Havran a čas

Nepoznám havrana od vrány
myšlenky jeho mně neznámy.

Čas má podobu potoka
(havranům nepad do oka)
Splašeně uhání nebo se ztišuje
s námi si jenom tak vesele žertuje.

Potůček-čas do tvaru tůně se vloudá
schválně, když za hezkým si spěcháš, ten jouda!

Když tě štěstí v čase dožene
potok-čas utíká, ne že ne
žene se, letí jako zběsilý
abysme co nejmíň si užili.

Havran to přece tak nemá as
proč by ho vlastně zajímal čas...

Sama sobě se směju
jak tu o čase pěju
jak ta voda čas přece plyne
tu ze všeho nejvíc miluju
pomalu, rychle, jakpak by ne
dokuď to jen půjde popluju.

Havrane, neznáš čas, proč asi?
Svobodně lítáš si v bezčasí.