Pohádka pro Karla Č

Připadal si velice stár, když rychlým krokem směřoval přes prostranství parku do Kapitolu vědy.
Již více nelze otálet. I tak je poslední rozhodnutí stálo mnoho životů a vynikajících přátel.
Jeho syna. Ta vzpomínka ho bodla u srdce, že musel zpomalit, ale byl to právě jeho syn, kdo trval na tom, aby se počkalo, až lodě, spatřené na širém moři, dorazí k pobřeží.
Ještě stále to mohou být naši. Poslední zachránivší se uprchlíci.
Možná tomu i věřil. Spíš doufal. Bláhově. Vždyť neodpovídali na žádné signály. Zase ta naivita – třeba mají rozbité přístroje, třeba utíkají na nedokonalých kocábkách domorodců. Jsou vysíleni, zraněni.
Když se přiblížily, byly to dřevěné lodě poháněné jen větrem a vesly.
Zase ta ujišťování. Nevíme, co se tam stalo. Třeba jim zničili létající stroje, tak volili alespoň tuto cestu. Ani my již nemáme žádná vznášedla. Musíme si být jisti. Naprosto jisti, i za cenu možných dalších ztrát…

Zakroutil hlavou. Kdyby…
„Kdyby“ stojí za všemi zásadními rozhodnutími. Kdyby naši pra, pra… dědové, když opustili úkryty po velké srážce s meteoritem, nepodcenili ony savce a popřáli sluchu sice nepočetné, ale velice pragmatické skupině, která nastiňovala budoucí soužití s nimi již tehdy katastroficky…
Ještě naposledy se rozhlédl po modré obloze a vešel do rozsáhlého sálu budovy pokryté deskami z matného kovu.
Prostor byl plný starců, stařen a dětí.
Tolik by si přál počkat a doufat, že se někomu z přístavu podaří dostat až sem. Alespoň někomu. Jenže tam všichni bojují. Ženy i muži. Tak moc by si tam přál být. Místo svého syna nebo místo kohokoliv jiného. Umírají, aby oni měli dostatek času.
„Dostatek času.“
Neměli čekat na ty lodě.
Přelétl pohledem postavy choulící se na stupních, objímající se. Kolik jich tu je? Dvě stě?
Ještě před dvěma sty léty, když byl mlád, jich bylo několik desítek tisíc. Měli stanice na všech pevninách. Pomáhali, jakže si to říkají? Lidem, stavět města. Učili je technologie, které by jim neublížili. Vzdělávali je ve filosofii, právu, státnictví, stavebnictví.
Nešlo to.
Vlastně to nešlo od začátku.
I když byla světlá období, nakonec se to vždy zvrtlo. Chvíli byli ochotni se učit, budovat a pak zase jako šílení ničit, bořit, zabíjet. …a co je nejsměšnější? Rozbili fungující přístroje, roztavili kovové části, tančili radostí nad rozbořenými stavbami, aby pak, když se uklidnili, začali vyrábět jejich nefunkční repliky.
Došel k panelu s krystaly, jenž vévodil zadní stěně. Všichni byli zticha. Zkontroloval stav probíhajícího procesu hluboko pod korkovou podlahou.
Tak tedy ano, odcházíme, asi by měl něco pronést. Něco nadějného, povzbudivého. Už i jen pro ty mladé, a také kvůli vejcím spočívajícím v inkubátorech.
Položil dlaň se třemi prsty na ovládací krystal. Vstupní dveře se neprodyšně uzavřely.
Tak, to nejtěžší má za sebou, alespoň pro dnes. Všichni, kdo z našich zůstali venku, jsou už vlastně mrtvi.
Pak řekl to, co každý věděl. Měl pocit, že to musí zopakovat nahlas i sám pro sebe.
„ Měli jsme tři možnosti. Naši předkové měli pouze tři možnosti.
První byla je zabít. To je jedno jak nebo kdy. Ovšem, po tak dlouhé době strávené v krytu, kdy bylo již potřeba, aby se mladí narodili, znovu zalézt do chráněného podzemí na několik generací a použít paprsky, zahubit všechno. Začalo by to nanovo, a když bychom konečně mohli žít na povrchu planety, kdo ví, jaká by nás čekala překvapení. Možná to, co by mezi tím vzniklo, i přes naši kontrolu, by bylo horší než to venku dnes.
O druhou jsme se pokusili. Jak my, tak naši dědové. Spojit naše dva světy. Naše kultury. Snažili jsme se je učit.
Třetí nám zbyla. Odcházíme.
Tam, kam jdeme, to nebude takové jako tady. Není tam modrá obloha. Je tam o dost chladněji. Ale máme vědomosti a technologie, a také si s sebou bereme svůj domov - Atlantidu….“
Něco tvrdého narazilo zvenčí na dveře.
Dál nečekal, zamáčkl krystal. Další rána do dveří Kapitolu, a pak se zatřásla zem.
Do rachotu ještě pronesl směrem k mladým: „ Mne už se to týkat nebude, ale věřím, že děti vašich dětí se sem, do této frekvence, jednou vrátí. To bude, až se ty opice tam venku navzájem pobijí.“ V žlutočerných očích se mu zalesklo a výraz jeho jemně zeleno hnědě šupinatého obličeje na chvíli zkameněl.

Pevnina zmizela. Vzduch naplnil úkaz, kterému dnes říkáme polární záře, a na zvláštně členitém dně Atlantického oceánu zůstalo jen pár geometricky přesných desek, které nazýváme Biminskou silnicí, v prostoru Bermudského lichoběžníku…

+++++

Bylo mu špatně.
Hodně.
Žaludek vykazoval stav, proti kterému byla pořádná kocovina uklizený pokojíček. Pak ta hlava. Taky měl něco s očima, když je otevřel, připadalo mu všechno oranžové.
Ležel na břiše.
Musí mít otřes mozku, napadlo ho.
Opatrně se otočil na záda.
V uších mu hučelo. Zavřel oči, aby se zbavil té oranžové.
Pak si vybavil: „při otřesu mozku se nesmí spát“, a tenhle bude nejspíš kardinální.
Ale stejně, asi je na poušti. I za zavřenými víčky ho pronásledovala letmo zahlédnutá monotónnost obklopující krajiny.
Moment.
To nehraje, letěl nad oceánem.
Ne, musí se mýlit.
Má ztrátu paměti. Prý se to stává.
Pootočil hlavu na druhou stranu. Pár metrů od jeho pravé paže bylo zabodnuto do písku torzo pilotní kabiny.
Takže havaroval.
Poslední, co si pamatoval, byl let navigačního výcviku. Jeho výcviku. Potom měl být přidělen k letce.
Pak prázdno… Ale nejspíš to tehdy dopadlo dobře. Jinak by ho neposlali na další misi.
Moment.
Jo, má na sobě uniformu.
Zkusil se soustředit.
Poslední datum?
5.12.1945 , velící důstojník letu Charles Taylor. Start z Fort Lauderdale. Směr východ k Velkému třmenovému ostrovu, během cesty simulovat bombový útok na vrak u „kvočny s kuřaty“. Následuje obrat k severozápadu, dalších 117 kilometrů a za Velkým plachtovým ostrovem, po přeletu nad Velkou Bahamou, zamířit zpátky.
Dál, dál, dál… další datum.
Nic.
Ale tohle si pamatuje dobře.
Bodejť by ne. Modlil se. Modlil se jako nikdy v životě, když ho tehdy obklopilo to světlo. Kompas, výškoměry se naprosto zbláznily a on akorát slyšel ve vysílačce jak se Taylor s Powersem dohadují o poloze. Byl poslední ve formaci a přístroje v kabině naprosto k ničemu. Houkl tehdy na Pepiho, ale odpovědí mu byla akorát smršť nadávek na to světlo. Taky nic neviděl. Ještě tak narazit do někoho před sebou nebo to nasmažit do hladiny. Ví, že tehdy automaticky zvedl knipl nahoru. Pak si uvědomil, že to není dobrý nápad, když nefunguje výškoměr. Podíval se na palubní hodiny. Zavřel oči a pohled zopakoval. To není možné, byl si stoprocentně jistý, že ještě před chvílí ukazovaly pět odpoledne a teď, po pár minutách, je na nich sedm? Z vysílačky se ozvalo „Foxter tři, Foxter tři, volá Foxter…“, a pak jen praskání. Pokoušel se přihlásit volacím znakem, ale nešlo to.
Co bylo dál?
Bože ta hlava!
Pomalu se posadil a sundal leteckou kuklu. Jal se rukama kontrolovat stav dominantní části těla. Na nic lepkavého nenarazil. Takže žádná viditelná zranění, to zní dobře. Jenže záhy si uvědomil, že kolikrát jsou horší ta, co nejsou vidět.
Nejdřív něžně, potom razantně, si přejel po žebrech. Žádná bolest. Páteř? To by se nemohl hýbat. Dokonce i hučení v uších se začalo ustalovat na nepatrném šumu.
Akorát to vidění.
No, praštil se do hlavy.
Ten písek je divnej.
Dotkl se ho.
Zvláštní.
Pokud si pamatoval, písek vždy tvořily jednotlivé malé dílky čehosi. Zbytků lastur korýšů, drobné úlomky masivnějších hornin.
To, na čem teď ležel, nejvíc připomínalo želé. Jako by se nacházel na špatně nafouknutém míči.
Pokusil se onu hmotu nabrat do dlaně, prsty po ní klouzaly. Zatnul pěst, silou ji zabořil do povrchu. Zmizela obklopena hmotou. Snadno ji vytáhl. Udělal totéž s rozevřenou dlaní a zatnul ji v pěst, až když byla zdánlivě uvězněna „pískem“. Když ji vytáhl na protivné oranžové světlo a rozevřel, byla prázdná. Chvíli na ni hleděl, a teprve pak se postavil.
Vrávoravým krokem došel k části vraku. Měl pocit, jakoby se mu nedostávalo kyslíku.
Opřel se o torzo a rozhlédl se. Kde je zbytek? Nikde nic. Jen jednotvárná, mírně se vlnící oranžová plocha, která kdesi na obzoru splývá s o něco světlejší oblohou, a žhavé zapadající slunce.
Zatočila se mu hlava, a tak se pomalu svezl po trupu, aby si v sedu o něj opřel záda. Zhluboka dýchal.
„Ta rána do hlavy musela být pořádná“, pomyslel si.
Někdy tehdy zapadlo slunce.
Podíval se nad sebe v naději, že uvidí hvězdy, ale po oněch milých navigačních bodech nebylo ani památky.
„Do prdele, kde to jsem!“, skoro se až zalekl zvuku svého hlasu.
Odpověď ho napadla okamžitě: V pekle…
„Blbost“, pokračoval dál ve svých úvahách, „ ať tak nebo tak, dostal jsem se sem letadlem a letadla se hledají. Dřív nebo později mne najdou. No, radši dřív.“
Kdesi slyšel, že noci na pouštích bývají mrazivé. Zatím se cítil dobře, to tmavé šero bylo dokonce přijatelnější než ona řezavá oranž.
Hlava se uklidnila. Její stav mohl přirovnat k situaci po dvou whisky. Jo, tu by si teď snad i dal.
Vodu, bude potřebovat vodu. Želé pod jeho tělem se nepatrně zavlnilo vzdáleným impulsem.
Pak usnul.
Spíš byl usnut.

