když čas svetrů visí ve vzduchu...

procházela úžlabím
podél borového lesa
když si povšimla
ve větvích
viset nohy
nějakého chlapa

kdo je tam?
tázavě vzhlédla

vylezte ke mně
a dozvíte se to
ozvalo se shora

ukázalo se
že vylézt na strom
je těžší než se zdá
třeba než jako pozice
bojovníka v józe
nebo šašek v pilates
a namáhavější
než hodina na rotopedu
ten pohled ale stál za to
otvíral se před ní celý svět
o němž dosud neměla tušení
a ten muž také nevypadal
k zahození

jako by jí četl myšlenky
usmál se a prohodil
s muži je to jako s muškáty
když už se zdá
že jsou na vyhození
tak z podivných důvodů ožijí
klidně se o mě opřete
a dejte si kávu a sušenky

nepotřebovala se o něj opírat
ale prostě jen o někoho
nepotřebovala aby ji hřál
stačil by jí kdokoli jiný
čím víc byla zima
byly její oči průzračnější
a když se na něj zadívala
jako by něco hledala
cítila jakousi zvláštní touhu
již nedokázala blíž definovat

byla přesvědčena
že něco hluboce postrádá
ne jako cosi přítomného v paměti
ale v srdci
a když se od toho odtrhne
zjistí že bolest zmizela

povězte mi příteli
jak se člověk zbaví strastí?

nejsme tu proto
abychom se svých soužení zbavovali
ale proto abychom se s nimi vyrovnali
nechceme si je připustit
neumíme s nimi žít
a proto v sobě nedokážeme najít polohu
které v sobě nesou

vezměte si třeba tohle místo
když jste moc vysoko
budete se cítit odtržená
když jste moc dole
tak zase nepatrná
ale mezi tím
tak akorát
jste tím vším obklopená
a zároveň i součástí
patříte sem
protože víte
že to nikomu nepatří

myslím že jsem to pochopila
brát si věci příliš k srdci
neznamená nutně
že je chápeme správně
a její oči se rozzářily
jako živoucí organismy