Melancholie

Jsem vězněm čtyř holých hradeb a stěn
vězněm mysli, nepustí mě ven.

Obavy a strach, do mé kůže koušou
ostrými zuby, neochvějnou hloubkou.

Má plná mysl dost slov nemá
vlastním tělem, hlasem zrazená.

Trny bodají, bolest projde plícemi
je kotvou, zatíží chodidla zpět k zemi

Chci usnout a poprvé snad snadno spát
až vstanu mohlo by se stát...

že vše bylo jen v mé hlavě, byl to zlý sen.

Když slunce roztrhne noc krvavými paprsky
vím, ani dnes zázrak nekrášlí rozbřesky.