Lapena v notách - 8. kapitola

» autorka: Elizabeth Leksa
„Ty jo, jsem napnutá jak kšandy! Vůbec se mi nechce věřit, že ses do toho pustila. Promiň, ale poslední dobou jsi mi přišla taková… já nevím, jakoby zašprcnutá,“ spustila Monika, sotva se autobus rozjel.
Když viděla můj nechápavý výraz, pokračovala: „Jako... nemyslím to zle, ale držela ses dost zpátky, a teď tohle…“
V daném duchu pokračovala dál skoro celou cestu, jen s krátkými přestávkami, ale já ji už neposlouchala. Napadlo mě, jestli jsem neměla o doprovod požádat radši Val. Jenže Monika byla od rány a vždy si dokázala poradit, takže pro mě byla nejlepší volbou.
Předcházející domluva s Wikym ohledně prohlídky bytu proběhla hladce. Jakmile jsem mu napsala, obratem volal sestřence a ani ne za deset minut mi akci potvrdil. Dokonce se nabídl, že by pro mě dojel až k nám. Tuhle možnost jsem rozhodně odmítla a oznámila mu, že dorazím s kamarádkou.
Cesta utekla rychle, a najednou jsme přijížděli na Černý Most na kraji Prahy, kde nás měl autobus „vyplivnout“.
„…Tak co na to říkáš?“
„Promiň, teď jsem tě neposlouchala. Cos říkala?“ nevinně jsem zalhala.
„Ptala jsem se, co bys řekla na to, kdybychom bydlely spolu.“
„Hele, uvidíme, co nás tam čeká, a pak se o tom můžem bavit. Já fakt netuším, jakej ten byt bude.“
„No jo, zas plašíš. Jak by asi moh vypadat byt v paneláku? Já bych řekla, že jako každej jinej.“
Cestování metrem mě moc nenadchlo. Spousta lidí na malém prostoru. Nejhorší „tlačenka“ nás ovšem čekala při přestupu na Florenci, kde byla hlava na hlavě. Nakonec jsme se ale bez úhony z davu vymotaly, a podařilo se nám přestoupit na další linku.
Na Chodově na nás u výstupu z podzemky už čekal Wiky.
„Čau, rád tě vidím, maličká,“ zvolal s rozzářeným výrazem a přistoupil blíž, jako by měl v plánu mě obejmout. Jenže já neměla pocit, že bychom spolu byly tak daleko, abych mu něco takového dovolila.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a udělala krok zpět, „ráda bych ti představila svoji kamarádku Moniku.“
S Wikym jsem vlastně prohodila jen pár slov tenkrát na koncertě, skoro před dvěma měsíci (naši elektronickou komunikaci na „fejsu“ nepočítám), a proto mi možná přišlo takové zvláštní stát teď přímo před ním.
Monika se ovšem nežinýrovala: „Čau, Monča. My se už viděli na turnovským koncertě. Si tě pamatuju.“
„No, já tebe taky. Ty jsi ta, co se plazila po našem zvukaři,“ řekl jízlivě místo pozdravu.
Oh, to je hodně divný… Nezažila jsem ještě kluka, kterého by Monika svým šarmem neokouzlila.
„Tak kudy, pane? Veď nás,“ usmála jsem se na něj, abych situaci zachránila.
Wiky se okamžitě vzpamatoval, úsměv mi vrátil a všichni tři jsme vyrazili bok po boku ven z vestibulu. Venku nás čekala cesta do mírného kopečka kolem obchodního centra a jeho parkoviště. Chodníky byly v tu dobu již horkem rozpálené. Snažila jsem se vstřebávat každý detail, a zapamatovat si cestu - což nebylo vůbec těžké, protože vedla stále rovně.
„Takže ty to teď táhneš s Markem?“ zeptal se nečekaně Wiky Moniky.
„Prosím?“ ozvala se.
„Nejen že ses po něm plazila, ale viděl jsem, jak jste se do sebe zakousli.“
„Tohle je jejich věc, Wiky,“ snažila jsem se je bránit. Co mu kruci do toho vůbec je?
„Omlouvám se, nechtěl jsem bejt dotěrnej. Jen mě zajímalo, s kým teď chodí.“
Monika zkoprněla. Že by měl Marek někoho jiného? Tím by se hodně vysvětlovalo, ale ne zas úplně všechno. S Monikou jsme se na sebe podívaly a protočily panenky.
„A nechceš nám náhodou naznačit, že už někoho má?“ zeptala se Wikyho přímo.
„Co já vím?“ podpořil svou otázku pokrčením ramen.
Jakmile jsme přešli silnici, už se před námi rýsovala čtvrť s paneláky. A jak Wiky slíbil, hned vedle byl skutečně kunratický les.
Čekala jsem, že se bude jednat o klasickou panelákovou zástavbu, ale les tomu dodával úplně jiný rozměr. Takhle bych si dokázala představit bydlení v nějakém menším městě, a ne v Praze.
„Heleho, běhálistu, už nemůže,“ upozornil Wiky na jednoho běžce, který se zrovna vynořil z lesa.
Jak ráda bych zase začala běhat, došlo mi při pohledu na uříceného muže.
„Ani jsi mi neprozradil, ve kterým patře ten byt je,“ pokoušela jsem se získat další informace a zapříst hovor na neutrální téma.
„Ve třetím. A pokud si dobře pamatuju, tak z toho volnýho pokoje je výhled na les. Bude se ti tu líbit, uvidíš.“
„Poslyš, jseš si nějak moc jistej, že na to kejvnu. Ještě jsem ten pokoj ani neviděla, a rozhodně jsem neřekla, že do toho jdu.“
Zastavil se, otočil se čelem ke mně a prohlásil: „Ale kejvneš.“
Monika pořád mlčela. Zřejmě se jí honila hlavou ta poznámka, kterou Wiky uštědřil vůči jí a Markovi.
Panelák, před kterým jsme zastavili, měl novou zelenkavou fasádu a vůbec vypadal čerstvě zrekonstruovaný. Wiky se neobtěžoval se zvoněním, prostě rovnou vytáhl svazek klíčů a odemkl.
„Ty máš klíče?“ zajímalo mě.
„Mám ten byt na starost, takže jo.“
Tohle pro mne byla novinka. Wiky mi přišel jako cibule, ze které se odlupuje jedno překvapení za druhým.
Vevnitř přivolal výtah, gentlemansky nám podržel dveře a nechal nás nastoupit jako první.
„Říkals, že je ten byt ve trojce. Ty tři patra jsme mohli vyjít klidně pěšky,“ rýpla jsem si.
„A kdo by ti ukázal, že tu vše funguje, jak má?“ oponoval mi.
Začala na mě maličko doléhat nervozita. Nevěděla jsem, co bude následovat dál. Na internetu se mi sice podařilo načerpat spoustu rad ohledně hledání podnájmu, které se tvářily užitečně, ale jestli a jak se mršky uplatní v praxi, mi ještě nebylo jasné.
Výtah zastavil a my vystoupili. Najednou jsme stáli přede dveřmi a Wiky se chystal znovu použít své klíče, když v tom se dveře otevřely a stál v nich vysoký, hubený kluk s modrými vlasy vyčesanými do kohouta.
„Kohopak to tu máme?“ prohlédl si nás. Zamlaskal, zakroutil hlavou se slovy: „Neřekl jsi nám, že přivedeš takový kočky. Kdybych to bejval věděl, tak bych se líp upravil.“
Že by přítel Wikyho sestřenice?
Na další hádání, o koho se jednalo, nebylo dostatek indicií. Tušila jsem ale, že se brzy dozvíme víc.
„Ahoj, já jsem Monika a tohle je Elena,“ vrhla se do seznamování Monča. Podal mi ruku. Stisk měl příjemně pevný.
„Sam,“ představil se.
„Jmenuje se Samuel, ale tak mu říkat nesmíme,“ ozvalo se za jeho zády z bytu.
„Ticho, ženská! Kazíš mi moji image,“ houknul zpátky, přesto nezněl naštvaně.
„Tak je pozvi dál, ať taky vidím, koho nám Wiky přived,“ zase ten hlas pro nás zatím neviditelné ženy.
„Prosím, račte se zout a smíte dál.“ S úklonou nám uvolnil dveře do bytu.
