Příhody

Život je někdy nevyzpytatelný... Ale musíme jej brát s humorem...
» autor: Chetigol
Kapitola I.
Ples
I.
Vždy jsem si myslel, že bude zájem o úspěšného muže do třiceti let. Ale nejspíše to byla milná představa. Stojím tady na obecním hasičském plese v obleku za patnáct tisíc, a přesto se za mnou neotočí jediná ze svobodny dam. Přitom mé jméno i obličej, jsou dosti známé, když to tady celé sponzoruji, ale jsem nejspíše atraktivní jako veřejné záchodky. Asi je dobře že za mnou žádna s dam nejde, ještě by to mohla být zlatokopka a já bych mohl za půl roku zkrachovat. Tak dost hloupých úvah, je třeba najít Daniela, mého nejlepšího kamaráda. On mě vlastně na ples vytáhl – mám chuť se napít. Po asi dvouminutovém pátraní jsem ho našel u záchodku v obležení dvou krásných brunet, které mu do ouška špitaly asi něco dosti zábavného, protože se chichotal jako kachna. Naštěstí si mě nevšiml, protože není nic lepšího, než aby mi zbytek života vyčítal tu bezpochyby příjemnou zábavu, co nastane. No co už, půjdu najit Filipa. Dost bylo jmen a trochu vám je a sebe popíšu.
Začněme tedy mým skromným zjevem. Jmenuji se Jarek mam trochu pupek, takže v tričku velikosti „L“ vypadám jako potápěč v neoprenu těsně před puknutím s dekomprese. Mám hnědé vlasy, tedy všechny tři, co mi zbývají. A hnědé oči, které spousta holek hodnotí jako nejpřitažlivější část mého těla, pak většinou následuje můj zadek, ale pouze v případě když opouští místnost. Toto byl můj popis. Pak jen to že vlastním truhlářskou dílnu a v ní tři zaměstnance, ale k tomu se dostaneme později.
Pak tedy již zmíněný Daniel, je to ten nejhubenější chlap, co znám. Přesto nedostatek váhy kompenzuje svým šarmem. Je schopný oblbnout téměř každého tvora, ženu, dívku, dámu, vulkánku a elfku, dokonce i vyšší primáty. Má hnědé oči a vlasy; ovšem tady naše podobnost končí, jelikož já jsem sotva metr osmdesát pět vysoký záškrt a on má necelé dva metry. Ale nejsem závistivý člověk, jen ho za tyto vlastnosti upřímně nesnáším.
Filip, je ten nejhodnější a nejčestnější chlap, co znám. Vzhledem ke svému nízkému věku mu začínají šedivět vlasy. No pořád si myslím, že je lepší byt šedivý, než skoro plešatý gentleman jako já. Má hnědé oči a štíhlou postavu. Při tvorbě vztahu je mnohem neobratnější než já ale, když už se mu podaří nějakou dívku „ukecat“, nedají na něho tyhle holčiny dopustit.
Ačkoli mi tito dva sopouchové někdy lezou na nervy, mám je rád a je mi ctí, že mě považují za kamaráda. Tak teď když víte, o kom hovořím, pokračujme v příběhu. Tak, kde jsem to skončil? A už vím…
Hledám Filipa, tak nemůžeme říct, že bych ho vyloženě hledal, protože jsem šel téměř na jisto – k baru. A on přímo u pultu, ostatně tam jsem ho přesně očekával. Ale zrovna se vášnivě pouštěl do debaty s nějakým příjemným pánem, který vypadal trochu jako návštěvník benzinové pumpy po zavíračce. Bože! Pomyslím si, už to snad nemůže byt horší. Asi jsem to zakřikl, protože za mnou míří těhotná Danielova sestra Natálie. Ve chvíli, kdy jsem se snažil splynout se zdí za mnou, mě oslovila a vyzvala k tanci. S červenými líci jsem nabídku přijal, ale cítil jsem se jako po vyšetření prostaty. Je skoro deset večer a já jsem si už užil téměř každý možný průšvih. Už jsem přišel o dva kamarády a o tanec mě musela s lítosti požádat dívka ve třetím měsíci těhotenství, paráda. Hned po tomto traumatu jsem se uchýlil požádat o azyl u baru, snažil jsem se přepít pachuť ostudy. Přesně takový pocit jsem cítil ve třetí třídě při tělocviku, kdy jsem si zapomněl tričko na tělocvik doma a musel jsem cvičit nahoře bez. Není nic lepšího, než když třiceti dětem ukážu faldíky. Ale vůbec jsem neměl narušené dětství, počurávat jsem se přestal něco kolem dvaceti.
