(Revoluční rok) 1862

Pátá část. Věnováno ttragelaf - snad se bude líbit:)
» autorka: Rebejah
Dopad na z větší části shnilou slámu, jejíž tenká vrstva pokrývá tvrdou studenou kamennou podlahu, mi vyrazí z plic všechen vzduch. Lapám po dechu, a když se konečně trochu vzpamatuji, zvedám se na všechny čtyři. Mám pocit, jako by mi měla každou chvíli prasknout hlava. Tisknu si k ní ruce, abych tomu zabránil, a zasténám. Nedokážu tomu zvuku zabránit, aby se prodral na mé rty.

Ať už byl střelec kdokoli, nenávidím ho. Kdyby nepostřelil plukovníka, mohl jsem být za hradbami s Heloisou, v domnělém bezpečí. Zajímalo by mne, kdo a proč to vlastně udělal. Všechno se seběhlo tak rychle a já… Neměl jsem sem chodit.

No tos to teda dopracoval, Árno Öörre!

Civím na svou košili. Je zkrvavená, nasáklá pachem střelného prachu a má utržený rukáv. Kníže d’Elzzbierppe mě roztrhá!

Co asi právě teď dělá král? Baví se na svém plese, přecpává se vzácnými lahůdkami, o kterých se většině lidí ani nesnilo, zatímco já tu hladovím? Dochází mi, že jsem dnes měl akorát kaši k snídani, a žaludek se zoufale hlásí o další příděl potravy, který mu nemohu poskytnout.

Dotýkám se svého nosu. Lituji toho okamžitě po úkonu, poněvadž to nejen děsivě zabolí, ale také se mi z něj spustí další krev, tentokrát ne v podobě kapek, nýbrž hotové stružky. Trhám další kus vikomtovy košile – stejně bych dostal vynadáno, tak co – a zakláním hlavu. Není to k ničemu dobré, protože mi krev jen teče do krku. Než se stihnu zarazit, dochází mi, že ji reflexivně polykám.

Konečně asi po deseti minutách krvácení ustává. Odhazuji zmáčený pruh látky do rohu kobky. Světlíkem, na který bych sice s trochou úsilí dosáhl, aby neprotáhl bych se jím, ani kdybych tady zhubl na kost, proniká do místnosti chlad. Okénko nestačí na provětrání kobky a já vnímám nezaměnitelný pach lidské přítomnosti i strádání.

Cítím v sobě takový vztek na královy gardisty, kteří mne neprávem uvěznili, na krále, který s tím nic nedělá, na plukovníka, který se neodkázal ubránit a postřelili ho, na Claru, která nejen, že mi nepomohla, ale sama gardisty přivolala a obvinila mne, na sebe sama, že jsem se zdržoval, na Heloisu, která mne tu nechala a sama utekla… Ale proč? Vždyť jsem jí to sám řekl… Jen… jen poslechla mé přání.

A cítím, že ten vztek neovládám a nedokážu mu vzdorovat. A protože jsem tady zavřený, dávám najevo své republikánské myšlenky najevo jediným možným způsobem. Zpívám. Nejprve tiše, později však můj hlas nabývá na jistotě i síle a rozezní se mocně kobkou i žalářem. Jde o relativně novou píseň, která vznikla za revoluce roku 1708. Tehdy se republika neudržela dlouho, i když myšlenky uchvátily spoustu lidí. Teď je načase zburcovat je znovu. A já touto cestou začínám:

„Příteli milý, doby se mění,

Přesto jsou všechny stejné,

Je načase, aby, co dnes zdá se býti,

Nebylo zítra beznadějné.“

U refrénu zvedám hlas a opravdu zaplanu na kratičký okamžik myšlenkami písně.

„Tak půjdem na krále,

Jen ať má na mále,

Gilotině dáme

Hlavy královen!

