O rytíři a jeho dámě

Růži tak něžnou jak jeho panna,
Rudou jako krev anebo víno,
Zkropenou rosou z časného rána,
Tak aby ji to nevzbudilo
Zlehka složil na polštář,
Kde spala její sličná tvář.
Vína se napil, ode zdi vzal si
Bandalír a jal se rychle jít,
Netroufnul si jí pohladit vlasy,
Netroufnul si ji políbit.
Na oře vsedl, ujel tak záhy,
Že nikdo odjezd neviděl,
I malířova štětce tahy
Zachytily ptáka bez křídel.

Panna když vstala, postřehla růži
Na polštáři podle líce své,
Zaklela jací že jsou všichni muži,
Nedýchla vůně mámivé.
Vstala, a v rouše Evině,
Nedbaje na trní bodavé,
Zachytil odraz ve víně,
Jak stáhla listy z růže té.
Potom květ utrhla krvavou dlaní,
Na zemi z prkem přistál hned.
Kéž dává rytíř ten pozor na paní,
Věnec jí sebral a už spěchal jet.