Popíjím si tak nejlacinější whisky a tvářím se při tom jako agent jejího veličenstva, ostatně oblek jsem měl. Byl jsem dokonce i přesvědčivě opřený o pult. V tom mi kdosi zaklepe na pravé rameno. Otočím se, náhle uvidím krásné hnědé oči ještě krásnější dívky. Její kaštanové vlasy ji zakývají odhalená ramena a končí až na začátku tyrkysově modrých šatů bez ramínek. Jakmile jsem viděl tu andělskou tvář, můj mozek si pomyslel, že mi klepe na rameno jen z toho důvodu, že její přítel by si rád stoupl místo mě. Ale srdce mi zaplesalo, když jsem se mýlil.
Dívka se mě svými krásnými rty zeptala, kde je toaleta. Hned po tom, co mi opět sepnul mozek, jsem bezeslově ukázal směrem k záchodům. Dívka poděkovala a odešla směrem, kterým jsem ukázal. Jakmile byla z dohledu, uvědomil jsem si, jak zbytečný jsem na tomto plese a napil jsem si onoho vítečného alkoholového moku. Předchozí událost mě donutila rozhlédnout se kolem. Vlastně jsem hrdý na to, že jsem tady jako jediný zástupce svobodného druhu.
Pokračuji dál v pití a vtom mě opět zastaví zaklepáni na rameno. Když zaostřím, zjistím, že to byla zase ta krásna dívka. Přes až nepříjemně hlasitou hudbu nejde nic slyšet, proto se nakloní hlavou k mému uchu, až se její vlasy dotýkají mého ramene. „Mohu tě pozvat na panáka?“ zeptá se mě a usměje se na mě nádherným úsměvem. Objednala sobě a mně pití a společně jsme se napili. Znova se na mě usmála. Pak řekla, že se jmenuje Bára a že je moc ráda, že mě poznala. Bylo to oboustranné. Zaslechl jsem, že začínají hrát nějakou pomalejší písničku, tak jsem se odhodlal Barču vyzvat k tanci. Souhlasila. Srdce mi buší takovou rychlostí, že to zavání arytmickou poruchou.
Ač neumím tančit, připadal jsem si jako mistr tance a povzbuzen zájmem krásné dívky, šlo mi to téměř samo. No osobně si myslím, že jsem musel vypadat jako postřelená klisna po obrně, ale jí se to kupodivu libí. Zadíval jsem se do jejich očí, ona pohled opětovala. Trvalo to jako snad úplně všechny hodiny fyziky v životě, ale stálo to za to. V jejich očích jsem viděl něco, co jsem neuměl vysvětlit. Po tom, co dohrála píseň, jsem jí pozvání na drink oplatil. Celou tu dobu se na mě usmívala, až mi neuvěřitelně vystoupalo sebevědomí. A to jsem si myslel, že mě už natrvalo opustilo, tak jako moje vlasy. Po tom, co jsme dopili nápoj, jsem si pomyslel, že mě už vymění za jakéhokoli společníka nebo kamarádku, ale ona mě chytila za ruku a vyvedla mě ven. Arytmie se mi vrátila a já byl zmaten.
Po tom, co se mi omluvila, že mě takhle nehezky vytáhla s toho hluku, mi řekla, že si chtěla semnou promluvit v klidu bez kraválu a všelijaké nežádoucí pozornosti. Mně to nevadilo, protože, jsem konečně mohl slyšet její krásny hlas. Nedaleko byl park a tak jsme si to klidným krokem zamířili přímo tam. Odpoledne napadl čerství sníh, bylo tedy uklidňující slyšet udusávat sníh pod našimi podrážkami. Přikryl jsem její ramena sakem, tak jako jsem to mnohokrát viděl ve filmu. Ale neuvědomil jsem si, jaká zima bude mně. Proto dělám vše pro to, aby mi nedrčely zuby. To je nápad procházet se v únoru pouze v košili, pomyslím si.
