Tři měsíce života v komunismu aneb proč je pro mě datum 5. 8. 1989 zajímavý

Říkají nám revoluční ročník. No já nevim, jediný v čem jsme byli opravdu revoluční, byla neřízená ignorace ovládání vlastní stolice. Začalo to někdy na přelomu října a listopadu 1988.

Stěhování
Rudý bratr ještě hlásal svá moudra, a tak nebylo na rozhazování. Nastěhovali mě do malý, tmavý místnosti. Pohovka byla ale celkem měkká a dalo se na ní obstojně relaxovat. O jídlo jsem se nemusel starat, na něco mě napojili a lezlo to do mě samo. Vlastně ani nevim, jak to bylo s nájmem, někdy zhruba po 9 měsících mě vystěhovali, ale to bych moc předbíhal.

Nuda
Po čase mě tenhle stereotyp docela nudil. Malá cimra mi byla čím dál tím víc těsnější a občas jsem měl chuť to všechno okolo sebe rozkopat, a taky že jo.

Noční šichta
Byla noc, přelom 4. a 5. srpna vyznačující se strašnym vedrem, to víte komunismus, klimatizace měli jen imperialisti, i když na druhou stranu s nástupem Gorbačova se do čela strany rudýho velikána dostal po Leninovi zase člověk s vysokou školou. Ale k věci. Z nějakýho, mě nepochopitelnýho důvodu se uvedenou noc všichni vzbudili a začali šílet. S mojí místností to začalo házet sem tam. Šílela babička. Šílela prababička. Praděda je uklidňoval. Ještě tu byl nějaký pán, prý tehdejší přítel babičky. Ujížděl někam na kole asi pro tank, jedině ten by tu situaci u nás v domě asi býval dokázal normalizovat. Docela už jsem se bál, ale asi po půl hodině místo tanku přijela sanita.

Nech mý nohy
Zase celkem nuda. Místnost se přestala kymácet jako pouťový atrakce v Disneylandu. První co mě napadlo bylo, že to všechno prasklo a komunisti zjistili, že jsem asociál, bydlící 9 měsíců v ústraní a přiživující se na někom jinym. Někdy mezi třetí a půl čtvrtou hodinou ranní začalo jít do tuhýho. Nemohli mě dostat ven, tak poslali nějakýho hromotluka v bílym kimonu a ten mě vzal do parády. Bez servítek mě čapnul za nohy a vytáhnul mě jako žížalu z květináče. To mě rázem celkem vystresovalo a měl jsem slzu na krajíčku. Kecal bych, řval jsem jako nemluvně. Vlastně v tu chvíli se ze mě to nemluvně stalo.

Pani domácí
No a pak jsem jí konečně uviděl. Tu nejhodnější ženskou na světě. Mámu. (-: