Čarodej koní

Na konci malé vesničky
kousek od nás jsou koně
jsou zavřené v ohradě
ve dne, v noci
je jich tak 50, chodí, stojí
nebo ujídají z balíků sena
občas tam zastavím, stáhnu okýnko
a zakouřím si
jezdím tam rád kolem půlnoci
z lesa houká sova
já a koně pokašláváme
dokouřím, vystoupím
a jdu k ohradě
jsou to staré dobré
tažné koně
po chvilce příjde první
hledíme na sebe
přičichne ke mně
a asi po minutě
mi začíná žrát bundu
pak kousne druhého
menšího do hřbetu
nevypadají že by měli strach
ale jsou poslušní
dlouhý život v ohradě
vzpomínky na louky blednou
jakoby na něco čekaly
až povolí past
ale to se zřejmě nestane
musí být mezi nima nejaký ochránce
někdo kdo se za ně postaví a nedá je
kdo nemá strach před bičem
nebo jatkama
pohladím toho blázna
a on dál blbne
háže hlavou a já mu mačkám hubu
je mi z toho zvláštně
z lesa zařve pták
měsíc to nevidí
ale koně ho už znají
říkám jim potichu " ahoj "
a chci odejít ale cítím že
mně někdo pozoruje
byl to tmavý kůň
nedělal kraviny, jenom stál
a díval se
ostatní žili život v ohradě
ale tenhle se díval z té tmy
na mě a já nevěděl kdo to je
po chvilce přišel blíž
pomalinku jsem natáhl ruku
ale on nic, byl trpělivější než já
měl odstup, měl sílu, měl rozvahu
nezlomen
jeho pohled vypadal trošku nemocně
nebyl to mustang s Kanady
ale byl to čaroděj
který trpěl za všechny ostatní
věděl že to tak nemá být
jeho duch žral bič jako žvýkací tabák
povozy a ohrady ho nezlomily
byl jako kladivo co pořád
vypadává kovářovi z ruky
ale trpěl za ostatní
byl to ochránce
jeho duch bolel
byl ohyzdný a všechno hezké
a milé mu to závidělo
víc o něm nevím
ale nikdy na něj nezapomenu
protože je na to všechno sám...