Mount of hell (1/4)

Mount of hell

1.

Z nebe se snášel déšť sopečného prachu. Kapota už jím byla celá pokrytá a skrz přední sklo toho taky příliš neviděl. Stěrače nestíhaly. V jeho pruhu jelo před ním pár vojenských a hasičských aut, ale jinak nikdo. V protisměru byla situace zcela opačná. Auto za autem se snažilo utéct ze zóny, která se proměnila v peklo na Zemi. K nebi stále stoupal mohutný sloupec kouře, který barvil nebe do tmavošedé barvy, přičemž blízko samotné hory doplňovaly celou scenérii i blesky. Stromy podél cesty už byly zasněžené popelem, rovněž tak pole a cesty. Připomínalo to trochu jako by zima přišla o trochu dřív. Jenže to se nestalo. Místo toho vybuchla Mount of hell. Její vrchol měl před sebou. Ve vzduchu byl cítit průšvih. Výbuch přišel neočekávaně a nestihlo se evakuovat všechny lidi.
Stejně jako vojenské a hasičské vozy zaparkoval v městečku St.Helen na parkovišti u nákupního centra. Vystoupil z auta a šlápl do již několikacentimetrové vrstvy popela. K samotné sopce to bylo odtud necelých deset kilometrů, takže se ocitl v nebezpečné zóně. U nákupního centra byl postaven provizorní bezpečnostní štáb, který představovalo několik hangárů. Tady se koordinovala evakuace lidí a každých deset minut odkud odjížděly vojenské náklaďáky plné lidí, kteří nemají vlastní vůz. V jednom z hangárů měla své místo i policie a také FBI. Vešel dovnitř a zamířil k dlouhému stolu, kolem kterého sedělo několik mužů, sledujících plátno se záběry sopky a jejího okolí.
„Dobrý den,“ pozdravil a šel si sednout na jediné volné místo, které bylo rezervováno právě pro něj.
„Zdravím vás agente Gersi, jaká byla cesta?“ ptal se velitel zásahu kapitán Andrew Skolnick.
„Prašná.“
Nikdo se nezasmál a Gers to ani neočekával. Bylo to jen suché konstatování pravdy, nikoliv vtip.
„Agente Gersi, prokazatelně zemřelo už šedesát lidí, ale o dalších pěti stovkách nic nevíme. Tohle není doba na jakékoliv vtipkování!“
„Nevtipkuji. Ta cesta je opravdu zatraceně prašná, jestli jste si nevšimli. Co vám mám říkat? Že je slunečno a hezký výhled na sopku? Radši bych se rád dozvěděl, proč mě tu vlastně chcete.“
Mezi ostatními muži, lépe řečeno policisty z různých místních nebo státních útvarů, to zašumělo. Gersovo chování a vyjadřování často mělo za důsledek, že nebyl příliš oblíbený.
Skolnick se zatvářil vážně.
„Je třicet hodin po výbuchu a od lidí z měst, které tragédie postihla nejvíc, přicházejí podivné zprávy.“
„Jaké zprávy? A proč se tváříte, jako když mi chcete říct, že je konec světa?“
„Zpočátku jsme tomu nevěnovali pozornost, protože většina lidí, byla v šoku nebo byla popálena, ale když už jich bylo hodně, museli jsme je brát vážně. A tady poručík Nicols se účastnil záchranné akce v Delingenu a viděl dost podivné věci.“
„Jsem z FBI. To se jedná o něco, co podléhá národní bezpečnosti?“
„Chtěl jsem někoho, kdo se věnuje nadpřirozeným jevům. A to jste vy.“
„Jsem jedno ucho. Co se tam děje horšího než je výbuch sopky?“

2.

