Lapena v notách - 7. kapitola

» autorka: Elizabeth Leksa
Cestou od babičky jsem se ve vzpomínkách vracela ke všemu, co se mezi námi s Robertem odehrálo. Kdyby nebydlel tak daleko, možná bych si dovedla představit nás dva spolu. Možná. Ale slíbila jsem mu šanci a měla bych svůj slib dodržet.
Robert mě dokázal vyburcovat k životu. Díky těm jeho praštěným vtípkům a věčnému popichování, za které bych ho někdy nejraději „zakousla“, jsem dokázala zapomenout na zlé věci a žít jen daným okamžikem.
Jenže mě nijak nevzrušoval. Dokonce s Petrem jsem cítila daleko víc emocí. Vzpomněla jsem si i na Iana, který by se dal přirovnat k letní bouřce. Jsou silné a magické, ale jak rychle přijdou, ta rychle odejdou.
Domů jsme dorazili v poledne. Přestože bylo u babičky fantasticky, ulevilo se mi.
Odpoledne mě čekala schůzka s holkami – předevčírem jsme si volaly a domluvily se na ní. Monika měla brigádu v jedné místní cukrárně, a tak bylo místo našeho setkání dané.
Zrovna když jsem chtěla vyrazit na cestu, ohlásil mobil příchozí zprávu. Jednalo o další neznámé číslo.

Ahoj, napadlo mě, jestli nebudeš mít příští
týden čas zajít třeba na kafe. Monika říkala,
že už budeš zpátky.
Ozvi se. Marek


Takže ono číslo patřilo Markovi. Proč zveš na kafe mě, a ne Moniku? Marek sice na první pohled působil jako fajn kluk, jenže jít s ním ven sama bylo nemyslitelné. Mám Monice prozradit, že jsi mi psal? doráželo na mě svědomí. Nechtěla jsem jí ublížit; nicméně… Zas tak nezištná jsem taky nebyla a lístky na koncert se hodily vždycky, no ne? Abych z toho nějak vybruslila, Markovi jsem odpověděla:

Ahoj, omlouvám se, ale teď o prázdninách mám nabitý program,
takže netuším, kdy bych se mohla urvat. 
Na podzim se zřejmě uvidíme na některém koncertě BS.
EM


Tak. Vyřízeno. Než se přestěhuju do Prahy, snad si Marek s Monikou mezi sebou vše vyřeší. Jeho číslo jsem si ale pro jistotu uložila.
Telefon zase zapípal:

Těším se.

Zakroutila jsem zmateně hlavou. Markův zájem mi nedával žádný smysl.
Holky už na mě čekaly. Opět jsem přišla jako poslední. Val strávila měsíc s mámou a jejím přítelem někde na jachtě, tak se vrátila krásně opálená a plná dojmů, které nám musela obratem sdělit. Jednalo se o celkem zábavné historky. Člověk z nich měl až chuť taky někam vyrazit. Jakmile se naskytla vhodná příležitost, zeptala jsem se opatrně Moniky, jak pokračuje její „love story“.
„No…“ povzdechla si, „s ním je to složitý. Na tom koncertě v Turnově byl fajn, dokonce jsme se líbali, ale…“
„Líbali?“ skočila jsem jí do řeči. „To ale znamená, že jste na dobrý cestě, ne?“
„Ani bych neřekla. První jsem ho totiž líbla já. On mě sice nechal, a pak mi polibek dokonce oplácel… Jenže najednou se zasek a vymluvil se na práci. Tím šlo všechno tak nějak do prdele,“ dodala smutně.
„Ty o něj ale stejně pořád stojíš.“
Kdyby ne, nikdy by tě tahle situace tolik nesebrala.
„Jsem kravka, protože jo.“
Mrzelo mě, jak se vztah mezi nimi vyvíjel. Pokud Marek její polibky opětoval, musela se mu Monika líbit. Takže ta esemeska, kterou mi poslal, mohla znamenat opravdu pouze nevinný pokec. Třeba jen potřeboval poradit, co se Moniky týká. Moje nedůvěra k lidem mi asi začínala zatemňovat mozek a já kvůli tomu hledala strašáky zbytečně všude.
Pokec s holkami byl skvělý. Monika plánovala, jak budeme spolu v Praze obcházet všechny možné i nemožné kluby a jak si tím obohatíme studentský život. Nechala jsem ji při tom. Stejně jako já nakonec zvládla přijímačky na vysokou. Jednou z ní bude určitě dobrá právnička. Val se povedlo dostat na školu k velikému překvapení všech také, ale stěhuje se studovat až do Zlína. Chtěla co nejdál od rodičů, aby se osamostatnila. Jenže jaksi pozapomněla, že osamostatnit se, neznamená nechat si platit od rodičů třípokojový byt.
Domů jsem dorazila k večeru. Čekala tam na mne další zpráva od Drewa.