Po pár krocích jsem se rozhodl prolomit mlčení.
„Čím se živíš, Barčo?“ zeptal jsem se a při tom jsem se snažil, nezměnit hlas, ať už ze zimy nebo z nervozity.
„Učím na základní škole matematiku a přírodopis. Na škole si tě jako slavného absolventa váží, málo kdo by na své náklady postavil dětské hřiště.“ A opět se na mě pousmála.
Připadá mi hloupé, že mě chválí za něco, co mi přijde jako samozřejmost, proto jsem odvětil. „Zrovna jsme měli málo práce a já musel dat klukům práci. Škola je moje srdcová záležitost, tak to bylo téměř bez rozmyslu. A co paní učitelka Urbanová, stále učí? Nebo už je na důchodě?“Snažil jsem se změnit téma, nemám rád, když mě někdo až moc chválí.
Vidím, že se jí líbila odpověď, kterou jsem poskytl, a pravila. „Ach ano Beáta stále učí, máme dokonce stůl vedle sebe ve sborovně a…“
Než stihla doříct větu, uklouzl jsem na zamrzlé kaluži, která byla rafinovaně schovaná pod sněhem, polobotkou bez žádného vzorku a spadl jsem přímo na záda a hlavou se praštil o zem. Plácnul jsem sebou jako palačinka na pánev, to byla rána. Skoro kdyby měl, co by se mi v hlavě i rozsvítilo. Hned po tom, co jsem přestal vidět hvězdičky, tak jsem zahledl, jak nade mnou starostlivě klečí Barča a pravou ruku mi hladí levou líci. „Jsi v pořádku?“ tázavě a s opravdovým strachem v hlase se mě ptá. Nenapadlo mě nic lepšího, než se začít smát.
Hlava mě bolí tak, že mám pocit, že se mi mozek přilepil na zadní hlavu lebky, k tomu na mě s opravdovým strachem kouká dívka mých snů, a mě nenapadne nic lepšího, než se smát. Ano to je ono, to se mi zase povedlo, blesklo mi hlavou.
Vypadalo to ale, že Barča trpí asi stejnou mentální poruchou jako já a začala se taky smát. Ach, ten její usměv je dokonalý. Pomohla mi na nohy a otřepala mi ze zad sníh. Když už mi na zádech nezbyla žádná bílá vločka, znova se mi zadívala do očí. Tentokráte to spíš vypadalo jako by zvažovala, jestli mě políbí nebo ne. No asi jsem si to špatně vyložil, protože toho posléze nechala a pokračovali jsme v procházce.
Po hodince jsem měl pocit, jako bych ji znal celý život. Ona i já jsme se osmělili a mluvili jsme spolu absolutně bez stresu, bez studu. Zjistil jsem, že se sem přistěhovala z Opavy, že se před rokem rozešla s klukem, a že od té doby je sama. Také to, a to mi velmi zalichotilo, se mi svěřila, že se jí libí kluci, jako jsem já. Hned po tomto zjištění jsem chtěl volat na ochranáře zvířat a zařadit ji mezi ohrožené a velmi vzácné druhy.
Mezitím jsem začal pociťovat mokré záda a minus čtyři stupně. A boule na hlavě taky zrovna neulehčovala situaci. I přes nepřízeň osudu jsem byl ochoten tohle vydržet, protože to stálo za to.
Minuty letěly jako Airbus nad Sibiří. Už jsme ani nechodili v parku, došli jsme, až k nově postavené čtvrtí za městem, kde bydlí Barča. Navzájem jsme si poděkovali za hezký večer a ona šla domů. A já jsem se rozhodnul jít zpátky na ples a najít své "kamarády". Po pár krocích si uvědomuji, že mi je zima, protože si Barča nechala moje sako.
