byl takový víc komerční, ale některé kapely jsem mohla. Např. Xindl_x se nám líbil i když texty i styl nám připomněl Baumaxe - zejména některé hlášky např. "chtěl se stát asketou a stal se sketou". Pak jsme se uvelebili v čajovém stanu s vodní dýmkou - a to bylo super - nepršelo tam, a bylo to na rozhraní, takže bylo slyšet koncerty s obou pódií a zároveň jsme mohli jen prostě být spolu.
Víš někdy mi stačí být s nim a pak se jen dotknout nebo pevně chytit třeba chodidla, nebo palce na noze nebo ruky ... a jdou mnou takové úžasné vlny energie ... a J. to vnímá ... oba to vnímáme .. jako moc krásné.

Nepamatuji si všechny kapely, co hrály, ale když jsme byli v tom stane - tak jistě hráli Horkýže slíže. Později na Kašpárka v rohlíku jsme vylezli zase ven - líbila se mi ta, pro mne do té doby neznáma kapelka – baby-pankáči.

Pak jsme se šli podívat do okolí, prohlídky hradu byli již vyprodány (škoda) - ale byli jsme u jednoho soukromníka v říší skřítků - hezky to měl vymyšleno a pak jsme obešli celý vodný hrad a seděli na jedné lavičce a povídali a kousek od nás vylezla myška - nějak jsme jí nevadily dokud se někdo nepohnul, pak vždy na chvilinku zalezla a pak zase vylezla a chroupala trávu nebo co.

Pak jsme se zase vrátili do areálu fesťáku, hráli PSH - a ty se nám vůbec vůbec nelíbili. A když začala hrát Aneta tak jsme se pomalu začali chystat k odchodu, abychom stihli vlak do Dobřan, kde jsme pak spali u jedné básnířky z Literu - bydlí přímo na náměstí pod věží. Byli jsme pak ještě i s jejím druhem na pivec - kvasnicové a pod. Fajně bolo.

Ráno jsme dostali úžasnou snídani a taky nás Maxík - jejich pes hezky budil - každému olízal tvář - a pak jsme se prošli městem a pak nás odvezla na tu oslavu. Chvilinku tam s námi poseděla - ale pak odjela na jejich chalupu.

V Dolní Kamenici se prima slavilo - chodské pivo mi chutnalo - i to kvasnicové.
A udělali jsme si i procházku po okolí - našli jsme při cestě maliny a zkoušela jsem jeden klas zda je již zralé obilí - bylo - a byl to taky zajímavý zážitek louskat semínka pšenice nebo co to bylo ...

Je zvláštní, že v sobotu na fesťáku mi bylo fajn, ale jak kdyby na druhém programu mé hlavy běžel jiný film - který občas probleskl do vědomí - ale většinou běžel někde na pozadí - znovu se tam procházeli vzpomínky na některé události v březnu a poté ...
Zvláštní.

No nic - moc jsme se rozkecala

Minulý týden jsem měla taky zajímavý zážitek - byla jsem dát foťák do opravy a pak jsem jela do knihovny - ztratila jsem původní kartičku a z tramvaje jsem uviděla toho staříka - jogína, co chodí po Praze v oranžovém rouchu a turbanu a pak jednu kámošku Evu, co si nás kdysi (ještě když jsem žila s Wurfem) stopla v Chorvatsku. Po knihovně jsem zašla do čajovně - a byla tam moje kámoška Vierka – ta, co po mně držela hladovění a nejedla 42dnů - bylo to lepší, než kdybychom se domluvily - a pak slovo dalo slovo - šly jsme k tomu mému učiteli hladovění - aby zbavil i Vierku přivtělenců.

V té čajovně jsem si dala silné Maté Amigo - chtěla jsme něco v noci psát - ale psát jsem nezvládla, ale ani spát - celou noc jsem byla více-méně vzhůru - tak jsem alespoň chvíli meditovala a pak umyla nádobí a pak se sprchovala a takové ty věci ...

A ve čtvrtek jsem měla první sezení se svou učitelkou španělštiny - paráda - taková milá blondýnka z Trutnova - potkala jsem ji v březnu na andělských konstelacích

A ještě jsem minulý týden byla v kině s kamarádem Jakubem - který je slepý. Byla to zajímavá zkušenost - přeříkávat mu ty části, které jsou relevantní a doplňují děj tomu, kdo nevidí, jen slyší.