S Monikou jsme vstoupily a nestačily zírat. Přímo naproti vstupu visela na stěně černá, modře podsvícená plastika stromu. Byla nádherná. Její vizuální dojem dokonale podtrhoval šedý koberec na podlaze. Stěně vlevo hned za dveřmi vévodilo velké zrcadlo a na pravé straně stál kovový věšák hodící se výborně k oné plastice. Velká předsíň přecházela z jedné strany volně do průchozího obývacího pokoje – z něho za okamžik vyplula drobná, křehce vypadající dívka o něco menšího vzrůstu než já. Tvář jí lemovaly vlasy medové barvy po ramena a její dívčí půvab podtrhovaly hnědé mandlové oči. Tohle je ta sestřenka? Marně jsem hledala nějakou podobu s Wikym.
Usmívala se na nás. Následně přistoupila, aby svého bratrance objala. Na první pohled působila přátelsky.
„Ahoj, Klára,“ představila se a podala ruku nejdříve mě a potom Monice. „Vítejte u nás.“
„Tak která z těchhle krásek s náma bude sdílet naše doupě?“ zajímalo Sama.
Jeho vyjádření mě poněkud zaskočilo, protože se z něj dalo usuzovat, že on tu bydlí také. Ovšem o ničem takovém se Wiky předtím nezmínil.
„Same, hoď se do klidu, ty krásko z doupěte. Ale když tě to tak zajímá, ten pokoj jsem nabídl tady Eleně,“ utrousil Wiky.
„Takže já jdu postavit na kafe, a pak můžem v klidu probrat vše, co bude potřeba,“ vložila se do hovoru Klára, a tím zabránila Samovi v další odpovědi, ke které se už nadechoval.
„Spáso mého života, kafe zní přímo božsky,“ řekl Sam místo toho, co měl původně na jazyku, a zakřenil se na ni.
Wiky ke mně přistoupil a chytil mě za ruku: „Pojď, nemusíš se bát. Tady tě nikdo neukousne.“ Na Moniku kývl, aby nás také následovala. Ta byla z toho všeho ještě celá paf, že i jí došla řeč.
Zamračila jsem se na Wikyho, protože se mi nelíbilo, že se mě dotýkal, ale on si toho nevšímal a zavedl nás do místnosti, z níž prve Klára vyšla.
Úžasem mi poklesla čelist. Obýváku vévodil velký krémový kožený gauč ve tvaru „U“. Pod ním ležel limetkově zelený chlupatý koberec a na něm stoleček z mléčného skla s kovovými tepanými nožičkami. Podlahy vypadaly jako dřevěné. Nepoznala jsem, zda jsou skutečně ze dřeva, nebo jen z lamina. Naproti gauči visela na zdi velká plazmová televize. Po pravé stěně se táhla nádherná dřevěná knihovna. Jenže věc, která mě uhranula nejvíc, bylo piano, stojící hned napravo za předsíní.
Klára odešla z obýváku druhým průchodem a soudě podle jídelního stolu, který jsem letmo zahlédla, bylo zřejmé, že se tím směrem nachází kuchyně. Očividně se v celém bytě designér dost vyřádil. Celkově mi tu přišly zatím všechny prostory příjemně vzdušné a otevřené. Do toho okamžiku by mě nikdy nenapadlo, že lze s obyčejným panelákovým bytem takto čarovat.
Usadili jsme se na tom obrovském gauči, který se nakonec ukázal být i pohodlným.
Wiky si sedl nalevo vedle mě, Monika zase napravo. Wiky asi vycítil mou nervozitu, protože na mě povzbudivě zamrkal.
Klára po chvilce vykoukla zpoza rohu jídelny se slovy: „Mléko? Cukr?“
„Cukr stačí,“ odpověděla jsem jí. Mléko do kávy moc „nemusím“, pokud zrovna nemám chuť na latté nebo cappuccino.
„Mně to samé,“ přidala se Monika.
Klára přinesla tác s kávou a sušenkami, položila ho před nás a přisedla si na levou stranu k Wikymu.
„Prý budeš studovat na UMPRUM jako Sam, jaký obor?“ zajímalo ji hned.
Sam studuje na UMPRUM?
„Design nábytku a interiéru,“ dostalo se jim odpovědi.
Osladila jsem si kafe a pomalu usrkávala. Jsem „kafová“ a hostitelka se určitě snažila, ale… Kulantně řečeno, Klára asi byla na čaj. Jenže nevypít její „kávový“ nápoj by mohlo působit nezdvořile.
