Noc vertikál, na hraně popela

Mrakodrapová noc vertikál
rozzářená zelenými neony tvých očí
očima se držet sebe navzájem jak horolezci přivázaní lanem,

ale stejně se cítit jak spadlý z vesmírné višně
nebo indián ze staveniště hvězd,

jó,
kdyby duše byla vzdušný koráb, tak naše
odpoutané
stoupají do sférických vrstev
a přistávají na přistávacích plochách paměti,

nacházíme se mezi řečí oblázků, řečí mravenišť v metrech a vlacích
mezi větami na mramorovaných dlaždicích, co jsou chladné jak hra v pokru
mezi jazyky zmatenými jak babylónské lešení
mezi hrošími kůžemi lidí a polo-duchů.

Trestnice světa otevíraná tvýma očima a slovem, jsi svobodou.

II Na hraně popela

Svítání,
reinkarnace Slunce-ohně vychází
jak Eva z Adamova žebrového mostu
jsi Slunci družicí a družkou, zhmotňuješ poštovní známky bohům,
jsi kurýrka planetek a planet.

Sny zapisuješ do korábů fantazie,
v blatníku bílého rolls-royce pěstuješ růže,
jak krvavé kaleidoskopy.

Na hraně popela dáváš křísící sérum,
poskytuješ umělé dýchání jiskře inspiračního světa.
I minimum prázdnoty je rozpuštěno slovem MY a tak to má být.