Vybraná? II.

„Velení je spokojeno. Opravdu. Mělo to výsledek podle očekávání. Přesně tohle se od Vás očekávalo….“ Tyhle a ještě mnohé další věty poslouchala a myslela si svoje. To jsou někdy výrazy. Jaké štěstí, že myšlenky nezanechávají virtuální stopu. Protože obličej, mimiku, postoje, gestiku a tak, to má vždy zcela pod kontrolou. Vždy? V práci ano. Protože je v práci skoro pořád, tak by se to dokonce dalo téměř generalizovat. Ale ve skutečnosti? Tomu tak není. Není stroj ani automat, je živá. Zatím, teda. Byť někdy by to bylo fajn a někdy víc než to. A vůbec… kvůli pochvale ji sem nejspíš nepozval. Nedělá to, většinou. Poslouchala dál tok jeho slov o odpovědnosti, oddanosti, profesionalitě, výkonu. Malou, ale skutečně jen malinkatou chviličku jej neposlouchala vůbec. Nějak se jí zasekl příjem. V hodnotové škále měrné jednotky času by to byly, ale to jedno, co by to bylo. Pomine i možnou kvantovou nepřesnost. Zkrátka ho chvilku neposlouchala a když zase začal, zjistila, že nejspíš o nic podstatného nepřišla.
To je doba…Jen tahle myšlenka prolétla její hlavou, okamžitě se napomenula. Zároveň ale vzpomněla na dávnou poučku. Tak kde je? Kdy konečně? Proč to prodlužuje?
Co? Dobu, přece. Možná si čtenář teď myslí něco o polstrované místnosti a dostatku odpočinku. Ale ne. Tak zlé to není. Jen čeká na to, co dělá dobu dobou. Proč?
Filosofové, fyzikové a lidé jako ona už přesně vědí. Čas a doba to je rozdíl. Ne, nebude teď rozprava o tom, či onom. Jen čeká na to, proč je tady. Tedy přesněji na tu druhou událost. Protože rozdíl mezi časy dvou událostí, přesněji časová vzdálenost mezi nimi … to přesně je d o b a. A jak tak zná své nadřízené, za druhou událost jistě nelze považovat tuhle audienci, byť ve výškách závratných.
Tak, co je! Trochu se zamyslela nad tím, zda vykřičník v jejích očích nebyl příliš výrazný. Možná ano. Hm, zřejmě pravé oko šlehlo víc ostrosti než se smí. Na druhou stranu alespoň to zaúčinkovalo.
Pozítří. Čas, místo, odlet. Jo, tak tomuhle rozumí, tohle je její svět. Pokud svět nebudete chápat jako místo k žití pro všechny a všude. To taky vlastně není přesné. Takhle napsané to vypadá divně, ale vzato do důsledku, tak nějak to je. Samozřejmě musíte věřit. Něčemu, někomu, někde. Systému, velení, druhým, sami sobě. Je toho samozřejmě víc, ale tomuhle určitě. Musíte mít něco na co je spoleh. Co vás tady drží. Pokud nevěříte, umřete nebo odejdete. Ta druhá varianta je samozřejmě lepší pro vás. U systému by spíš řekla, že odepíše hodnotu výcviku a náklady na přepravu v pytli.
Mnozí jimi pohrdají, kritizují, vyzdvihují excesy. Ano jsou, jako všude. Ale zatím žádná společnost se bez takových jako ona neobešla. Proč? Protože lidi jsou pořád stejní. V určitých ohledech nepoučitelní. Umí spočítat dráhu meteoritu, který prolétne kolem naší Zeměkoule za 7 miliard let a nedohodnou se na vedení čáry na mapě, kterou nazvali hranicí.
Na míře akceptace jiné politické síly, na množství vyvážené rudy, na způsobu vlády, na míře inflace, ceně zlata, množství vylovených sardinek. Na takové spoustě malicherností, že nad tím zůstává rozum stát.
Dokáží vymyslet spoustu přístrojů a strojů na ulehčení života. Bohužel také těch, které Vám jej ukončí jednou a provždy. Umí je nejen vymyslet, ale vyrobit jich neuvěřitelné množství. Protože jsou soutěživí, trumfují se v tom kdo víc a líp.
Proto jsou takoví jako ona. Jen někteří z nich se ale hodí na titulní stránky.