„Hele, schválně, jak se ti to tady pozdává? Co si o tom myslíš?“ zajímal se Sam a přitom rozhodil rukama v gestu, jaké by možná předvedl Alfons Mucha před Slovanskou epopejí.
Rozhlédla jsem se a přemýšlela, jak odpovědět.
„Ten, kdo tenhle byt zařizoval, má zřejmě rád poctivý řemeslo a je umělecky založenej. Má to tu styl a ducha.“
„A jaký styl se nejvíc líbí tobě?“ zjišťoval dál.
„Mám ráda přírodní věci, dřevo, kov, kámen a v některejch případech i sklo.“
„Ta holka je můj člověk. Ví, co chce,“ odpověděl potěšeně.
Tohle usoudil jen z těch dvou vět?
„Á propos, ten šperk, co máš na krku, je teda hodně zajímavej! Můžu se podívat?“ Zvedl se ze svého místa a natáhl se po něm.
„Myslíš můj řetízek?“ chytla jsem ho rychle do dlaně.
Wiky mě jednou paží objal kolem ramen a přitiskl trošku k sobě, jako bych potřebovala před Samem ochránit. Ale já s ním ten pocit nesdílela. Řetízek jsem pustila a dovolila Samovi, aby se na něj podíval.
„Nádherný kousek. Kdes ho sehnala?“
„Dostala jsem ho od kamaráda, sám ho vyrobil.“
„Hmm, štědrej kamarád,“ pronesl se smíchem. „Nechceš nás seznámit?“
„Robert není jenom obyčejnej kamarád. Vlastně je to můj nejlepší kamarád. Jinak máš pravdu, ten řetízek je nádhernej.“ Trošku mě tenhle nový známý svojí poznámkou naštval, a mně se najednou chtělo náš vztah s Robertem hájit. Co když se časem stane skutečně něčím víc než kamarádem?
„Máš ráda hezký věci. I já se ti líbím?“ rozkošnicky protahoval slova a tvářil se u toho jako Casanova.
Totálně mě konsternoval. Vyloučila jsem, že by byl přítel Kláry a zjistila, že tu zřejmě bydlel. Jaká další překvapení mě ještě čekají?
Wiky, který nás stále sledoval, náhle vyskočil a stoupl si naštvaně před Sama se slovy: „Nechcete jí ukázat radši ten pokoj? A Same, tahle holka není pro tebe, jasný? Já ji sem přived, tak počítej s tím, že jakmile na ni jen prstíčkem sáhneš, budeš mít co dělat se mnou.“
„Je dokonalá a já mám dokonalé věci rád, to přece víš,“ provokoval Sam dál.
„Jo, vim, ale k ní se budeš chovat s veškerou slušností, rozumíš? Nebo taky můžeš jít…!“ Wiky byl čím dál tím víc naštvaný. Viděla jsem, jak má sevřené dlaně v pěst a na čele mu naskočila žíla. Tohle nemuselo dopadnout dobře. Snažila jsem se rychle vymyslet, jak celou situaci zachránit, aby se ti dva do sebe nepustili. „Durdili“ se jako dva kohouti.
„Takže ty tu bydlíš taky?“ zeptala se Monika a tím prolomila napjatou atmosféru.
Sam na ni otočil oči v barvě jeho vlasů, jež opět sálaly dobrosrdečností, a uklonil se: „Ano, madam. Mám tu čest být spolubydlícím naší sladké bohyně Klér…“
„…Jak mi rád a často říká,“ doplnila jeho vyznání Klára. „Ale i když se to teď nezdá, umí se chovat i normálně.“
„Tak o Samovi toho už víme dost, teď ten pokoj...“ zakoulel očima Wiky.
„Neboj, pokoj jí samozřejmě ukážeme,“ otočila se na něho Klára. „Moc dobře Sama znáš. Nikdy nedělá nic, co by někomu vadilo. Má plnou hubu keců, ale jinak je hotový cukroušek. A rozhodně si myslím, že se tady Elena o sebe dokáže postarat docela dobře sama.“
Tahle holka byla podle mého gusta.
„Prohlídka může začít,“ ozvala jsem se a vysedla z gauče. Monika byla taky zvědavá, takže se ke mně okamžitě připojila.