„Démoni?“ ptal se nevěřícně, ale ne opovrživě Gers. Žena na posteli byla ve středních letech, ale její tvář vypadala staře a strhaně. Mluvila těžce, ale se zápalem. Tím, co říkala, si byla jistá.
„Vstávali z popela. Ty oči… ty jejich oči. Bůh nás opustil a bestie byly vpuštěny na povrch,“ chraptěla žena.
„Co měli s očima?“
„Žhnuly jak peklo.“
„Co dělali, že o nich mluvíte jako o bestiích?“
„Žrali lidi.“
„To jste viděla na vlastní oči?“
I když byla žena na smrt unavená, zvládla se pokřižovat. Gers si všiml, že má obě ruce celé obvázané a že obvazy byly krví už hodně nasáklé.
„Viděla. Pořád to vidím. Můj manžel mě ubránil, ale oni ho…,“ ženě se zlomil hlas a rozplakala se. Ihned přiběhla sestra a Gerse i s Nicolsem a Skolnickem, kteří ho do nemocnice přivedli, pobídla, aby opustili ihned místo a nechali paní v klidu.
„Tak co tomu říkáte,“ ptal se Skolnick ihned, jak opustili nemocnici, která byla již zcela přeplněná a hospitalizovala jen těžce raněné pacienty, kteří by nezvládli převoz někam dál.
„Jsou tady dost věřící lidé a název hory k tomu vyloženě svádí. Vidí démony všude.“
„Vy si myslíte, že si vymýšlí?!“ vybuchl prozatím tichý Nicols.
„To neříkám, ale ta žena byla na smrt unavená a popálená. K tomu přičtěte jedovaté výpary a popel. Nejspíš to viděla, ale jednalo se o halucinace.“
„Jejího muže našli ohlodaného na kost! Ano, ohlodaného! Chlapi říkali, že sice nikoho neviděli, ale slyšeli dost mrazivý skřehot zpoza nedalekých domů. A já sám vám potvrdím, že se v té zóně děje něco divného.“
„Ano, bouchla sopka.“
„Není to jen výbuch! Něco se tam děje nadpřirozeného.“
Gers protočil panenky a vzdychl.
„Poslalo mě sem FBI, takže práci splnit musím. Jako fakt jsem nadšený, že mám jít směrem, kde na mě čeká aktivní sopka.“
„Ukážu vám ještě pár fotek, které nafotil dron v blízkosti hory,“ řekl Skolnick a vrátili se zpět do bezpečnostního štábu.

Na fotkách byla sopka. Kouřící, plivající lávu a vrhající kamení. Gersovi to nepřišlo příliš zajímavé.
„Podívejte se pořádně. Sem,“ upozornil Skolnick a prstem ukazoval na tmavé místo na východní straně hory.
Gers to nerozeznal ihned, ale na detailnějších fotkách rozpoznal, že tmavé místo je dírou. Evidentně velmi hlubokou.
„To je díra jak do… Druhý kráter?“
„Ne, nevíme, co to je. Ale podle vulkanologů by to tam vůbec nemělo být, protože z toho místa k žádnému výronu lávy nedošlo. Je to čistá velká díra kamsi do hloubky.“
„Dobře, to zní tajemně. Ale přesto… co já s tím?“
„Lidé říkají, že je to díra do pekla.“
Gers pokrčil rameny.
„Několik lidí tvrdí, že viděli, jak cosi z té díry vyběhlo a směřovalo pod horu,“ pokračoval Skolnick a Nicols souhlasně přikyvoval.
„Takže díky tomu máte potvrzené, že to je džuzna do pekla? Aha, zdá se, že tu všichni moc žerete bibli.“
„Ne, ti lidé jsou hodně věřící, ale něco se tam opravdu děje.“
„Je mi to vlastně jedno. Dostal jsem úkol, tak ho splním. Prošetřím to, ale ručíte mi za to, že se nedostaneme do přímého nebezpečí.“
„Dostaneme,“ zapojil se Nicols. „V těch městech je ještě spousta lidí a my jim musíme pomoci. Půjde s námi záchranný tým. Vy nemusíte dělat nic, jen vyšetřete to podezření.“
Gers z toho nebyl ani trochu nadšený. Jít vstříc aktivnímu vulkánu by se nechtělo nikomu.
„Vyšetřit, jestli ze sopky neutekli nějací démoni,“ brumlal si Gers spíš pro sebe, ale Nicols mu odpověděl.
„Já viděl démona. Nejsem blázen a dal bych ruku do ohně za to, že ta díra je přímo do pekla, ačkoliv jsem v něj nikdy nevěřil.“
„Jo, ruku do lávy za to. Normálně bych se zeptal, jak ten démon vypadal, ale nemám teď opravdu náladu, takže si o tom pokecáme asi až při cestě. Kdy chcete vyrazit?“
„Za hodinu,“ řekl Skolnick. „Vyzvedněte si vybavení, dejte si kafe a něco k jídlu. Tam kam jedeme, nebude na jídlo moc času.“

3.