Drew: Ahoj krásko. Posílám další fotky. Tentokrát mě podpořil jen Lukyn. Ostatní si totiž hrají na drsňáky, ale jsou to jen obyčejné bábovky.
Pochopil jsem správně, že budeš na podzim v Praze? Škola, nebo práce? Anebo se stěhuješ za nějakou láskou?


Co s tebou? Přišlo mi, že se mnou flirtoval, anebo pouze zamýšlel udělat mi těmi fotkami jen radost a k tomu přidal pár otázek, které ho zajímaly. Nic víc v tom není, snažila jsem přesvědčit samu sebe. Drew mi nepřišel jako ten typ, co lítá za každou sukní, ale na takovéhle soudy bylo brzy. Přesto to zabralo.
Z mobilu jsem si stáhla do počítače fotky od babičky, kde na jedné vyplazujeme s Nikolkou na Roberta jazyk, už jsem ani nevěděla proč. Napadlo mě jednu takovou Drewovi poslat.

Já: Milý Drew, na těch fotkách vypadáte s Lukynem skutečně neodolatelně, teda až na tu, kde má Lukyn našpulenou pusu. Dej na něj pozor, aby mu to nezůstalo. Taky posílám jeden prázdninový pozdrav. Ta malá slečna je moje sestřička, a vůbec si nejsme podobné, jak vidíš.
Abych odpověděla na tvoji otázku, tak v Praze budu studovat. Nikomu do zelí nepolezeš, protože já si teď užívám období, kdy jsem singl, a nechci nějakou dobu nic měnit. Škola mi dá určitě zabrat, takže nebudu mít stejně na nic jiného čas. Na váš koncert si ho ovšem udělám.


Při pomyšlení, jak se bude tvářit, až uvidí tu „prdlou“ fotku, mnou projel pocit spokojenosti. Snad se zasměje. Snad ale také vezme na zřetel moje odmítnutí, a nebude se snažit víc sblížit. Drew by se mi jako kamarád zamlouval, jenže toť vše.
Všimla jsem si, že mi blikala další příchozí zpráva. Byla od Petra. Přes všechno, co se mezi námi stalo, jsem Petra nějak nedokázala na „fejsu“ zablokovat, přišlo mi to dětinské. Jeho zprávy, jsem ovšem ignorovala nekompromisně. Najednou na mě vyskočilo další chatovací okno. Wiky.

Wiky: Konečně jsi tu, maličká. Dlouho jsem tě neviděl online. Kde ses toulala?

Nejen že mi zase napsal „maličká“, ale ani nepozdravil - zato mě hned začal zpovídat.

Já: Ahoj Wiky, jakpak se máš? Pamatuješ si naši předchozí komunikaci, kdy jsem tě prosila, abys mi tak nepsal?

Já mu dám, sokolíkovi. Nejhorší na tom bylo, že oslovení „maličká“ jsem přímo nesnášela. Připomínalo mi ty děsné noční můry.

Wiky: Omlouvám se, pokusím se polepšit, ale nic neslibuju. Tak teď mi prozraď, co podnikáš po prázdninách? Minule ses na mě vyprdla.

Ty mi prostě nedáš pokoj, dokud ti neodpovím. Měla bych se na něj skutečně „vyprdnout“, jak psal, a byl by aspoň klid.

Já: Po prázdninách nastupuju v Praze na vejšku.

Sledovala jsem, jak píše.

Wiky: Fakt? A máš už zajištěný bydlení? Pokud ne, tak moje sestřenka bude mít volnej pokoj. Ta holka, co tam teď je, dělá jen problémy a neplatí, takže končí. Jde o fakt hezkej byt na Chodově, kousek od metra a kunratickýho lesa. Není to ani drahý, jen 4 000,-. Tak co, měla bys zájem?

Úplně mi tím vyrazil dech. Musela jsem si jeho řádky přečíst několikrát. Jednalo se o zajímavou nabídku, o tom žádná...

Já: Můžu si to rozmyslet?

Tohle vážně nešlo rozhodnout hned.

Wiky: V klídku, já mezitím zajistím vše potřebné.

Wiky působil relativně v pohodě, akorát mi přišel trošičku víc snaživý. Kromě toho bylo zvláštní, že mi takovou nabídku vůbec dal. Byla jsem pro něj cizí člověk. S tím bytem mě ovšem skutečně nalomil. Celou dobu jsem počítala s bydlením na koleji, jenže tam byla spousta lidí a málo soukromí. Kdybych bydlela v normálním bytě, měla bych nejen klid na učení, ale i od ostatních. Nikoho by nezajímalo, že jsem zalezlá. Nabízela se otázka, jaká je ta jeho sestřenice. Sedly bychom si vůbec? Měla jsem jen velmi strohé informace. Máma se mi bydlení mimo kolej bude snažit rozmluvit, to mi bylo jasné. Ona šílela už z pouhé představy, že se stěhuju na koleje. Hold trpěla „syndromem kvočny“, jak s oblibou sama říkávala. Měla svá kuřátka ráda všechna pohromadě, pod jednou střechou.
Než jsme zasedli ke stolu, požádala jsem rodiče, jestli by si na mě po večeři udělali čas, že bych s nimi potřebovala něco důležitého zkonzultovat. Nešlo je z toho vynechat, už jen proto, že mě budou „dotovat“, abych vše finančně ustála. Jakmile bylo nádobí sklizeno a Nikolka odběhla do svého pokoje, my se usadili zpět za jídelní stůl.
„Takže,“ začala jsem, „chci s váma probrat bydlení na vejšce.“
„Předpokládám, že se nebavíš o bydlení na koleji,“ odhadl táta správně. Tvářil se zadumaně. Tenhle jeho výraz mi moc na odvaze pokračovat nepřidal.
„No… Ne. Naskytla se mi příležitost bydlet v podnájmu. Ta nabídka je celkem zajímavá.“
Nemělo smysl jim vysvětlovat, že jsem o tom bytě vlastně vůbec nic nevěděla, protože bychom se nehnuli z místa, a hned by můj návrh smetli ze stolu.
„Eleno, neblázni!“ spustila máma. Z její strany jsem takovou reakci čekala. „Copak ty nechceš na koleje, kde budeš se svejma vrstevníkama? Vždyť tak to bylo v plánu, ne? A kdes k takovýmu šílenýmu nápadu vůbec přišla?“ rozčilovala se.
„Mami, jenom jsem řekla, že je tu příležitost bydlet někde jinde než na koleji, a já bych s váma tuhle možnost ráda probrala. Hlavně v klidu, prosím.“
„Eleno, ale na koleji máš i menzu a možnost levnýho stravování.“ Máma se pořád odmítala vzdát.
„Vždyť já vím. Jenže do menzy můžu chodit, i když nebydlím na koleji. V září dostanu kartu ISIC, a ta mi stačí. Krom toho jsi mě celý roky nutila trávit spoustu času v kuchyni, takže hlady bych rozhodně neumřela.“
„Mně se nelíbí, že měníš plány takhle na poslední chvíli,“ durdila se.
„Ale já žádný plány neměním. Prodávám, jak jsem nakoupila. Jedná se jenom o návrh, a já bych se na ten byt jela ráda aspoň podívat.“ Tak, a bylo to venku.
„Když já nevím. Nezlob se na mě, ale mně se prostě nelíbí, co zase vymýšlíš.“ pokračovala.
„Podle mě se nic nestane, když si ten byt zajedeš prohlídnout,“ zachránil mě táta. Jeho výraz byl najednou plný něžné lásky. Určitě pro něj nebylo lehké podporovat mě zrovna v takovém rozhodnutí, přesto se v tuto chvíli postavil na mou stranu.
„Koukám, že už jste se oba dva rozhodli!“ Máma zněla nasupeně. „A kolik ta tvoje sranda má stát?“
„Prý čtyři tisíce.“ Bylo to, pravda, o něco dražší než koleje, ale naštěstí jsem měla bokem peníze z pojistky, určené právě na výdaje spojené se studiem. K tomu si budu muset i tak najít brigádu, abych měla ještě jeden příjem.
„Mami, co takhle se domluvit, že se na ten byt zajedu opravdu nejdřív podívat, no a uvidíme. Když se mi nebude líbit, zažádám o místo na koleji.
„Věřím, že Elena je rozumná,“ snažil se debatu uzavřít táta a pohladil mámu v uklidňujícím gestu po rameni.
„Díky, tati.“
Ještě jsme nějakou dobu probírali otázku peněz a nákladů na bydlení. Bylo pochopitelné, že o mě naši měli strach. Celý život jsem bydlela s nimi, a teď budu trávit většinu času mimo domov. No, budou se s tím muset smířit, a já taky. Nerada je budu opouštět, a Nikolku jakbysmet, ale jednou ten den přijít přece musel.
Nakonec se máma přece jen uklidnila. Sama jsem byla zvědavá, co mi cesta do Prahy přinese. Táta se nabídl, že tam zajede se mnou, což bych sice uvítala, ale nepřišlo mi vhodné přijet s rodiči hned napoprvé v závěsu - tak jsem požádala o pomoc Moniku.
Tipů: 0
» 14.03.19
» komentářů: 0
» čteno: 8(3)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
ave, René Vulkán, valerie [3]
narozeniny
Jarin Kalin [7], básněnka [7], limak [4]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.