Král jako obrázek

Žil, byl král, co ze zemana se králem stal,
co toužil býti i lidem sprostým milován,
nechť jej všade znají - malíře povolal,
jako krásný, mladý nechť je malován.

Přišel malíř prvý a král jemu hned praví
namaluj mne tak, jak skutečně vypadám!
Nic nepřikrášlíš. Když nebude to to pravý,
o hlavu přijdeš – já popravit tě dám!

Malíř z úkolu má bol, jak jen se jej zhostit,
vždyť král má hrb, a oko pouze jedno,
a jednu nohu, pochroumanou, kratší dosti.
Jaké to bude dílo? Snad krále hodno?

Leč tvoří dílo, jak je mu přikázáno –
s dírou vedle nosu, postava křivá, hrbatá
z plátna zírá okem, co mu ještě zbylo.
Zděsil se král když to zřel. Zavolejte kata!

I již malíř druhý, vyvoleným je králem tím,
osud druha snad ho ponaučí, najde spásu.
Platí-li se za realitu katem, stětím,
pak krále poupraví a namaluje samu krásu.

Avšak ouha, proč i on zoufá katem veden?
Na plátně rovný švarný muž, očkama mrká.
To nejsem já! Právem král se cítí podveden.
A již třetího malíře biřic před krále strká...

Třetí malíř rovná štětce. Jak jen z toho ven?
Vtom osvítil jej nápad, jak se někdy stává,
rychlou skicu, a již maluje, dvě noci i den,
ráno král nadšen jásá a odměnu mu dává.

Rád král, jakož i celý lid, pyšní se obrazem,
s jezdcem na oři, vlá plášť tam kde je hrb,
s nohou ve třmenu, vyztužen kyrysem,
okem co v profilu vidět je, král hledí hrd.


Slavným stal se ten umělecký kus,
vždyť první je to dílo, věru,
které dalo vzniknout směru
socialistický realismus.