+++++

Uslyšel hlas.
Chtěl otevřít oči, ale nešlo to.
Ten hlas nepřicházel z venku a to ho děsilo.
Honem se pokusil vybavit poslední vzpomínky: trosky letadla, poušť, ztráta paměti, otřes mozku?
Takže blouzní.
Ale proč nemůže otevřít oči?
Chtěl si na ně přiložit ruce, ale to taky nešlo.
Takže přeci jenom páteř.
Že by byl v kómatu?
Takhle vypadá kóma z druhé strany?
Zase ten hlas.
„Nebojte se. Jste v pořádku. Za chvíli budete moci otevřít jak oči, tak se hýbat…“
Chtělo se mu křičet, ale nešlo to.
Chtělo se mu řvát: „ Jak můžu bejt v pořádku? Já jsem tady! Tady! Rozumíte? Pusťte mě!“
Pak ho napadlo, že třeba leží ochrnutý na té poušti a umírá.
Takhle vypadá smrt?
Před smrtí prý člověk necítí žádnou bolest.
Taky ji necítí.
Takže umírá.
Teď by mělo přijít to kino. Takové to, že se před očima odehraje celý život…
„Neumíráte. Nebojte se. Stav, ve kterém se nacházíte, je záměrný, potřebujeme, abyste nejprve vstřebal pár informací, než se kolem sebe rozhlédnete.“
Chvíli o těch slovech přemýšlel.
Je to divné. Celé je to divné. Ten hlas v jeho hlavě. Nějaký test? Jak to dělají?
Trochu se uklidnil. Opravdu necítil žádnou bolest. Dokonce si připadal velice odpočatý.
Skoro by řekl, že mu je dobře, kdyby nebylo těch věcí okolo.
Zase se vrátil k původní myšlence, té o smrti.
Jenom ten hlas ji kazil. Slyšel o světle. Dobrá, je tu ještě hlas, je to logické. Takže ono fakt něco existuje po smrti… Setká se s babičkou a chundelatým podvraťákem Charliem. Přistihl se, že se začíná těšit.
„Ne neumíráte, můžete mi konečně věnovat trochu pozornosti?“
A tak se zeptal: „Kdo jste?“
„No konečně se pohneme z místa. Kdo jsem já, se za chvíli dozvíte, začneme tím, kdo jste vy.“
Takže přece jenom poslední soud.
„Můžete se trochu soustředit?“
„ Ano, Deril Hart, narozen osmnáctého dubna devatenáct set dvacet tři v La Fayet , stát Luisiana…“
„Dobře, poslouchejte mne pozorně.“
„Ano, pane!“
„Dostal jste se, nevím, zdali mi porozumíte, hledám vhodná spojení slov ve vaší paměti. Nejpřijatelnější bude toto. Dostal jste se do časoprostorového, mezidimenzionálního okna.“
„Prosím?“
„No, tady bude potíž. Prostě jste se ocitl někde, kde nemáte být a nemůžete se vrátit zpátky.“
Chvíli přemýšlel nad tím, co právě slyšel.
„Takže jsem zemřel, co bude dál?“
„Nezemřel jste. Ležíte na lehátku. Pokud se pokusíte posadit, tak se vám to teď podaří, ale postupujte pomalu.“
Opravdu se pohnul, dokázal spustit nohy na - zem? Změnil polohu a jeho ruce se automaticky přesunuly k očím. Chtěl si je promnout, ale víčka byla stále velice pevně semknutá.
„Nespěchejte.“
Zase ten hlas v jeho hlavě.
„Co to má všechno znamenat?“
„Takže znovu. Nejste ve své realitě.“
Jeho obličej se zkřivil do nepříjemné grimasy.
Napadlo ho, že když tohle není smrt, tak nějaký opravdu hloupý žert nebo test.
No jasně, nechal se přeci slyšet, že by chtěl dělat pro výzkum nových letadel. „Teda, ale ten test maj pořádně vymakanej.“
„Ach jo. Tak dobře, otevřete oči.“
Otevřel oči a okamžitě je zase zavřel.
Sklonil hlavu a podíval se na své ruce. Také uviděl mozaikovou podlahu pod svýma nohama. Opatrně po ni zrakem postupoval až k postavě naproti sobě. Byla vysoká. Vyšší než on. Odhadem tak sedm stop. Ale to je tak všechno, co mohl na srovnání s ním říci. Ještě stále si říkal, že to je maska. Po čertech dobře udělaná maska nebo zlej sen.
Postava stála vztyčená na dvou krátkých nohou. Tělo bylo dlouhé a plynule přecházelo na jednom konci v hlavu a druhém ocas. Horní končetiny, ne nepodobné rukám, byly zakončeny třemi výraznými prsty. Tvor byl oblečen do přiléhavé kombinézy, z níž vyčnívala trojúhelníková hlava pokrytá jemnými, šedě zelenými, šupinami. Široko od sebe posazené žluté oči s tmavými zorničkami ho se zájmem pozorovaly.
Uvědomil si, že očima marně pátrá po nějakém knoflíku nebo zipu, který by potvrdil jeho teorii.
Hlavou se mu opět rozezněl ten hlas: „ Tak ke mně. Jmenuji se (následoval zvuk něco mezi chrčením a syčením), což je pro vás asi nesrozumitelné, takže si mne pojmenujte podle svého.“
Všiml si, že Ještěr neotevírá tlamu a taky zhodnotil místnost, v níž se nacházeli. Byla docela prostorná, spíš kulovitého tvaru, celá zdobená mozaikou. Světlo se linulo ze stropu a mělo příjemný odstín. V místnosti bylo několik zabudovaných výstupků a schodů.
„Vaše řeč je pro nás, prostě nejsme schopni používat… artikulovat tak, abyste nám rozuměl, a po pravdě, my mezi sebou komunikujeme převážně telepaticky. Zvukové projevy se u nás vyskytují jen výjimečně…“
„Vy?“, pronesl, protože zatoužil uslyšet svůj hlas, jako by ten zvuk mohl něco změnit.
„Nemusíte se unavovat mluvením. Nemám problémy se čtením vašich myšlenek“, pak jako by si uvědomil, že asi něco nebude úplně v pořádku, dodal, „ i když chápu, že to pro vás je všechno nové a dost frustrující, ale to postupně doladíme.“ Ještěr provedl mírnou úklonu hlavou a pronesl:
„ Vítejte v Atlantidě.“

