Nový rok

Stojí, a chladivý vítr něžně suší slzy, co jí stékají po tvářích. Stojí, a nebe nad její hlavou vybuchuje v tisících barvách. Usmívá se.

Žlutá, červená, modrá, zelená. Nadšený jásot lidí a vzrušené výkřiky, rány, ze kterých zaléhají uši. Je to všude, celé město, celý svět zachvátilo šílenství. Nezbývá, než nechat skanout těch několik slz a doufat, že se ten jeden jediný tichý vzlyk ztratí v ohlušujícím třesku okolo.
Balkon, na kterém stojí, je ve čtvrtém patře, takže výhled má opravdu pěkný. Vzduch je prosycen vůní střelného prachu a všude, kam jen dohlédne, jsou světla. Studený vítr jí zastudí na holé kůži, sveze se proto podél betonové zdi až k zemi a přitáhne si blíž deku, která jí halí ramena. Stále je jí chladno, svoji vyhlídku ale zatím opustit nechce. Má neodbytný pocit, že je přesně tam, kde má být, na správném místě a ve správný čas. Vždyť zanedlouho už stejně všechno skončí. A třeba něco zase začne… Kdoví.

Její přátelé za balkonovými dveřmi, kteří sem přišli spolu s ní oslavit příchod nového roku, jako by byli tisíce kilometrů daleko. Teď a tady je jen ona, ona a město, ona a barvy. Celý život jako by směřovala právě k této chvíli, chvíli absolutního smíření a klidu. Ať už budoucnost přinese cokoliv, ona je připravená.

Sedí na balkoně a nechává volně plynout myšlenky. Vzpomíná na to, kde a kým byla před rokem. Na předsevzetí, která se nyní zdají zcela bezpředmětná a prázdná. Na plány, které vzaly za své, spolu se sliby a očekáváními. Na to, kým se tehdy chtěla stát. Sarkasticky se pousměje a beze slova pozvedne sklenici šumivého vína. Tak na ten další rok, tentokrát už bez podobných zbytečností… Na dva loky ji celou vypije, poté si hřbetem dlaně otře rty. Ruku i se sklenicí natáhne nad ulici a ladným pohybem ji pustí.

Sleduje, jak ten takřka umělecký kousek skla, symbol blahobytu a oslav, pomalu padá k zemi. Ve vzduchu se několikrát otočí a na okamžik odráží snad všechny barvy, které kolem vybuchují. Až nakonec vybouchne i sklenice, rozlétne se na stovky skleněných střípků s vůní střelného prachu. Rány kolem nabývají na intenzitě, takže se zdá, že její konec byl tichý a bezhlesný. Ale možná jen nevykřikla dost nahlas…

Na okno za ní někdo zabuší. Zamrká a poetika okamžiku je rázem ta tam. Ač nerada, odtrhne oči od fascinující podívané a ohlédne se. Spatří svoji kamarádku, která cosi křičí. Její výraz je plný zděšení a namísto gestikulace jen zmateně mává rukama. Ne, ne. Mladá žena jen zavrtí hlavou a otáčí se zpět. Ale to, co spatřila v těch očích v okně, jako by změnilo celou tu scenérii, která se před ní rozprostírá.

Z barev zbyla jen žlutá a červená. Jásot už nezní vůbec nadšeně a výkřiky mají nádech nefalšované hrůzy. Ke střelnému prachu se přidává kouř, pach spáleniny a možná i krve. Všude, kam jen dohlédne, vládne panika. A namísto barevných ohňostrojů, které k oslavám nového roku patří, létají vzduchem bomby. Žena vstane a naposledy si přitáhne teplou deku blíže k tělu.

Stojí, a chladivý vítr něžně suší slzy, co jí stékají po tvářích. Stojí, a dům pod jejíma nohama vybuchuje v tisících barvách. Usmívá se. Usmívá a letí…