Neruda neruda

Praví mi přítel, jemně, aby neurazil jen:
Jó, z tebe Neruda nebude!
To dobře vím, i když doma mi lajou,
že neruda jsem každý den.
A přec s umělci, co v dobrém i zlém znám,
tak mnoho společného kupodivu mám.

Tak třeba Zelený Zlín je rodištěm mým.
Slovíčka ze sebe Soukal,
s matikou se Páral a písemky Škrabal,
když jsem Malý Žáček byl,
co Žák do školy Nechvátal a málem ji Zbořil,
a jako kluk Šťastný a Veselý žil.

Vetchý, Chromý při sportu, já moc ho Neužil,
stěží do výšky jsem Vyskočil,
nebyl jsem Rychlý jako Hádek ani jako Šíp,
téměř se Skácel jak můj Klus Malátný byl,
Dyk Tučný Menšík při šplhu je věčně Spálený,
a o Strach byl běh na tratě Dlouhý.

Zajíček se Smetanou, španělský Ptáček,
Polívka, Nový koření – jen Troška,
já v jídle se zhlédl, občas Kuchař i Řezníček byl,
a nadívaný Holub i prasečí Rypáček
nebyl Nejedlý, téměř se Rozsypal.
Málo hubu Sušil, i Vinař, Sládek se ze mne stal.

I k sportu jsem se Navrátil a byl to sen,
ve znamení byla Kotva a Voda,
zřídka Suchý, zato Mokrý, celý či Nohavica jen,
ať byla Středa, Čtvrtek, Neděla či jiný Volný den,
ať Chládek či Nečas byl, to Slíva lehce spraví,
a k vodě je Pokorný, kdo ji zná a ví.

Čas Kvapil, už Klácel i v našem lese,
v hlavě Brouk a koukám jako Sova a Vrána,
již ne co Topol rovný, ty tam ruce jako Svěrák,
už Dědeček, ale jako Starý Mužík necítím se,
spíš Vladyka, Hrabě, Král, i když každý, to víš,
se někdy Hrabal a Vláčil svůj Nebeský Kříž.

To není Závada, kdo by byl tak Potměšil,
mezi umělce mně právem nikdo Nezval,
však vždy jimi všemi trochu budu, ale je mi líto,
Škoda, dámy, většinou bude to jen s malým.
Že báseň toto není, to víte, tak přáním je mým
nechť je to alespoň (šp)rým.