Jejich hlas ať sténá,

My řvem do daleka:

Král ať se svléká,

My nebudem!“

Význam posledních dvou veršů nemusí být napoprvé znát, pokud nezažijete to, co zažívali tehdy oni nebo my dnes. Ono vysvlékání krále totiž apeluje na brokát, hedvábí, samet, satén i jiné drahé látky, které si tehdy nemohli dovolit ani lidé jako já a museli nosit tenké prádlo ze lnu nebo dokonce kopřiv. Apeluje na fakt, že král mění šaty i párkrát denně, má jiné na ples a na vládnutí, na hony i turnaje zase odlišné oblečení. Jenomže prostý lid… Ten mnohdy nosí stejný oděv i půl roku, chudší jej mají na celý život a přešívají jej pro své děti. To není spravedlivé.

„Král dneska zavedl novou daň,

Člověče prostý, svou měď si braň,

Odmítl jsem platit před pár dny,

Mé tělo v kusech u brány…

Doba je krutá, my zoufalí,

Pověz, jak jsme to dopadli?

Bojujme za svobodu, vládu svou,

Nezávislost na králi,

Svrhněme z trůnu tu bytost zlou,

Nezaslouží, bychom člověkem ji nazvali.

Budu vás vésti do bitvy zlé,

Nebude pěkná, však my to svedem,

Když králi je jedno, zda žijem či ne,

Ať pozná náš hněv, ať zná naše ne!

Tak půjdem na krále,

Jen ať má na mále,

Gilotině dáme

Hlavy královen!

Jejich hlas ať sténá,

My řvem do daleka:

Král ať se svléká,

My nebudem!“

„My řvem do daleka:

Král ať se svléká,

My nebudem!“

Poslední verše po mně kdosi zopakoval. Nemohla to být ozvěna, protože se to děje pouze jednou. Hlas nebyl tak silný jako ten můj a trochu ochraptěl. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikoho nevidím!

„Jestli chceš,“ promlouvá ten hlas znovu, tak nečekaně, až nadskakuji, „mohu ti spravit ten nos. Jsi docela pohledný mládenec a zlomený nos ti nesluší.“

Mírně přikyvuji, protože sám k tomu úkonu nenalézám vůli. Ze stínů vylézá po čtyřech nějaká postava, ale nedokážu identifikovat její pohlaví. Když se ocitá na té troše světla, které sem vrhá světlík, musím se opravit. Nikoli po čtyřech, po třech. Levá paže osůbce končí pod loktem a pahýl je převázaný vrstvou obvazů, které jsou zmáčené krví. Krev ale už zhnědla, takže patrně nepůjde o úplně čerstvé zranění.

„Co se vám stalo?“ nedokážu zadržet zvědavost.

„Tohle?“ pozvedá nevzrušeně zbytek své končetiny. „To mi ukázali, co se za pár týdnů stane mé hlavě.“ Nemusím dlouho přemýšlet, abych věděl, kdo jsou ti nejmenovaní „oni“. Nemluví rozzlobeně, spíš prázdně. Jako by už přišel o všechno, na čem mu záleží.

„To je oficiální verze,“ ozývá se další hlas. Kolik nás tu propána je? „Ve skutečnosti bušil pěstmi do zdi, aby ho pustili, tak dlouho, až si tam otevřel rány, do kterých se mu dostala sněť. Pravou ruku ještě zachránili, ale tuhle…“

„Vy znáte tu píseň?“ vyzvídám dál.

„Známe ji oba, viď, Quö?“ říká muž a já z jeho tónu poznávám, že se usmívá. „Zná ji snad každý, i roajalisté, jen se tváříme, že jsme zapomněli. Jednou bude ale znít všude po celé zemi, snad se z ní stane i hymna,“ směje se.

„Říkal jste, že mi můžete spravit nos,“ otáčím se na něj. Přitaká, a i když při zákroku samotném mám chuť mu vlastnoručně amputovat i druhou paži, jak mne to bolí, záhy se směju náhlou úlevou.

„Měl pravdu, vypadáš líp,“ říká hlas. „Tohle je můj přítel, Christian, a já se jmenuji Quö,“ představuje je konečně. „Kdo jsi ty?“

„Árno Öörr,“ říkám tiše.