Dorazil jsem na ples, jsou tři hodiny ráno a účast na plese dosti prořídla, i tombolu jsem zmeškal a to jsem si letos dělal velké naděje na hlavní cenu, která byla padesáti litrový sud piva. No což, budu muset zůstat u "lahváčů". No snažil jsem se najít Daniela a jak jsem předpokládal, už na plese vůbec nebyl a podle očitých svědku odešel s dvěma brunetami, bůh ví kam. Tak opět, už po druhé za dnešní probíhající ples hledám Filipa. Opět stál u baru, ale tentokrát sám a stěží se opíral o pult. Hned jak mě zahlédl, chtěl objednat drink. Jenže nebyl schopný říct tu větu ve srozumitelném jazyce. Proto jsem ho ze všech sil popadl a rozhodl jsem za nás oba, že půjdeme domů. Filip protestoval, ale jen do chvíle než venku obhodil sloup veřejného osvětlení. Protože Filip bydlel asi čtyři kilometry za městem, zavolal jsem mu taxíka. Ne že by byl problém to dojít pěšky, ale ne v polobotkách a ne s Filipovými devadesáti kilogramy na zádech.
Po patnácti minutách dorazil taxík, nasedli jsme a já jsem se jen modlil, aby to Filip vydržel až domů. Nevydržel. I přes mé velmi důrazné doporučení zastavit, to řidič nestihl včas. A molitanová sedačka pod mým kamarádem se změnila v houbu pohlcující tekutiny z onoho obsahu Filipova žaludku. Po asi dvou minutové hádce s řidičem se mi ho podařilo přesvědčit, ať nás doveze na místo.
Mezitím co taxi čekalo venku, jsem Filipa dotáhl až k němu do pokoje, snažil jsem se co nejtišeji, abychom nevzbudili jeho rodiče. Ale Filda byl jiného názoru a rozhodl se citovat poezii, konkrétně baladu o polednici ze sbírek Karla Jaromíra Erbena-Kytice, takže s plna hrdla řval přes celý dům: „Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho, zlostníka!“ Jeho znalosti byly působivé, skoro až škoda, že se mi ho podařilo dotáhnout do jeho pokoje, jelikož jsem měl vždycky problém si zapamatovat básně.
Padnul do postele jako podťatá lípa a ještě před dopadem už spal. S námahou jsem mu sundal boty a odvázal kravatu, aby se neoběsil. Na víc už jsem neměl sílu ani čas. A vrátil jsem se do taxíku. V něm sedící řidič, který měl otevřené úplně všechna okna ve voze na mě již čekal. Po tom, co jsem si vedle něho sednul, mě tenhle sympaticky pán dovezl k nejbližšímu bankomatu a nechal si zaplatit čtyři tisíce za znehodnocené auto. Pak jsme zamířili ke mně domů, tam si nechal zaplatit osm stovek za odvoz a se zlosti odjel pryč. Dopotácel jsem se domů, odstrojil se a padl vyčerpáním do postele.
II.
Ráno jsem se probudil s jazykem přilepeným na patře. Vylézajíc s postele, připadám si jako ztělesnění bolesti. Bolí mě šíleně hlava a mám takové tušení, že za to může ta boule na zátylku, škrábe mě v krku a k tomu mě bolí nohy, protože jsem včera ušel asi tolik co za poslední půl rok. Vysoukám se s postele jako ruský tankista z tanku a belhám se do kuchyně pro trochu vody. V hrdle mám jako bych měl hlavu v pískovišti a celou noc přežvykoval písek. Došel jsem do kuchyně a nalil jsem si vodu do sklenice, čirá tekutina právě protékající mým hrdlem mi dodává trochu naděje, že mohu dnešek přežít. V tričku a v boxerkách si sednu na pohovku, odložím sklenici na konferenční stůl a rozjímám o včerejších událostech. Zapnu si mobil, nechal jsem si ho doma, ať mi zbytečně nikdo nevolá na ples a hlavně abych neměl nutkání, strávit cely večer na internetu což považuji za velmi nevkusné.
