to co se vzpěčuje...
na okraji vědomí...
» autor: enigman |
Seděl v zahradní židli
větral tělo
osamělý
ale sám není
a mezerou ve větvích
pozoruje park s klouzačkou
záře rtuťové lampy
modrobíle osvětluje
celý ten dětský kout
napadlo jej
že tam kde je naděje
nevyhnutelně přicházejí zkoušky
jenže co když je
té naděje hodně málo
a povětšinou abstraktní
zatímco zkoušek je spousta
a většinou naprosto konkrétních
park připomíná chodbu
v nočním mořském akváriu
mezi stromy neslyšně proplouvají
neviditelné imaginární ryby
plavou
a ani na okamžik nezastaví
na nebi visí dva měsíce
a dožadují se uznání
svojí existence
bude té naději někdy konec?
větral tělo
osamělý
ale sám není
a mezerou ve větvích
pozoruje park s klouzačkou
záře rtuťové lampy
modrobíle osvětluje
celý ten dětský kout
napadlo jej
že tam kde je naděje
nevyhnutelně přicházejí zkoušky
jenže co když je
té naděje hodně málo
a povětšinou abstraktní
zatímco zkoušek je spousta
a většinou naprosto konkrétních
park připomíná chodbu
v nočním mořském akváriu
mezi stromy neslyšně proplouvají
neviditelné imaginární ryby
plavou
a ani na okamžik nezastaví
na nebi visí dva měsíce
a dožadují se uznání
svojí existence
bude té naději někdy konec?
Tipů: 17
» 14.11.18
» komentářů: 10
» čteno: 529(13)
» posláno: 0
» nahlásit
» 14.11.2018 - 20:18
byron
Nemohl by jsi být více abstraktní ve své konkrétní otázce?:-)
ST
ST
» 15.11.2018 - 18:05
naděje končí kde začíná zoufalSTví, kéž naději nikdy není konec i když zcela abstraktní naději
» 17.11.2018 - 11:40
Milena
ST
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: čas mechu... | Následující: čas ohně...