Nevěra 04 Dovolení

Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodinou. Mají o něco větší auto než my. Mají Citroën C3 Aircross červené barvy. Martin právě snídal a já balila ty důležité věci, když Michal začal láteřit.
„Kruci, kde mám kraťasy?!“ zakřičel na celý barák.
„Nenadávej tu! A máš je tam, kam sis je včera dal!“ napomenula jsem ho.
„Ale tam nejsou!“ dál křičel.
„Nekřič před malým! A kraťasy máš v obýváku přes gauč hozený!“ řekla jsem, kde jsem je viděla naposledy.
„Tys mi je tam dala, abych je nenašel, viď?!“ vyčítal mi celý rudý vzteky.
„Za vše můžu já a jen já, co?!“ taky jsem začala křičet.
„To jsem nikdy neřekl!“ hájil se, že nic neřekl.
„Ale naznačuješ! A dělej, za chvíli tu budou!“ popohnala jsem ho. Opláchla jsem zbytek nádobí. Michal se šel obléct a Martin seděl smutně u stolu. Dokonce měl i na krajíčku. Bylo mi ho líto, že byl svědkem další naší hádky. „Tak pojď Maty, půjdeme se obout.“ Usmála jsem se na něho a nastavila ruku. Martin se na mě pousmál, vstal od stolu a chytl se mé ruky. Šli jsme na chodbu, kde už byl Michal.

„To vám to trvá!“ zabručel Michal zlostně.
„Kdyby si mi pomohl, mohli jsme dávno být!“ nedala jsem se. „A nehádejme se!“ navrhla jsem mu. Něco si zamumlal pod vousy, vzal tašky a jel dolů. Martin se mezitím obul botasky, teď byla řada na mně. Zamkla jsem byt a přivolali jsme si výtah a taky jeli dolů.

Dole jsme čekali asi osm minut, než přijel Patrik s rodinou. Patrik zaparkoval u chodníku a vystoupil si. Byl sto devadesát jedna centimetrů vysoký, stejně černé vlasy jako Michal a hnědé oči. Jinak byli stejní. Šlo o dvojčata, ale několik rozdílů tu bylo. Nejen barva očí a výšky, ale i charakter. Kdo znal Michala i Patrika, tak by neřekl, že se jedná o dvojčata.
„Ahoj, čekáte dlouho?“ zeptal se Patrik omluvným tónem.
„Ahoj, jen asi pěti minut.“ Pozdravila jsem Patrika a usmála se na něho.
„Omlouvám se, ale museli jsme se vracet.“ Vysvětlil nám Patrik.
„Brácha, zase si něco zapomněl?“ posmíval se Michal. Chtěla jsem něco pronést, ale uvědomila jsem si, že by došlo k hádce, což jsem nechtěla. Ne před Patrikem a jeho rodinou. Šla jsem dát do autosedačky Martina.

V autě seděla u spolujezdce Lucie starší a vzadu její a Patrikova tříletá dcera Lucie mladší.
„Ahoj Lucie.“ Pozdravila jsem obě Lucky.
„Ahoj Aneto, ahoj Martine.“ Pozdravila nás Lucie starší.
„Ahoj teto Anet, ahoj Maty.“ Pozdravila nás Lucie mladší.

Lucie starší byla od narození blondýna, ale co jsem ji poznala, to ji bylo asi dvacet osm a mě dvacet čtyři, tak si vlasy začala barvit na fialovou barvu. Měla zelené oči a měřila sto sedmdesát pět centimetrů. Ráda nosila trika a tílka ve fialové barvě. A kraťasy, které kupodivu měly barvu bílou.

Lucie mladší měla oči po otci Patrikovi. Hnědé. Vlasy měla do mikádka. Teprve nedávno jí začaly vlasy růst a byly po matce Lucii blonďaté. Měřila sedmdesát pět centimetrů. Nosila ráda růžové šatičky, ale teď byla v růžových tepláčcích a růžovém triku s princeznou.

„Zase jste se pohádali?“ zeptala se mě Lucie starší. Naše děti si spolu povídaly.
„Tak trochu.“ Přikývla jsem pravdu.
„Řeknu ti, že mezi mnou a Patrikem to poslední dobou neklape. Podle mě někoho má.“ Zašeptala Lucie tak, abych ji slyšela.
„To určitě ne. Ten takový není, aby si někoho našel a podváděl tě.“ Zastala jsem se Patrika. Lucie už nestačila reagovat, protože chlapy si k nám sedli.
„Tak a jedeme.“ Řekl Patrik a usmál se. Nastartoval a jelo se na dovolenou.