Měl jsem šest zmeškaných hovorů, dnes ráno paní Novalinková třikrát. No jistě v pátek jsem jí byl vyměřovat knihovnu a v neděli se chtěla jen zeptat, kdy jí to přijdu namontovat. Hm… takových je mnoho a přesně kvůli takovým lidem jsem někdy ze své práce zhnusen. Myslí si, že mají absolutní přednost a že mi stolaři čekáme na úplně každou zakázku a mezi tím šoupeme nohama.
Pak mi volal Daniel a jednou Filip. Asi si všimli, že jsem nebyl na plese a postrádali mě; tak přece jen to nejsou krkavčí přátele. A poslední hovor byl Uriašek. Ale toto počká, je víkend a o víkendu nepracuji a už vůbec ne v neděli.
Jakmile jsem zjistil, že v televizi opět nic není, rozhodl jsem se obléci a trochu posnídat. Než jsem se nadál, byla jedna hodina odpoledně a já jsem se rozhodoval, jestli si mam zajít pro sako a někam Barču pozvat. A co když jen nechtěla jít domů sama a smutný tlustý kluk u baru se jí k tomuto účelu náramně hodil? Tak nevím, kde je pravda, ale sako které bylo tak drahé, přece nemohu jen tak postrádat. Proto, až jsem polknul poslední sousto, vydal jsem se do auta a jel jsem k Barčinu domu.
Po zaparkováni jsem nervózní vylezl, jako kdybych šel opět do první třídy a otevřel krásnou, ale nízkou branku a mířil ke vchodovým dveřím. Vidím zvonek, stisknu. Čekám, skoro to vypadá jako by nikdo nebyl doma. Po nějaké době mi otevře nějaká starší dáma s prošedivělými vlasy. Představil jsem se jí s tím, že hledám Barču. Vitální paní mi sdělila, že Barča – její vnučka není doma, že jela na nákupy, ale že tušila, že se za ni zastavím pro sako. Pani mi jej předala a se slovy, že mi za Barču děkuje, se rozloučila. Tohle jako bylo všechno? Chtělo se mi do něčeho kopnout. Proč jsem měl u tak dokonalé dívky zase pravdu, že se na plese nudila a že chtěla jen doprovodit domů. Tak co se dá dělat, nasedl jsem do auta a s pocitem beznaděje jsem jel domů.
Zbytek dne uplynul jako mrak ve tvaru ovce za větrného dne. K večeru jsem se rozhodl schovat oblek do skříně a většinou vždycky kontroluji kapsy, jelikož nevím, jak dlouho to bude ve skříni vyset. A zjistil jsem, že v náprsní kapse mam nějaký papírek, na kterém stálo.:
Ahoj, jestli si tohle čteš, nejspíš jsem nebyla doma. Včerejšek byl úžasný, škoda jen, že tak rychle utekl. Chtěla bych s tebou zase někam zajít. Přikládám ke vzkazu i telefonní číslo a doufám, že vzkaz najdeš. Tak zatím.
Radost po přečtení jsem měl obrovskou. Hned jsem natloukl do mobilu její číslo a zavolal jsem jí. Domluvili jsme se na schůzce zítra v šest večer, že ji pozvu na večeři. Pak jsme spolu mluvili neuvěřitelné tři hodiny a tentokrát se ptala ona mě, kde mám dílnu, jaké kluky zaměstnávám. Zajímalo ji opravdu a upřímně všechno o mně a mém životě. Hovor jsem ukončil až ve chvílí, kdy jsem už slyšel ze sluchátka jemné a sladké fučení které značilo, že Barča usnula. Po dlouhé době jsem usínal s pocitem upřímné radosti.
Tipů: 1
» 05.01.19
» komentářů: 1
» čteno: 138(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Prvotina


» 07.01.2019 - 10:10
Vítej na Libresu!
Musím přiznat, že prózu příliš nečtu, ale tohle jsem dočetla až do konce. Psáno deníčkovým odlehčeným stylem, místy jsem se zasmála nahlas. Nicméně by to chtělo zapracovat na gramatice, než dílo vložíš do veřejného prostoru. Zbytečně chybami dílu snižuješ úroveň a čtenáře to pak zamrzí, někdy i odradí. Rovněž bych se přimluvila za přehlednější členění odstavců. Každopádně múzám zdar a budu se těšit na pokračování. :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.