+++++

Chvíli tupě zíral na přerostlou ještěrku naproti sobě, která zase, tak nějak, s divně nakloněnou hlavou, civěla na něj. A navíc mu čte myšlenky. To jako všechny?
„Pardon, ale dost to zjednodušuje situaci.“
„Jo, možná tu vaši.“
„No, víte pro nás je to taky něco úplně nového, takže vše řešíme tak říkajíc „za pochodu“. Napadlo mne, nechcete se trochu projít?“
„Můžu?“, odvětil jako v mrákotách otázkou.
„Ale jistě. Akorát ze začátku, chápejte, bude lepší, když budete mít doprovod,“ vnitřní hlas se na nepatrnou chvilku zadrhl, „ než se tu zorientujete, a tak…“
Zvedl se z výklenku, který představoval lehátko. Zaváhal, má vyjít jako první?
„To je jedno, jenom kdyby vám nevadilo, v téhle poloze se nám dost špatně pohybuje…“
S posledním slovem se ještěr snížil na všechny čtyři. Bok po boku vypochodovali na širokou chodbu, která byla prázdná.
„Nejdřív se zajdeme podívat do laboratoře. Mělo by tam být pro vás připraveno něco k jídlu. Trochu jsme přitlumili vaše prioritní pocity, aby nám nepřekážely při seznamování, ale mám za to, že se co nevidět ozvou.“
Rozhodl se, že mu bude říkat “Charlie“. Když ho to napadlo, Charlie k němu otočil trojúhelníkovou hlavu, kdy se mu po tváři, dá-li se to tak nazvat, mihlo cosi jako úsměv.
Trochu jim dělalo problémy sladit krok. Deril během chůze řešil v duchu otázku svého přemýšlení. Jak má přemýšlet, když mu čtou myšlenky? Dokážou tlumit jeho pocity. Co ještě dokážou? Přitom se snažil pozorovat okolí. Míjeli otvory, které vedly do dalších komnat, podobných těm, ve které se probudil. Nikde nebylo ani človíčka, tedy ještěrky.
Začal uvažovat o tom testu. Charlie bude nejspíš mechanicky vyrobená hračka. Robot, ale styl komunikace ho pořád mátl.
V hlavě zaslechl odkašlání.
„To, že tu nikdo není, je kvůli nám. Mysleli jsme si, že bude lepší, když seznámení proběhne postupně. Promiňte, tady musíme odbočit.“
Vstoupili do místnosti, jež byla vybavena mnohem více výklenky, nežli ta první. Některé byly pokryty celistvou hladkou plochou, připomínající svým povrchem sklo. Na oblých zdech se nacházely rozsáhlé skvrny z téže hmoty. Prostor mezi nimi vyplňovala mozaika.
Charlie směřoval přímo ke stupni, na kterém se, jako jediném, nacházely předměty. Byly to misky různých velikostí. Některé obsahovaly tekutiny, jiné mnohabarevné kuličky nebo dílky neurčitého tvaru.
„Co do chutě a formy, to asi nesplňuje vaše představy, ale určitě to bude výživné a nasytí to. Klidně se k tomu posaďte. Voda je čerstvá.“
Asi po stopadesáté od svého „probuzení“ odolal potřebě se štípnout, jenže pak si uvědomil, že má ohromnou žízeň. Už sahal po misce s vodou, když se zarazil: „Co když je to záměrné? Manipulují s mojí myslí. Třeba chtějí, abych se napil.“
„Aha“, ještěr se zvláštně nahrbil a vzal misku do své - tlapy? Packy?
„ Náš způsob stravování je značně odlišný, takže to nebude zrovna estetické“ Pak se pokusil trochu vody usrknout, přičemž mu z úst – tlamy vyjel rozviklaný jazyk. „Omlouvám se, ale je fakt vynikající. Mám ochutnat i ostatní? Bude to poněkud komplikovanější, ale mohu se o to pokusit.“
Rezignoval. Vzal jinou misku s čirou tekutinou a dlouhými doušky se napil. Během konzumace mlčeli. Nebylo to zas tak špatné, chutě byly zvláštní, ale když se kolem sebe rozhlížel, tak co nebylo?
V okamžiku, kdy si do rukávu utřel ústa, jeho společník opět navázal na konverzaci.
„Mohli bychom pro začátek udělat malý okruh a pak se zajít podívat jak daleko pokročili s vaším bytem, co vy na to?“
„Malý okruh?“
„ Vlastně vy to nevíte. Celá Atlantida je významnou památkou naší historie, proto slouží jako museum. Můžeme?“
Po otočení k východu si všiml, že z kulovitého otvoru vykukuje další trojúhelníková hlava celá pokrytá materiálem tvořícím Charlieho kombinézu.
„To je asistentka, (zvláštní zachrčení), je hrozně zvědavá. Ostatně jako všichni.“
Hlava během těch slov okamžitě zaplula za okraj. Vyšli do chodby. Opět zela prázdnotou.
Nechápavě se rozhlížel. Jak za tak krátkou chvíli stihla zmizet?
„Díváte se na špatná místa.“
„Prosím?“
„Nahoru, podívejte se nahoru.“
Zaklonil hlavu a zkameněl. Přímo nad ním byla přilepena na stropě další přerostlá ještěrka. Chodba byla kulovitá - tunel. Pak si uvědomil, že když sem šli, místy bylo světlo intenzivní a místy stín.
„Půjdeme?“
Tam u jídla se domníval, že rezignuje, teď si začínal uvědomovat, co to slovo znamená. Podíval se zpátky, odkud přišli. Zaregistroval dvě rychle mizící šmouhy v přilehlých, zdánlivě opuštěných, místnostech.
Pokud do jídelny kráčeli mlčky, teď mezi nimi zavládlo hrobové ticho.
Stále si nechtěl připustit, že věci kolem něj se opravdu dějí.
Podlaha pod jejich nohama se najednou změnila z malých, spárami oddělených kamínků na měkčí, celistvější povrch hnědé barvy. Ocitli se v ohromné, vysoké hale, které u jedné zdi vévodil předmět připomínající varhany. Ale tu myšlenku za chvíli zavrhl.
Varhany to určitě nejsou, to jen dlouhé krystaly seřazené podle velikosti v řadě, mu připomněly píšťaly hudebního nástroje.
„Tak tohle je snad nejdůležitější místo naší historie, ale abych nepředbíhal. Pro začátek bych použil nejjednodušší výklad pro školy. Pochopitelně se pokusím zodpovědět každý dotaz. Můžu začít?“
Deril přikývl.
„ Náš kmen, se podle, kdysi dochovaných pramenů, vyvinul z prapůvodní myšlenky, z níž vznikl matka-otec všeho života. Tím se nebudeme zdržovat, myslím, že i váš druh měl nějaké legendy, které vysvětlovaly, pro svou dobu, více méně přijatelným způsobem otázky vývoje. Nejšťastnějším obdobím naší civilizace byl úsek, pokud použiji vaší časovou terminologii, tak před šedesáti pěti miliony lety. Tehdy jste vy, savci, byli teprve, promiňte mi ten výraz, v plenkách. Nebýt katastrofy, která postihla celou planetu, a s kterou si bohužel vědci nedokázali poradit, ohromný meteorit, kdo ví, jak by se naše osudy dál vyvíjely. Odborníci sice včas objevili hrozící nebezpečí, jenže veškeré simulace možných opatření nedopadaly uspokojivě, a tak se rozhodli postavit komplex krytů, jenž by nás dokázal uchránit před nadcházející zhoubou. Byli vybráni nejlepší z nejlepších pro obsluhu komplexu a v inkubátorech uložena vybraná vejce.“
Tady Deril nechal okamžitě svůj zrak, bloumající po výzdobě kopule, sklouznout k průvodci.
„ Já zapomněl. Vy jste živorodí, My nikoliv. Proces rozmnožování, no to si necháme na jindy. Pro začátek…naši mladí se rodí z vajec. Co se týká výběru a výchovy, jsme hodně důslední a odpovědní. Nenecháváme svoji budoucnost náhodě, ale zpátky k tématu.“
Nechápal proč, ale připadalo mu, jako by během posledního sdělení pocítil ze strany informátora pohrdání, ale jelikož výklad pokračoval, tak se to rozhodl ignorovat.
„Jak bylo vypočítáno, tak se i stalo. Naši vybraní v komplexu přežívali řadu generací, dokonce přebývali v dlouhodobě navozeném spánku, než se situace na povrchu ustálila do přijatelných podmínek. Je pochopitelné, že začínali prakticky z nuly. Původní města byla zcela zničena, museli si vystačit se zařízeními, která byla ukryta ve speciálně upravených skrýších, ale ani ta se všechna nedochovala. Byla jich vlastně jen hrstka. Přežilo jen padesát dospělých a pět set vajec v inkubátorech. Nejprve postavili své hlavní město Atlantidu, pak začali uvádět do chodu proces líhně v inkubátorech a stavět základny pro získávání surovin.
Během stavby města se seznamovali se zcela novými podmínkami, které na planetě mezi tím vznikly. Musíte si uvědomit, že během doby, kdy byli ukryti, uplynulo na povrchu několik milionů let. Do dnes se jedna z vědeckých frakcí domnívá, že bylo zbytečné, dokonce přímo trestuhodné, tak dlouho setrvávat v úkrytu. Jenže naši předkové nechtěli nic riskovat, v sázce toho bylo tolik…
Mezi tím planetu ovládli savci.
O savcích vám říkat nemusím, ty znáte, takže přeskočíme dál.
Mezi nimi byl jeden druh, který se dal dost snadno naučit jednoduché úkony. Asi víte, o kom mluvím. Předkové se o něj začali zajímat a pokoušeli se ho, někdy s větším, jindy menším úspěchem, vzdělávat. Po pravdě, jak čas ukázal, to byla asi největší a nejzásadnější chyba v naší historii. Je pravdou, že se opům nebo lidem, nebo jak chcete, abych vaše předky nazýval, dali svěřit jednoduché manuální úkony, které vykonávali za potravu, obydlí a různé předměty, které jim na jejich stupni vývoje usnadňovaly život, ale ve svém důsledku nadělali víc škody než užitku. A pak také byl podceněn jejich zájem v rozmnožování…“
„Moment, tím jako naznačujete, že jste si z pralidí udělali otroky?“
„Ne, tím naznačuji, že naši předkové se snažili vaše předky učit obdělávat půdu, aby neumírali hlady, stavět chráněná obydlí, aby mohli zažívat pocit bezpečí a byli ušetřeni před povětrnostními podmínkami, seznamovali je se základními přírodními zákony. Jenže oni to viděli jinak. Pořád chtěli víc a víc. A hlavně bez přičinění. Zcizovali pohonné látky pro naše stroje, ředili je a konzumovali, což v nich následně probouzelo agresivitu. Jistě, že se všem těmto i dalším nežádoucím projevům snažili Atlantiďané zamezit, ale lidé, jak si říkáte, byli v těchto věcech velice vynalézaví. A pak ten jejich nárůst populace. Situace začala být naprosto neudržitelnou někdy před deseti tisíci lety. Otázky soužití se savci se však na plénech probíraly během posledního tisíciletí čím dál častěji. Takže když pokroky vědy zjistily, že je možno se přesunout do prostředí, které je naprosto neobydlené, vypadalo to jako nejideálnější řešení, i přes určité podstatné nevýhody a jisté nepohodlí. A tak přesně 285. trimestridu… pardon, datum vám nic neřekne… jednoduše, když zase jednou agresivita lidí dosáhla svého maxima, použili mí předci, aby uchránili své mladé a vejce, možnosti rozhraní a přesunuli se do jiné, no to je asi nejschůdnější slovo, dimenze.“
„Počkat, počkat, vy mi tady na jedné straně říkáte, že jste používali mé předky na hrubou manuální práci za žvanec a střechu nad hlavou, a na druhé se cítíte ukřivdění, když se jim to nelíbilo a protestovali, tak jak protestovali? Dobře byli jste, a nejspíš i jste, mnohem technicky vyspělejší, ale to přece nedává nikomu právo se nad druhým vyvyšovat? A dělat si z něho otroka,“ uvědomil si, že možná měl mlčet nebo volit jinak myšlenky, ale co, když mu viděj do hlavy, tak ať si to užijí, pokud tohle všechno je realita, tak na tom už stejně nemůže nic zkazit, a jestli se někde zdrogoval a je v rauchu, tak je to taky jedno, „ takže vám i přes všechnu tu vaši technickou dokonalost, ty opice natrhli zadek.“ Tak a teď se ukaž, iluzorní výtvore, co s touhle myšlenkou uděláš!
Hleděli si navzájem do tváří, když mu pomalu v mysli začal hlas, velice opatrně sdělovat.
„ Otroky? Otázkou je kdo z koho si udělal otroky. Naši ještěři jim svěřovali práci, kterou byli schopni ve svém stupni vývoje vykonávat, a na oplátku jim poskytovali víc, než čeho by se sami dokázali dobrat. Jenže jim to nestačilo. A jak jich bylo víc a víc, dožadovali se větších a větších darů, ano darů. Protože jejich práce byla oproti jejich požadavkům zlomková. Atlantiďané neměli takové možnosti, aby vlekli s sebou takové, a hlavně stále více narůstající, břemeno, které se domnívalo, že je povinností Atlantiďanů plnit jejich potřeby. Když se moji předci rozhodli opustit své vybudované stanice a vrátit se na Atlantidu, aby v pokoji opustili tehdy i jejich svět, tak jim v odchodu bránili. Věznili je, nutili je, aby opravovali to, co oni zničili, aby z ničeho vytvářeli jídlo, aby probouzeli mrtvé. Víte, technologie je jedna věc a zázrak druhá. Létací stroj bez pohonných látek je jen hromadou šrotu. Když mí uvěznění předci nemohli plnit jejich přání, tak je mučili, protože si mysleli, že se jen vymlouvají. Bylo hodně mrtvých Atlantiďanů. Nakonec vytáhli lidé proti samotnému městu. Pak velký (zachrčení) na sebe vzal břímě rozhodnutí a zde, v Kapitolu, soustředil zbylé stařeny, mladé a vejce. Za použití přístroje, jež se nachází pod zemí komplexu, unikl před jistou smrtí a tím zachoval náš rod.
Tehdy také pronesl onu památnou řeč, ve které vyjádřil víru, že se jednou jejich potomci do původního světa vrátí. Pro tento sen nebyl most mezi oběma skutečnostmi uzavřen. Po několika generacích se vědci začali domnívat, že to byla chyba. Z tak dlouho existujícího, jen dočasně zaslepeného, kanálu se stala přírodní anomálie, ve které někteří vidí ohrožení. Moji ještěři se rozhodli k pokojnému odchodu místo toho, aby se uklidili do krytu a celou planetu deratizovali. Vlastně vám poskytli prostor pro vývoj v ideálních podmínkách, máte pocit, že jste tuto výhodu dostatečně využili?“
V hlavě se mu začala rodit myšlenka. „Oni o nás vědí, oni nás šmírují. Takže existuje cesta zpátky, akorát nechtějí být prozrazení…“, pak se zarazil, ten naproti si přeci čte v jeho hlavě.
„Tak jednoduché to zas není. Půjdeme se raději podívat na ten váš byt. Ano?“

++++

První, co ho zaskočilo, byly dveře. Naprosto klasické, o trochu větší, dveře s klikou.
Když je otevřel, připadal si jako malý kluk ráno u vánočního stromku.
Před ním byl tuctový obývák. Bílé zdi, koberec, sedačka, konferenční stolek, ...a veliké okno s výhledem na New York.
Otočil se.
Charlie stál za ním v mozaikovém tunelu na svých směšných zadních nožkách.
Měl co dělat, aby neomdlel.
Ten kontrast oněch dvou světů byl tak, TAK, šílený. Tunely s kulovitými prostory oproti obdélníkové místnosti. Vešel dovnitř. Dotkl se křesla. Materiál, z něhož bylo vyrobeno, mírně povolil tlaku. Na omak byl příjemný, ale jemu naprosto neznámý. S ostatním vybavením to bylo stejné. Přistoupil k oknu. Nechápal to, po obloze pluly mraky, dole pod ním jezdila auta.
„Ještě si tam můžete navolit park, pohled na jezero. Umí to i roční období.“
Zdrceně se sesunul na koberec a zabořil hlavu do dlaní. Měl co dělat, aby mu po tvářích nezačaly stékat slzy.
„Já jim říkal, že to není dobrý nápad, ale chtěli, abyste se tu cítil jako doma.“ Město na stěně potemnělo a zcela změnilo svoji architekturu. Naskytl se pohled na kopulovité stavby s terasami, zalité oranžovým denním světlem.
„Jak je to možné? Kde to jsem? Jak to, že toho o nás tolik víte? Jak…“
Zajíkal se v množství otázek.
„Vezmeme to všechno po pořádku. Historii bychom už měli za sebou. Tu přírodní anomálii taky. Tohle tady? No můžeme tu poslouchat vaše vysílání.“
„Naše vysílání?“
„Říkáte tomu televize, rádio, vysílačky a tak…“
„Vy tady chytíte naše rádio?“
Nechápavě hleděl na ještěra.
„ Taky nás to před lety překvapilo, ale naštěstí jsme vaše pokusy s vlnami zachytili včas, abychom se dokázali na ten pokrok připravit.“
„Jak připravit?“
„ No, my hodně používáme telepatii, to jsou také vlny. Chápejte, asi by vás to uvedlo v dost velký zmatek, kdybyste si pustili po večeři rádio, a tam by se místo čtení ozvaly údaje o těžbě neheuridu z Preházké pustiny, ještě v jáhštině, i když i to se nejspíš z počátku někdy stalo.“
„Co že by se tam ozvalo?“
„To je jedno. Prostě zde lze sledovat a poslouchat projevy éteru tak v rozpětí třiceti let, podle podmínek.“
„Rozpětí třiceti let?“
„To rozpětí záleží na hromadě faktorů. Vysvětlování toho všeho by pro vás značilo absolvovat dost hodin studia. Zjednodušeně, když si ve vesmíru, ve kterém existujeme, představíte dlouhou nit nataženou od jednoho konce ke druhému po jeho délce a natolik volnou, aby dosáhla i od jednoho konce k druhému po jeho šířce.“
Deril se pokoušel pozorně sledovat výklad, ale musel se přiznat, že se začíná ztrácet, když se okno místnosti proměnilo v tabuli, kde mluvená slova doplňovala jednoduchá vyobrazení.
Charlei pokračoval. „ Tak tou největší vlnou, kterou s nití můžeme udělat je oblouk od konce A ke konci B. Jenže my s onou nití můžeme udělat ještě dva menší oblouky, nebo tři, deset ještě menších…, Čím je vesmír širší než delší, tím víc možností vlnových délek bychom měli, ale i když je kulovitý, stále se toho dá dost objevit. Taky si můžeme zvolit libovolné body na okrajích.“
„A co to má společného s …“
„Počkejte, už se k tomu dostávám. U vás máte hromadu radiových stanic. Každá z nich vysílá na své vlnové délce. Ano?“
Deril, i když to bylo zbytečné, přikývl.
„ Kdyby totiž všechny stanice vysílaly jen na jedné, nebylo by jim rozumět. Takže s námi je to podobné, vaše minulá realita je na jedné řekněme „vlnové délce“ a ta součastná na druhé. Je to pochopitelné?“
„…jak to souvisí s tím, jak jsem se sem dostal?“
„Když se podíváte na všechny vlnovky, tak se místy překříží. Tady na ploché tabuli to vypadá, že se to děje hodně často, ale přidáme si další rozměr a těch překrytí již není zas až tolik. Pokusím se o malou simulaci, vy ji neuvidíte, ale objeví se pouze body překrytí, když do toho všeho zohledníme ještě i čtvrtý rozměr. Ták. A takhle bychom mohli vlastně pokračovat. Nicméně k překrytím dochází, pravda nejsou naprosto běžná. Někdy a někde je jim třeba i pomoženo.“
„…takže vy jste pomáhali nějakému překrytí, abyste získali informace o mém světě a …“
„ Ne, ne. Jak jsem už říkal v Kapitolu, před skoro desetitisíci lety naši využili jednoho, aby se dostali do roviny, kde budou pro lidi neviditelnými. Prostě, kde si nebudeme navzájem překážet. Jak to dokázali, není zrovna téma na jeden večer.“
„To bylo před několika tisíci lety, já se sem dostal včera!“
„ Vlastně, podle času ve vašem světě, se sem dostanete teprve pozítří.“
„Cože?“
„No zdánlivě to vypadá dost divně, jako byste byl dvakrát, ale tak to není. Jenom obě časové linie se od sebe dost odlišují, i když oni to nejsou časové linie. Čas totiž netvoří linii. Ono se vůbec domnívat, že existují nějaké souvislé děje…“
Člověk, sedící na podlaze pod tabulí, která zabírala celou stěnu, koukal na ještěra s otevřenými ústy.
„No, a teď se vám pokusím vysvětlit, proč se nemůžete vrátit zpátky.“
Jenže pak, jakoby si teprve teď uvědomil stav Derilovy mysli, se zeptal:
„ Nechcete si nejdřív prohlídnout ostatní místnosti?“
Ukázalo se, že byt se skládá ještě z ložnice, plně funkční koupelny se záchodem, pracovny a kuchyně.
Všechny místnosti měly okna s nastavitelným výhledem.
Přes zmatek ve své hlavě, člověk vnímal zásadní otázku:
„Jak to bude dál?“
Charlie pokrčil rameny:
„ Mladí už pracují na zabudování přijímače, abyste mohl poslouchat nebo sledovat informace ze svého světa. Tedy aspoň ty, které zachytíme a dekódujeme a ty, co máme archívované.“
„To tady budu muset být zavřený?“
„Ne, to ne. Postupně vás seznámíme s celou Atlantidou a časem se tu naučíte pohybovat sám.“
„Opravdu byste mne nemohli nějak vrátit zpátky?“
„Je zázrak, že jste se sem dostal živý.“
„Tak se o to aspoň pokusit…“
Ještěr se spustil na všechny čtyři:
„Nechám vás tu teď o samotě. Myslím, že potřebujete danou skutečnost vstřebat. Kdybyste mne potřeboval, stačí zvednout telefon u dveří. Nic na něm nemusíte mačkat, slouží pouze jako upozornění pro nás…“

+++++

Po Charlieho odchodu se Deril posadil do polohovacího křesla a tupě zíral na okno, které pro změnu skýtalo pohled na zasněženou krajinu. Pak použil koupelnu. Během sprchy se utvrdil v názoru, že musí získat co největší množství informací. V hlavním pokoji přistoupil ke vchodovým dveřím a sáhl na kliku v očekávání... Ony se naprosto lehce otevřely.
"Tak opravdu nejsem vězeň", mihlo mu hlavou.
Radostné zjištění nevydrželo dlouho. Na obou stranách kopulovité chodby byl ještěr oblečený kompletně do kombinézy. Nadechl se a vydal opačným směrem, než kterým sem, před několika hodinami, přišel. Čím více se blížil k "ochrance", tím napjatěji očekával nějakou zprávu nebo upozornění ve své mysli, ale stále se nic neozývalo. Minul ještěra a pokračoval chodbou následován němým společníkem. Bylo to zvláštní, celou dobu uvažoval o dalších možnostech, chvílemi se i v myšlenkách ptal dotyčného "dozoru" a - ticho. Teď, když kráčel nazdařbůh prázdnými chodbami, promluvil i nahlas, ale vše bez odezvy.
Prošel několika sály. Všechno mu připadalo naprosto monotónní a stejné, když se za další zatáčkou ocitl na volném prostranství obklopeném stavbami připomínajícími spíš obrovská termitiště, nežli cokoli jiného. Otočil se. Před ním se tyčila úplně stejná stavba, ze které právě vyšel. Jeho doprovod udělal několik kroků zpátky a z tmavé masky, pokrývající celou jeho hlavu, na něj byla upírána žlutá bělma plazích očí.
Zas uslyšel ten hlas.
"Měl jste zavolat. Je to tu dost rozsáhlé a bez výkladu se tak akorát ztratíte.“ Znělo mu poněkud rozmrzele hlavou.
„ Jsem za vámi, chvíli mi trvalo, než jsem vás dostihl."
Opravdu, když se otočil, stál tam Charlie, i když, to že je to on, poznal jen podle toho, že tento tvor měl odkrytou hlavu.
"Jó, jsem to já. Nemám kompletní kombinézu kvůli komunikaci."
Během pomalé procházky komplexem náměstí a teras se Deril dozvěděl, že kombinézy jsou ochranným oblekem kvůli němu. Něco jako karanténa. Ještěři je normálně nenosí. Proto byl jeho předchozí doprovod němý. Zeptal se, jak ještěři hovoří mezi sebou. Přišla mu naprosto šílená představa, že by si všichni navzájem četli všechny myšlenky. Skutečnost pro něj byla ještě podivnější. Ještěři mají dva hlavní mozky a něco jako mezimozek. V hlavě je centrum pro komunikaci. V prostoru rozhraní trupu a ocasu je druhý mozek, který má na starosti veškeré životní funkce. Obě centra spojuje cosi, kanál, jež slouží jako úložiště, dlouhodobá paměť, a zároveň místo vyhodnocování, myšlení. Tento prostor je u ještěrů naprosto soukromý. Když si posteskl, že by toto soukromí také rád uvítal. Charlie ho upozornil na rozdílnost anatomie. Poznamenal, že by nebylo potřeba dalšího mozku, stejnou službu by poskytla ona kukla, co mají ostatní ještěři.
Během debaty se ocitli před stavbou, která, jak se později ukázalo, ve svých útrobách skrývala jeho obydlí. Charlie mu místo odpovědi sdělil, že mu právě bylo v bytě nainstalováno zařízení pro sledování pořadů zachycených z jeho světa a zároveň překladač s připojením na knihovnu muzea.
V chodbách se k nim připojil další zakuklený ještěr, o němž bylo konstatováno, že se jedná o asistentku, kterou zahlédli před laboratoří, a která mu vysvětlí, jak používat ony technické přístroje, akorát, kvůli komunikaci, bude přítomen i Charlie.
Deril položil přímou otázku.
"Proč ostatní musí být chráněni a vy ne? Jedná-li se o karanténní opatření, není pak naprosto zbytečné, abyste měl kombinézu na těle, když ji obvykle nenosíte, pokud máte stejně odkrytou hlavu?"
"To je věcí mnoha nařízení a protokolů. A proč já? Nabídl jsem se."
"Nabídl? Proč?"
"Asi jsem také moc zvědavá ještěrka," po šupinaté pokožce, pokrývající tvář, přeběhlo zavlnění, které Deril začal považovat za úsměv.
„A jak vy komunikujete s ostatními zakuklenci?“
„To je jen nepatrná technická záležitost, všude kolem nás jsou snímače s překladači.“
„I v mém bytě?“
Ještěři přidali do kroku. Jako by jim byl směr, kterým se ubíral rozhovor nepříjemný.
„Vlastně ano.“ Dozvěděl se odpověď, když vstupovali do místa jeho nesoukromí.

Instruktáž proběhla rychle a úspěšně. Ovládání ploché desky umístěné na zdi proti sedací soupravě by zvládlo i malé dítě. Pomocí plochého předmětu s několika šipkami se pohybovalo po nabídce souborů, jež byly řazeny podle data odvysílání a v případě ještěří knihovny zase rozhodovaly okruhy témat. Ještěři vše ovládali myslí. Nabídka byla obsáhlá a pestrá. Vlastně teprve u obrazovky Deril plně pochopil, co znamenalo ono " v rozmezí třiceti let", když se na seznamu objevovala data jako l954, l960, poslední složka byla z roku 1965.
"Asi budete mít hromadu otázek, ale myslím, že většinu odpovědí naleznete v naší knihovně."
"Jasně, mám studovat a ne se potulovat po chodbách", napadlo ho.
"Ne, tak jsem to nemyslel. Pochopitelně vám budeme s asistentkou k dispozici. Jak už jsem řekl, ten doprovod je jen pro začátek, než se tu zorientujete."

Okamžitě se zaměřil na veškerá vysílání s datem po jeho zmizení. Ještěři chvíli pozorovali jeho zaujetí, aby se následně opatrně vytratili.
Hledali je. Celou letku 19. Vyslali pátrací hydroplán, Martin Mariner, ale i on se ztratil. Poslouchal zprávy, sledoval záznamy. Dokonce zde byly zaznamenány radiové hovory přímo z toho okamžiku. Opět to prožíval, slyšel dokonce svůj hlas. Jak se později dozvěděl, díky anomálii tato komunikace byla hodně zřetelná a překryla vše ostatní. Pouštěl si to znovu a znovu, až usnul.

++++
Když se probudil, schoulený v křesle, lekl se. Na protějším seděla, pitoreskně zkroucená, ještěrka. Původně si myslel, že to je Charlie, ještěr neměl ochrannou kuklou, ale byl vyveden z omylu ženským hlasem.
"Jsem (následovalo zachrčení), jak si mne pojmenujete?"
"Vy jste ta asistentka?" napadlo ho.
"Ano, to jsem. Včera jsme vás nechtěli vyrušovat, tak jsme s, říkáte mu Charlei, raději odešli."
"To od vás bylo velice laskavé", spíš se ušklíbl, nežli poděkoval, "jak to, že nemáte kuklu? To už mi začíná končit karanténa?"
"Ne, to ne, ale prosadila jsem si to. Mám na vaší záchraně největší podíl."
"Tak to bych vám měl nejspíš poděkovat", uvědomil si, že možná začíná být až přehnaně jízlivý, ale vypadalo, že si toho As, což bylo jméno, které ji přidělil, nevšimla nebo taktně přešla a nerušeně navázala na vysvětlování.
"Víte, kdykoliv začnou přístroje vykazovat neobvyklé stavy, přesně identifikujeme území, kterého se to týká, a celou oblast uzavřeme a pozorně monitorujeme. Je to dost nudná činnost a tak ji vykonáváme hlavně my, mladí, v zájmu praxe."
"Nudná činnost? "
"Nedivte se, za celou dobu, co jsme tady, se tu párkrát objevilo pár prken, několikrát biologická hmota nebo kusy vodních živočichů, a teď, část dopravního prostředku a vy. To všechno najednou. Ono dostat vás z prostoru, kde se fázové posuvy lomí a překládají, dá docela fušku, měl jste štěstí, že jsem na tohle téma nedávno zpracovávala dokument v rámci ..."
Přerušil ji.
" Co trosky toho letadla?"
Chvíli, jako by byla zaskočena nezájmem o její informace, bylo ticho. Pak dodala, "pochopitelně jsou součástí muzejní expozice, dneska je doinstalovali ve vlastním sále, je o ně velký zájem, jako ...", tady se zarazila.
"Mohu je vidět?"
"Samozřejmě."

Uprostřed rozsáhlé haly stál letoun typu Avenger, celý, kompletní. Na první pohled jako nový, jen zvláštně vybarvený, ale okamžitě pochopil. Doplněná část byla bílá a do ní zasazené originální díly. Vlastně ne, byly to jen repliky originálů, které byly samostatně rozestavěny podél stěn na různě vysokých výstupcích. Pak stočil pohled ke stropu a strnul. Přibližně třicet stop nad jeho hlavou se v mozaikovém pozadí rozprostíral houf ještěrů různých velikostí.
"To jsou návštěvníci."
"A já jsem …", nedořekl.
"Nedivte se, jste velice populární. Možnost, že vás tu takhle uvidí nebo, pochopitelně ve vší bezpečnosti, potkají, je velice lákavá."
Dokončil myšlenku, " exponát."
"Takhle bych to zrovna neviděla, ale určitě jste výrazně zvýšil zájem. A po pravdě, pořád je to lepší, než kdyby to bylo obráceně."
"Jak obráceně?"
"No kdyby někdo z nás se ocitl tam u vás."
"A proč by to jako mělo být lepší?
"No vy byste na našem kolegovi dělali pokusy, mučili byste ho, rozřezali na kousky a nakonec ho nejspíš vycpali a jeho mrtvolu předváděli ve vitríně. Takže si myslím, že na tom zas nejste tak špatně."
Opět v něm zvítězila vlna vzteku. Už měl dost těch dokonalých a laskavých ještěrů. A možná i proto, že ho dráždila a štvala ta neomalenost, se kterou mu více méně neustále naznačovali, že on je součástí něčeho tak zavrženíhodného, jako je lidstvo. Teď to ještě slyší od téhle ještěrčí holky.
"No víte, tam u nás, odkud jsem", významná odmlka, " tam také máme ještěry. Různé. A nejsou to zrovna žádní svatouškové a zlatíčka. Třeba jedni, ti vám jsou dokonce i dost podobní vzhledem, se například živí mršinami. Tlejícím masem. No, ale když zrovna není k dispozici žádná ta mrtvolka, tak se jich dá pár dohromady a zaútočí klidně i na něco většího, živého. Oni jsou tak mazaní, že vědí, že stačí, když to zvíře některý z nich jenom kousne, kamkoliv, protože z toho, co obvykle žerou, mají v tlamě tolik mrtvolného sajrajtu, že to zvíře dostane otravu krve a do tří hodin zemře. Jenže oni nečekají na to, až bude mrtvé, jak otrava proniká do celého jeho těla, tak slábne, a ty milé ještěrky ho začnou požírat už za ..."
Najednou si uvědomil, že to přehnal. As se celá třásla. Měla vytřeštěné oči.
Přišlo mu jí líto. Nevěděl, co má dělat. Vyřčená nebo v mysli pronesená slova už nemohl vzít zpátky. Tak udělal to nejobyčejnější, čeho byl schopen. Gesto. Chtěl ji vzít kolem ramen, chtěl se omluvit, jenže v okamžiku, kdy se jeho prsty přiblížily ke kombinéze, vystřelil z ní oslnivý záblesk a on se ocitl na zemi přímo mezi podstavci. Nemohl popadnout dech a měl temno před očima. Jako z dálky slyšel hlas: " Ne, v pořádku, to je dobré, on mi nechtěl ublížit. To bylo jen nedorozumění."
Temnota na chvíli ustoupila, aby zahlédl před sebou záda nejspíš As, a před ní asi čtyři nebo více ještěrů v kuklách.
Pak usnul.

++++

Nabyl vědomí, ležel ve "své" posteli. V rohu místnosti stáli na všech čtyřech Charlie s As. Okamžitě, jak otevřel oči, měl v hlavě bordel, mimo jeho hlas tam operovaly dva další.
Mužský: "Omlouvám se. Měli jsme vás upozornit na tuto funkci kombinézy."
Ženský: " Je mi to strašně líto, ale..."
Mužský: "Bylo to nezbytné opatření, pochopte, nevěděli jsme, jak budete reagovat..."
Ženský: " Vůbec mne nenapadlo, že byste...“
Zařval:" Proboha dost! Bolí mne z toho hlava!"
Mužský: "Ovšem, ano, chápu, to mohu odstranit."
On:" Ne! Já CHCI, aby mne bolela hlava, když mne má bolet. CHCI mít vlastní myšlenky jen vlastní." Tím se trochu uklidnil a již smířlivěji pokračoval: " Rád bych měl trochu soukromí, i když jsem muzejní vzorek. A pokud musím být exponát, tak jenom od tehdy do tehdy, v určitém úseku dne, nebo jak tomu tady říkáte. Je to tak strašně těžké pochopit?"
Po chvilce se ozval Charlie: "Ano, rozumím, ale ty senzory tady jsou pro vaši bezpečnost."
Deril: "Pro moji nebo spíš pro tu vaši? A co bych vám tady asi tak mohl udělat? A kam bych asi utekl?
Charli: "Mohl byste si třeba nevědomky ublížit."
Deril: " No jistě, a vy byste přišli o návštěvnost."
Charli: "Prosím?"
Deril jen zakroutil hlavou, " to nemá cenu".
Charli: " Promiňte, pokusíme se něco vymyslet, ale s tou konverzací mezi námi to bude těžké. Ty kamery odsud odstranit nebude snad zas až takový problém teď, když jsme se trochu poznali, ale váš pohyb mimo byt zatím ještě musí být monitorován. Pochopte, jsou tu místa, která by pro vás mohla být nebezpečná."
Deril:" To jako tak moc jako vaše kombinézy?"
Charlí: "Zdaleka víc."

