Sen II. – Catangui

Sen noci obtiskl mi měsíce vlys na spící líc,
vědomí s časem naruby obrátil, z líce je rub,
po schodech výš a výš kde opět je snů líc,
stoupám až tam, kde v čase je zářez, vrub.

Na hraně útesu, zubu v času, na cestě Zpět
zaváhám, a již propadám se v čase i prostoru,
volný pád měním v let, levituji jak dřív, opět
plachtíc nad tabule útesů, s větrem pospolu.

Kde moře na útesy doráží a vlny mění v pěnu,
a na tabulích z žuly, salinách, sůl se drolí,
letím a kloužu za příboje řevu za skalní stěnu,
kde jako leviatan v moře se vrak noří, s nevolí.

Mávnu perutí a již na přední vaz z blízka zřím,
posádka pryč, všade jen trosky, zlomený peň.
Očima těkám – kýl mění se v krk hadí, sním?
Smaragdů lesk – bazilišek, tělo hnus – šášeň.

Zrak klouže smyčkou po šupinatém těle hada
obloukem k nebi a zpět, kde tuším oči plazí,
vrau, špičáky od krve sekne po mně, ta zrada,
hlava kočky, v očích jed, do moře mně srazí...

...spirálou rychle vracím se zpět.
V regresi byl jsem ponořen?
Prožil jsem déjà vu?
Či byl to jen sen?