~Já mu ruku dám~

..kde je ten památník....kde....já nevím jen si verše vymýšlím..

~~~~~~~~~~
Našla jsem v notesu
klučičí adresu
napíšu krátké psaní
i když já vám ani nevím,
bude to vůbec číst?
To nemám zdání.
Dopis by se třeba vrátil
"adresát neznámý“
přemýšlím,
kam se ten kluk ztratil?
A já...hledat ho nebudu
ale kde ten kluk je,
ta zvědavost mi nedá
pokoje.

Zapátrám v paměti
ty roky tak letí
vím,do památníku psal
kam jsem ho schovala
tak hledám ho dál.
I adresa tam je
do básně se rýmuje
je to jako ve hvězdách
už vím jak vypadal
modrooký blonďáček
se mi motá
ve vzpomínkách.
Společný obrázek ze školy
to všechno rozmotal.

Někdo zvoní u dveří
kukátkem kouknu
snad nehoří
tam stojí šedovlasý pán
v ruce má kytici růží
říkám si,já ho znám.
To je ten blonďatý kluk
ne,není mi to fuk.
Otevřu a pozvu ho dál
a on vejde,usměje se
a u kávy povídal
a povídal a povídal…
já jsem ten co měl tě rád
a mohl od tebe i opisovat.

A já mám v notesu
tu pravou adresu
"modrookého chlapce"
z vedlejší ulice
psát na ni už nemusím
to dávno vím
byla jsem sama on byl sám
na stará kolena
já mu svoji ruku dám.
Po tolika letech
klukovi ze základní školy
to jsou ale fóry...

~~~~~~~~~~
z té vedlejší ulice
a díky za růže