+++++

Pak odešli a on se šel vykoupat. I když už pochopil, že pokud nejsou v jeho blízkosti, tak mu myšlenky nejspíše nečtou, proč by ho jinak potřebovali, jak říkají, "monitorovat", přesto se raději ponořil celý pod hladinu vody ve vaně.
"Musím se učit. Už žádné filmy a dokumenty ze světa lidí. Teď už jen všechno o nich, hlavně technologie, jinak se odsud nedostanu!"

Nasadil si tvrdý režim.
Dvakrát denně běhal chodbami komplexu. Řešil tím dva požadavky. Seznamoval se s okolím a udržoval tělesnou kondici. V prvních dnech měl vždy za sebou cupitající doprovod, jež měl problém sladit s jeho, příliš pomalým na běh a příliš rychlým na chůzi, pohybem krok. Časem nechali zcela dozor nad jeho osobou, při této činnosti, na přístrojích, i proto, že brzy bylo zřejmé, že se ve spleti chodeb dokáže orientovat podle barev dlažby a značek na stěnách, které mu vysvětlila As, a také že zdolával stále delší a delší úseky.
Z pokoje, jenž byl koncipován jako pracovna, se během krátké doby stala dílna naplněná různými přístroji, o které, na základě svých studií Atlantiďanské knihovny, požádal. Probíral se nahodile všemi obory, aby nebyl patrný jeho zájem o cestování anomálií. Když se domníval, že se mu rozskočí hlava, dělal kliky. Mezi dveře si nainstaloval hrazdu. Měl cíl.
Charlie pozorně sledoval jeho pokroky a byl mu ve všem nápomocen. Deril si dával velice záležet, aby se nikdy přímo nezeptal na to, co chtěl opravdu vědět. Dokonce si na to zakázal v jejich přítomnosti i myslet, i když se mu to ne vždy dařilo.
Ve zprávě, která byla zaznamenána pro muzejní účely, As mimo jiné uvedla: „…je zajímavé, jak je u lidí, i po tak dlouhé době jejich vývinu, stále zachována potřeba se opičit…“
Charlie se zase v jiném bodě stejného dokumentu pozastavuje nad manuální zručností i pro jemnou motoriku. Dokonce přímo uvádí: „Je to až s podivem, ale jejich pět prstů je jim spíše výhodou…“
Deril se As omluvil, za incident u vystavených trosek.
Odpověděla mu, že to byla její chyba. Pochopitelně, že o hrůzách v jeho světě ledacos ví, ale líčení a vzpomínky byly tak intenzivní, že se nedokázala ovládnout, a to bylo naprosto špatné.
Často s ní potom na toto téma rokoval.
As totiž přiznala, že ještě v rámci studia historie, vypracovala zprávu na téma „Lidé a jejich svět,“, a že by ji s ním ráda zkonzultovala, pokud by mu to nevadilo.
Donesla mu ji zaznamenanou v krystalu.
Dozvěděl se, že lidé jsou kanibalové, požírající živé organismy všeho druhu. Vraždící se navzájem, s problematickým vztahem ke svým potomkům. Díky rozporuplné výchově a odpovědnosti k nové generaci mají velice nevyváženou inteligenci. V populaci se vyskytují inteligenční výkyvy oběma směry. Více nadaní jedinci se nezřídka projevují bezcitností, důsledkem čehož jsou pokusy, prováděné prakticky na čemkoliv živém, i na lidech samých. Žijí ve společenstvech, která mají navzájem neustálenou sociální strukturu… v tomto duchu se nesla zpráva obsahující mnoho odkazů a ukázek ze zachycených a zaznamenaných vysílání.
Deril se snažil oponovat.
Hlavním jeho argumentem bylo, že lidská společnost je proti té ještěří mnohem mladší, že teprve postupuje ve svém vývoji. Řekl přímo: "Ono se vám to mluví, když jste již na takové technické výši, že dokážete vlastně, na bázi částic, vše stoprocentně recyklovat." I když této technologii ještě zdaleka ne úplně rozuměl, připadala mu naprosto fantastická. Ještěři vyráběli ze světla hmotu, a to jakoukoliv, a naopak. Vlastně se mu to pokusil vysvětlit Charlie, když se zajímal, jak je možné, když obě civilizace, lidská i ještěří, obývají jednu planetu, využívají jedny a tytéž zdroje, že lidé nezjistí, když jim mizí třeba zem pod nohama. Pochopil z toho jen tolik, že tady díky elektronům, protonům a dalším droboulinkým částicím je vše vyráběno a zpracováváno na atomové i nižší úrovni. Charlie mu nejprve předvedl ukázku, která mu vyrazila dech. Vzal sklenici a nechal ji z výšky dopadnout na podlahu z malých oblázků. Ta se roztříštila na mnoho střepů. Přístroj v Derilově ruce naměřil sílu destrukce a uvolněné teplo, které pohltilo prostředí. Charlie zadal několik údajů do ovladače a pak jen oba sledovali, jak se na "displeji" zobrazuje úbytek tepelné energie z okolí a střepy se na podlaze spojují zpátky do původního tvaru. Když byl proces hotov, ještěr dodal: "A teď když si ještě trochu pohrajeme s gravitačními silami. Tááák." Sklínka se pomalu vznesla do výše Derilova udiveného obličeje, kam pro ni ještěr natáhl paži.
Chárlie dával přístrojům pokyny myslí, Deril měl pro tento účel zkonstruovaný překladač.
As byla skálopevně přesvědčená, že ještěři byli vždy kultivovanější, citlivější, a pochopitelně díky tomu, od samého počátku svého vývoje tvořili sociálně spravedlivou společnost. Tak mohli pracovat společnými silami jak na technickém i svém vývoji. Oproti tomu lidé, jsou odsouzeni, pro své asociální chování, sobeckost, krutost, bezohlednost, k zániku a je vlastně zázrak, že tak dlouho ještě přežívají.

++++

Jejich debaty byly čím dál tím delší a ohnivější. Deril se zeptal na to, jak si může být jistá, že společnost před pádem meteoritu byla tak naprosto dokonalá, jak tvrdí.
Pokud ví, byli její předkové po mnoho generací zakonzervováni v krytu, kde se nacházela vejce se záměrně zpožděným vývojem, a generace pečovatelů se snažily, seč mohly, aby se dočkala příznivých podmínek na povrchu planety.
Na to As odpovídala, že už tato skutečnost je argumentem pro podpoření jejího přesvědčení, že ještěři jsou po všech stránkách lepší. Vždyť byli by takového činu schopni lidé? Dokázali by se dobrovolně obětovat pro budoucnost? Nesnažili by se v první řadě zajistit každý sebe, jak to je vidět v jejich vysíláních?
"Ale jak si můžeš být tak jistá, že tomu tak bylo?"
"Dochoval se krystal."
"Krystal?"
"Je to vlastně první prototyp krystalu se záznamem řeči nejvyššího."
"To myslíš ten, jak vypráví, že na počátku byla prapůvodní myšlenka…?"
"Ano, a pak to pokračuje přes celou historii až do okamžiku, kdy dává poselství pro archu budoucnosti, jak nazývá uspořádání krytů."
"Jo, ten o to, že se jednou vrátíte zpátky do mého světa?."
"Ne, tenhle je mnohem starší. Je z doby ještě před meteoritem."
"Můžu ten záznam vidět?"
"Jistě, jeho kopie jsou snad ve všech základních učebnicích."
"Já nemyslím kopii. Originál."
"Originál je vystaven v zadní části Kapitolu. Chráníme ho jako nejcennější poklad naší historie."
"Aha, takže bych si ho nemohl přehrát,"
"To nejde."
"Hm, chápu."
"Ne, je to velice starý záznam a ta technologie, kterou byl pořízen, nebyla úplně správná. Vlastně v dnešní době je už nečitelný. Teď slouží jen jako symbol."