Jelo pět aut. Samé jeepy s korbou. Jeden z nich byl označen zdravotnickým křížem. Další dva byly vojenské a na korbách posedávali vojáci. Jedno z vozidel bylo upravené jako hasičské auto a dokonce mělo nádrž s vodou na hašení. V posledním autě seděl Skolnic, vulkanolog Peter Burns, Gers a řídil Nicols.
Gers se díval z okna na zadním sedadle a zvykal si na roušku, kterou mu dali. Měli ji všichni, ale nejraději by ji zahodil někam daleko. Stejně tak vojenská obuv mu nedělala vůbec dobře. Nohy ho bolely sotva vyjeli a to s nimi neušel ani padesát metrů. Bylo mu vedro. Jako agent byl zvyklý na pohodlný oblek na míru. On celkově měl Gers v oblibě pohodlí a nicnedělání. To však neznamenalo, že by svou práci nedělal svědomitě. Když ho případ chytil a našel prvotní stopu, šel si za cílem jako nikdo jiný. Nadpřirozené jevy jsou jeho obor, avšak ze všech případů co dělal, neměl nakonec žádný z nich opodstatnění. Vše se vždy vysvětlilo zcela realisticky a racionálně. Žádný případ nemusel odložit jako nevyřešený. I proto řečem o démonech ze sopky nevěřil ani trochu.
Krajina vypadala jak zakrytá sněhem. Ten měl však smutnou šedou barvu. Gers měl několikrát šanci zahlédnout vrchol Mount of hell. Sopka stále chrlila mohutný sloupec kouře k nebi, které vypadalo hrůzostrašně. Mrak, který ležel nad horou, neustále křižovaly blesky a mračna byla zvlněná tak, že člověku připadalo, jako když se na něj obloha naštvaně mračí. Část hory se zhroutila a vytvořeným korytem tekla oranžová láva po boku hory kamsi do krajiny.
Jeep se začal otřásat. Trvalo to jen pár vteřin, ale nebylo to vůbec příjemné.
„Co se děje?“ zeptal se instinktivně Gers, i když mu to bylo jasné.
„Zemětřesení,“ odpověděl v klidu Burns. „Tipuju, že tak kolem pěti stupňů Richterovy stupnice.“
„Díky za info. Velmi detailní. Vím, že to bylo zemětřesení,“ zabručel Gers a hleděl do krajiny.
Stromy obalené do popela vypadaly hororově. Při otřesech z nich šedě sněžilo a Mount of hell vychrlila mohutný sloupec k nebi.
„Vracíme se?“ zeptal se hbitě Gers s nadějí, že řidič vůz opravdu otočí.
„Ne, teprve jsme vyjeli,“ řekl Skolnick.
„Právě sopka znovu vybuchla!“
„Není třeba panikařit. Jen vypustila trochu kouře navíc, ale o erupci magmatu nešlo,“ sdělil zcela klidně Burns.
„Hm, není třeba panikařit, tak jo. Oukej,“ zadrmolil Gers a zapřel se zády o sedačku. Chtěl pryč. Hrozně moc.
Po chvilce jeep zastavil.
„Proč jsme zastavili?“ ptal se Gers.
„Jsme v nejvyšším bodě terénu,“ vysvětloval Nicols. „Před námi je údolí a za ním sopka. Můžeme se podívat, co je před námi.“
„Máme přece drony.“
„Nemáme.“
„Ne?“ ptal se nevěřícně Gers a zadíval se na Skolnicka. Ten informaci odsouhlasil:
„Ztratili jsme s nimi kontakt. Se všemi. Poslední záběry ukazovaly, že míří k té díře na úbočí sopky. Pak se ztratil signál.“
„To je taky nápad je všechny poslat k té díře. Určitě se roztavily.“
„My je tam neposlali.“
„A kdo teda? Démoni?“
Skolnick pokrčil rameny a vystoupil z auta. Totéž učinili i Nicols a Burns. Gersovi se ven nechtělo, ale také tak učinil.
„Takže pořádně nevíme, co je před námi. Jestli nepotkáme lávové pole nebo lépe řeku plnou té vařící hmoty, která by nás všechny rozpustila v nic.“
„Nevíme, agente Gersi. Máme jen tenhle výhled, a jak vidíte, žádná láva před námi není.“
Láva před nimi nebyla, ale zhruba necelý kilometr před nimi stálo městečko Steventown.
„To je ale zapadákov,“ konstatoval Gers, když vjeli do městečka. Po levé i pravé straně silnice stálo pár domů, a pouhých padesát metrů za uvítací cedule, už byla ta, jež značila konec Steventownu.
„Žila tu asi jen stovka lidí,“ řekl Nicols a v jeho hlase byl smutek. Ty lidi znal a teď jsou jejich domovy oblečené do šedého prachu.
„Asi samej Steven,“ uchechtl se Gers. „Ale všichni odešli.“
„Měli štěstí. Láva se sem nedostala a měli čas utéct. Mnohem víc mě zajímá situace v Delingenu.“
„Proč?“
„Ten je o tři kilometry dál už v nebezpečné zóně. Město zasáhly obrovské kameny, které vychrlila sopka. Některé byly velké jak auto.“
„Ty sopky jsou ale svině.“