Klára nás vedla přes jídelnu ke dveřím, které byly za ní. Jídelna byla vlastně spojená s kuchyní, které dominovala šedozelená kuchyňská linka.
Najednou jsem stála v prosvětleném pokoji, se stěnami vyvedenými v krémových až hnědých barvách, kde se uprostřed vyjímala krásná velká bílá kovová postel. Žádné jednolůžko, jaké bych měla na koleji, ale pořádné letiště. Vlastně všechen nábytek byl v čistě bílé barvě.
„Tak co říkáš, líbí se ti?“ vyzvídala Klára.
„Je úchvatnej,“ zmohla jsem se jen na tyhle dvě slova. Přešla jsem k oknu a vyhlédla ven. Wiky si stoupl za mne a položil mi ruce na ramena. Po páteři mi přejel mráz. Dýchej, holka.
„Jak jsem slíbil, máš tu výhled na les,“ prohlásil mi za zády.
Měl pravdu, skutečně jsem se mohla dívat do zelených korun stromů.
„Proč v tomhle pokoji nebydlíte někdo z vás?“ vypadlo ze mě.
„Protože je malej.“
Z úsměvu jsem přešla rovnou do uvolněného smíchu: „Malá v malém pokoji, co říkáte?“
„Ty se jmenuješ Malá? To se k tobě vážně hodí,“ řekl Sam a měl přitom pusu roztaženou od ucha k uchu.
„Tak se jmenuju. Ale nesouhlasím s tím, že je tenhle pokoj malý, je dokonce větší než mám doma.“
„Pojď, ukážu ti ještě zbytek,“ pronesla Klára, a přitom už mířila ven ze dveří.
V bytě nebylo nic, co by se mi nelíbilo. Koupelna měla nejen standardní vanu, ale dokonce i velký sprchový kout s masážními tryskami. Další dva pokoje patřily Kláře a Samovi. Takže tu skutečně bydleli oba dva. I na balkoně, ač to byl zcela klasický panelákový balkon, bylo zcela neklasicky příjemné posezení.
„Když už jsme u toho, kdo tu bydlí… Nevešla bych se sem i já?“ zkusila Monika opatrně.
„Jsou tu jen tři pokoje,“ zamračil se na ni Wiky.
„Snad vidím, ale El by určitě nevadilo, kdybychom se podělily o postel,“ opáčila.
Na náhodné, občasné přespání by mi Monika určitě nevadila, ale že bych s ní toužila sdílet lůžko stále? To spíš ne. Ale nevěděla jsem, jak jí tuto informaci sdělit, aniž bych se jí dotkla.
„Ty jsi na holky?“ zajímal se Sam.
„Ani omylem,“ zhrozila se.
„Sam taky není na holky,“ rýpnul si Wiky.
Sam je gay?
„Abych vše uvedl na pravou míru,“ ohradil se, „líbí se mi kluci i holky, ale klukům dávám přednost.“
Nakonec jsme se domluvili, že mám tři dny na rozhodnutí.
Wiky nás doprovodil až k autobusu. Cestou jsme se celkem „solidně“ nasmáli. Monika na Wikyho ještě jednou zkusila, jestli by se pro ni přece jen nenašlo místo, ale ten byl neoblomný a argumentoval, že v bytě smějí bydlet jen tři lidé. Monika byla chvilku naštvaná, přesto nakonec i ona uznala, že tam jela hlavně jako moje morální podpora. I tak jsem na ní viděla, že mi pořád trošku závidí. Zkusila z Wikiho ještě vytáhnout, proč tam nebydlí i on. Díky tomu jsem se dozvěděla, že má svůj vlastní byt, o nějž se nemusí s nikým dělit a tento kunratický, že patří jeho strýci, který žije natrvalo v Americe.
Cestou autobusem domů jsme toho už pak moc nenamluvily. Pouze Monika se občasnými narážkami stále vracela k Wikymu a jeho poznámkám na Markovu adresu; já si sama pro sebe v hlavě přehrávala celý den. Jednalo se pro mě o těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem jej udělala. Teď už zbývalo vyřešit jen jednu otázku: Jak se s tím poperou naši - hlavně máma?
Tipů: 0
» 16.03.19
» komentářů: 0
» čteno: 100(1)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.