„Prima,“ konstatuje Quö (některá gonská jména jsou vskutku úsměvná). „Poslyš, Árno Öörre, vyznáš se v léčení?“

„Ránu si zavázat umím, možná umíchám čaj proti horkosti, ale tím končím,“ říkám popravdě.

Ozve se zabručení jako od medvěda (ačkoliv jsem medvěda jakživ neviděl ani neslyšel, odhaduji, že tak nějak by mohl znít jeho hlas). „Stejně… podíváš se na něj?“

„Na koho?“

Kobka je dostatečně vysoká, abych mohl vstát. Hlava mě bolí natolik, že se jen stěží soustředím naprosto na cokoliv, zejména poslouchat něčí řeč mi dělá obtíže. Jenomže tihle tři lidé by mi mohli přinejmenším zpříjemnit chvíle v žaláři a ze zkušenosti vím, že první dojem je nejdůležitější. Jestli je odmítnu, jsem ztracen.

Kulhám k místu, odkud se ozývá šustění slámy. Kužel světla zde dopadá na dalšího muže, zahrabaného do vrstvy slámy, ze kterého je vidět jen obličej. Ten se leskne potem. Jakmile se k němu přiblížím, úplně cítím, jak z něj sálá horko.

„To je Tionas,“ říká Christian. „Schytal to, když ho sebrali gardisté. Dávají nám sice jíst i pít, ovšem… léky zjevně jejich pohostinství nezahrnuje…“

Pohostinství? Musím pohrdavě odfrknout. Dotýkám se jeho čela a nemusím dlouho přemýšlet, co tenhle muž potřebuje nejzoufaleji. Musí to ovšem počkat, až nám donesou zmíněné jídlo a zejména vodu.

Odkrývám slámu a uvažuji, jestli nebude přilepená k ráně, když ho jí takhle překryli. Muži ovšem zjevně nejsou hloupí, protože mu přes zranění složili ruku, než ho obalili slámou.

Rána je trochu menší než jeho dlaň, skoro jako by jím proletěla malá dělová koule, což se možná nakonec přesně stalo. Při horečce, jakou zraněný má, jsem se připravoval na rudé čárky, které uvidím rozšiřovat se z rány, a v hlavě jsem si už formuloval své sdělení, že má otravu krve a já mu nepomohu – jenomže nic takového nevidím. Naštěstí. Naplňuje mne to takovou radostí, že dokonce (dost nepovedeně) zažertuji:

„Být vámi ho nezasypávám slámou, mohla by začít hořet…“

O zvláštním smyslu pro humor jednorukého muže svědčí to, že hýká smíchy.

„No co,“ rozhazuje ruce. „Jsem už mrtvý muž, nemám mnoho času, nevynechám důvod ke smíchu.“

Vyměníme si s Quöem pohled, který jasně říká: Blázen.
Tipů: 2
» 14.03.19
» komentářů: 4
» čteno: 10(3)
» posláno: 0


» 16.03.2019 - 20:17
má to spád a peSTrost

(ZASE tam je 10 minut)
:-)
» 16.03.2019 - 20:22
ttragelaf: Děkuji, nevím jestli jsi četl předchozí, je to už 5. část:) 10 minut? Kde?
» 16.03.2019 - 21:33
Konečně asi po deseti minutách krvácení ustává.

vypravěč může být přítomen buď v době děje

anebo vypráví příběh dnes, v jiné časové rovině,
pak může použít současný pohled

ještě se vrátím, ale nejsem vhodný pro konzultaci
spíš se zabývám současností
» 17.03.2019 - 15:19
ttragelaf: ano, ale v té větě je klíčové slovo "ASI po deseti minutách..."
Jak název napovídá, odehrává se to roku 1862, tehdy už hodiny byly, dokonce už byly i kapesní hodinky. To jen tak na okraj. Ale ačkoliv je vypravěč nemá k dispozici, neboť sedí ve vězení, snad lze použít "asi po deseti minutách" jakožto jeho odhad, ne?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Revoluční (III.) | Následující: The Knight's Life


« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
J.F.Julián [1]
narozeniny
Riu [5], kasparion [3], roberts [3], crutcher [2]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.