Steventown byl malinký, ale i ten kousek městečka vyvolal v posádkách jeepů nepříjemné pocity. Místo vypadalo opuštěné leta, avšak ještě před týdnem tu žili lidé své normální obyčejné životy. Nyní na domech sedí šeď a jemný vítr roznáší prach z místa na místo.
„Agente Gersi,“ oslovil znenadání Skolnick muže, co seděl za ním. „Máte hodně přátel?“
„Ani ne,“ přiznal agent.
„To se nedivím.“
Gerse to příliš nemrzelo. Měl se rád a upřímně ho otravovalo, když ho někdo kritizoval. Je jaký je, tak ať ho tak berou. Práce mu moc nedovolovala zapojit se do obyčejného života a tak to neřešil. Místo přátel měl kolegy, a když už měl volno, užil si ho sám dle svého, aniž by mu do toho kdokoliv kecal. A když mu chyběl sex, vrhl se po hlavě do práce, aby na něj zapomněl.
„A vy je máte?“
„Nemám čas… bohužel. Když mám volno, jsem se ženou a dětmi,“ svěřil se Skolnick, i když informaci o rodině dodal jen proto, aby Gersovi ukázal, že on nemá problém navazovat vztahy s lidmi. Jen na ně prostě nemá čas.
„Já myslím, že by si člověk měl udělat čas na ostatní lidi. Na rodinu, přátelé a být zdvořilý ke všem,“ vmísil se Nicols.
„Žeru takové lidumily,“ řekl Gers a usmíval se. Nicols se naopak zamračil, zároveň však nespouštěl oči z vozovky.
„A co vy, pane Burnsi, jak to máte s přátelstvím?“ ptal se Gers.
„Nejsem zrovna extrovertní typ, ale mám několik přátel ještě z dětství, s kterými se čas od času scházím, a grilujeme nebo hrajeme tenis,“ odpovídal skromně vulkanolog.
Jeepy byly už dobrý kilometr od Steventownu, když si Burns všiml stoupajícího kouře.
„Zatraceně, vidíte to?“
„Stoupající kouř? Je to špatné?“ ptal se Skolnick.
„Pane Skolnicku, kouř nikdy není dobrý,“ rýpl si Gers.
„Vozovka je rozžhavená, stejně jako půda kolem. Magma je blízko povrchu“, vysvětloval Burns.
„Asfalt se roztéká,“ řekl s hrůzou v hlase řidič Nicols.
Kouř byl čím dál hustější a zem se začala chvět. Bylo to pár okamžiků, ale chvění se změnilo v zemětřesení, které s vozy lomcovalo ze strany na stranu a Nicols měl plné ruce práce, udržet se na silnici.
„To je, jak kdybysme pluli na vodě. Silnice se hýbe,“ křičel Nicols, protože hluk zemětřesení začínal být ohlušující.
„Do prdele. Do prdele a do prdele!“ vztekal se Gers.
Otřesy byly stále silnější a stejně tak kouř zhoustl. Na několika místech se už vozovka trhala a v autech začalo být ohromné vedro.
„Vím, co se děje,“ řekl Burns.
„Tak povídejte, mistře,“ pobídl Gers.
„Magma se dere ven, vznikne nové místo výronu lávy. Možná i nový vulkán.“
„Bomba, co nám radíte?“
„Pořádně na to šlápnout!“
Nicols přidal, jak mohl a rovněž jeepy před ním reagovaly tak, že zrychlily. Auta zněly, jak kdyby řvala bolestí a Nicols tlačil pedál k zemi takovou silou, že se bál, že podlahu prorazí. Gers se otočil a za zadním sklem viděl, jak se silnice zvedá.
A nejen silnice. Šlo o celou hradbu půdy. Vozovka a okolní pole v délce desítek metrů se zdvihala vzhůru jak obrovská mořská vlna. Pak se zem roztřásla nejvíc, jak mohla a z rostoucí hradby za nimi se vyvalila láva.
„Jeď, kurva jeď!“ nabádal Gers.
„Víc to nejde, agente!“
Láva je doháněla. Metr po metru. Naštěstí terén před nimi stoupal a po chvilce věděli, že mají vyhráno. Alespoň prozatím.
„Do háje, Skolnicku, slíbil jste mi, že se nedostanu do přímého nebezpečí!“
„Klid agente Gersi. Stalo se vám něco? Nestalo. Jsme blízko sopky? Jsme. Tak zase nemůžete čekat, že to bude procházka růžovým sadem. Jste agent FBI, tak bych očekával profesionalitu a kuráž.“
„Kuráž mám. Jen nesnáším debilní sopky, co se roztahujou po silnici. Od čeho má kurva kráter?“
Tam odkud přijeli, se nyní tyčila hradba horniny. Z vytvořené trhliny se valila láva a rozlévala až tam, kam jí terén dovolil. Láva brzo vytvořila jezero a také řeku, která se táhla až kam dohlédli.
„Mám strach, abychom nezůstali obklíčeni. Krajina se u Mount of hell kolem dokola zvedá, ovšem u St.Helen opět stoupá,“ řekl Burns.
„Měli bychom ihned pokračovat dál směrem k Delingenu,“ sdělil Skolnick a ostatní mu dali za pravdu.
Všechny vozy vyrazily kupředu.