Na tento rozhovor si vzpomněl, když po roce přemýšlel, jak zařídit, aby se nepozorovaně mohl dostat do podzemního prostoru pod varhanami, jak říkal ovládacímu panelu v centrální místnosti Kapitopu. Kdyby dokázal ještěry něčím opravdu zaujmout. Napadl ho onen krystal a zeptal se Charlieho.
"Charlie, poslední dobou se dost zajímám o vlnové přenosy, vysílání, a tak mne něco napadlo."
Byla to pravda, i když důvod toho počínání byl velice prozaický: pokoušel se zjistit, jak lze poslat zprávu do světa, z kterého odešel, tak, aby byla doručena a ještěři nic nezpozorovali. Dokonce se o to pokusil. Bohužel nevěděl s jakým výsledkem. Tady nejspíš nikdo nic ne-zpozoroval nebo se náramně, potichu, bavili nad jeho úsilím. Jenže došla-li zpráva na místo určení, to nedokázal zjistit.
"Víte, Charlie, napadlo mne, jestli by s těmi vylepšeními, která udělali mladí, abych mohl používat vaši knihovnu, se nedal přečíst původní, základní krystal."
"Který myslíte?"
"No, ten, co je na něm ta nejstarší dochovaná zpráva z vaší historie."
Charlie se na něj zkoumavě zahleděl.
"Já jen, jestli by to nestálo za pokus. Vidět nejvyššího, který zachránil celou vaši civilizaci."
"Ten byl poškozen již během života v krytu, jak si ho tam ještěři stále pouštěli, aby z jeho slov čerpali sílu a odhodlání."
"Jenže od té doby jste udělali další technické pokroky. Nestálo by to za zkoušku?"
"Obávám se, že tu je ohromné riziko, že by mohl být poškozen."
"Jak ještě víc může být poškozen? Vždyť je vystaven jen jako sklíčko? A kdyby se to povedlo, mohl by se záznam přehrát a archivovat ve své původní podobě, ne jen jako převyprávěné slovo."
Ta myšlenka byla pro Charlieho velice lákavá, a ne jen pro něho.
Tak se stalo, že dva měsíce po tomto rozhovoru se začala centrální hala Kapitolu plnit ještěry. Byli naprosto všude. Deril jich nikdy neviděl tolik pohromadě. Sice se již za ten rok a půl naučil ovládat svou mysl natolik, aby ho v jejich přítomnosti nenapadaly nevhodné myšlenky, teď se přesto jedna urputně hlásila o slovo. "Co když to nevyjde? Všechno stokrát propočítal, promyslel, ale co když se to někde zvrtne?" Byla přerušena Charliem, jenž si ji vyložil ve vlastním kontextu: "Nebojte se, to bude fungovat. Obraz sice nebude nejkvalitnější, ale sdělení budou srozumitelná. Je to ohromná událost. Po tolika letech. Vlastně díky vám. Myslím, že po dnešním dni se bude na lidi pohlížet i z jiného úhlu, mnohem příznivějšího. Možná je škoda, že nemáte naději."
Deril se na něj nechápavě podíval.
Charlie zrozpačitěl. Bylo vidět, že pronesené nemělo opustit jeho mysl, a nyní ho to mrzí. Několikrát nejistě na místě přešlápl a pokusil se vyřčené zaobalit.
"Víte, já vím o vaší snaze zvědět všechno o možnosti návratu do vašeho světa, ale věřte mi, tam u vás to za pár desítek let nebude..., nebude dobré."
"Jak nebude dobré?"
"Při anomálii dochází k časovému posunu, to víte."
Derilovi se zatajil dech. Silou vůle škrtil myšlenku, která se mu prodírala mozkovými spoji: "Všechno bylo zbytečné, oni o jeho plánu vědí." Místo ní podsunul jinou: "Ano, vždy jde o nepatrný posun do budoucnosti."
"To není tak docela přesné. Ta nepatrnost je relativní a spíš zásadní. Dostat se do pouze blízké budoucnosti je mnohem těžší, než přeskočit pár set let."
"V tom případě nechápu, proč jste se už dávno nepřesunuli do doby, v níž se, jak očekáváte, lidstvo samo zničí?" Nahodil jízlivý úšklebek.
Chárlie byl viditelně velice rozrušen. Jen pomalu a s delšími odmlkami se rodila v Derilově mysli odpověď na jeho otázku.
"No...protože...potom...už nebude..kam ...se vrátit..."
"Jak nebude kam se vrátit?"
"Někdy kolem roku 2018 rozpoutáte další celoplanetární válku. Jednotlivé bojůvky přerostou v globální záležitost, použijete jaderné zbraně, hodně jaderných zbraní."
"Chcete říci, že zamoříme planetu radiací a bude neoby..."
"Ne, vy ji roztrháte na kusy."
Zavládlo ticho.
„Jak to víte?“
„Každý jaderný výbuch vystřelí částice do prostoru, urychlí je všemi směry, i do minulosti. Začali jsme ledovat vaší jadernou činnost. Na jednu stranu nám to hodně pomohlo vyhnout se mnoha nepříjemnostem, které k nám doléhaly z vaší dimenze, na druhou přimeslo i určitá nemilá zjištění.“
Deril hleděl s vytřeštěnýma očima na svého společníka. Za tu dobu, co pobýval na Atlantidě, pochopil jedno: Atlantiďané jsou technicky daleko vyspělejší než lidé, a nedokáží lhát.
Ta informace ho zasáhla v celé své šíři. Nakonec se opatrně zeptal:
"Ale pokud bude rozervána celá planeta, co bude s vámi?"
"My máme jedinou možnost. Náš vědecký výzkum se vždy ubíral dvěma směry. Do budoucnosti a do minulosti. Když jsme zjistili, že ten první je slepý, vrhli jsme se zcela na možnost vrátit se zpátky, v čase, do rozkvětu naší civilizace, a pokusit se o její záchranu. Je mi to líto. Neříká se mi to snadno. Zrovna dnes, když vlastně díky vám..."
Derila zaplavilo prázdno, jakoby automaticky, dokonce polohlasem, pronesl: „Nebude vadit, když se postavím za ovladače dimenziomeru? Nebudu tak na ráně. Nezlobte se, ale je tu na mne, právě teď, přece jenom trochu přeještěrkováno." Ani se nepokusil o úsměv.
Charlie soucitně přikývl, „ale jistě, ...a nebojte se, všechno dobře dopadne. Dneska, ač je to pro nás velice neobvyklé, jste naším hrdinou."

+++++

Když se ocitl u vchodu do podzemí, sál potemněl. Rozzářila se plocha na jediné, ještěry neopanované, stěně, pár metrů nad Derilovou hlavou. Snížil se na kolena a jal prohledávat prsty podlahu, ve snaze najít drobný výčnělek. Sálem se neslo slabé syčení, to když se před všemi objevila trochu rozmazaná postava bájné osobnosti jejich dějin. Začátek nahrávky byl opravdu nesrozumitelný, ale za chvíli se studentům podařilo záznam vyladit. Kapitolem hřměla slova, která byla převáděna do vln, srozumitelných pro přítomné. Jenže to už se Deril soukal nadzvednutou štěrbinou v poklopu do temného tunelu. Nechal ho za sebou zapadnout zpátky a rozsvítil patronu, kterou po celou dobu ukrýval za opaskem pod košilí, stejně jako krystal s výpočty a spouštěcím programem.
Chodba byla prostorná a velice brzy ústila do větší místnosti. Přejížděl světlem po jednotlivých zařízeních a panelech, které ji naplňovaly, až se kužel ustálil na zmenšenině centrálních "varhan" v hale nad jeho hlavou. Oddechl si. Teď ještě, aby to fungovalo, aby byly výpočty správné, aby to stihl, než ho začnou postrádat.
Jeho poslední obava byla naprosto zbytečná. V sále nad ním ještěři zcela přimraženi vnímali informace, jež jim pronikaly do všech jejich mozků. Hlas neúprosně vysvětloval.
„...tak se stala situace na povrchu planety naprosto neudržitelnou. Jednotlivé frakce obyvatel se mezi sebou masakrují, někteří se dokonce pojídají. Populace neúnosně roste. Zdroje surovin naprosto nedostačují. Do budoucna, při tomto vývoji, hrozí naprostý kolaps. Společnost si dál nemůže dovolit s sebou vláčet miliardy lenochů a povalečů, kteří myslí jen na svůj blahobyt. V sázce je příliš mnoho. A tak jste byli vybráni. Založíte novou, čistou civilizaci. Spravedlivou a bezpečnou. Jiná cesta není. Paprsky smrti, jak říkáme neheritovému záření, posunutému o dva řády, zahubí vše živé na povrchu. Vy jediní zůstanete ušetřeni. Máte veliký úkol, překonat miliony let, než se obnoví nezodpovědnými a marnivými plebejci zdevastované suroviny a planeta. Je to reálné, máte šanci vybudovat jinou, dokonalou společnost. Věříme vám. Spoléháme se na vás. Nezklamte nás.!"
Tady záznam končil v praskotu a šumu. Ještěři dupali a syčeli. V jejich očích bylo patrno zděšení.

+++++

Postavil svítící patronu na výstupek a zalovil pod košilí, aby se mu v dlani objevil krystal. Položil ho opatrně do prohlubně mezi ostatní mnohem větší. Místnost se rozzářila. Soustředil se. Nad ním je centrální sál, spustil se do podzemí v zadní části, pak šel do leva, takže se musím otočit zády k zařízení, tím směrem by měl být ostrov Bahamy. Zatlačil krystal a udělal půl obrátku.
Kolem něj se rozprostřela modrá, mírně zvlněná plocha. Stál na povědomém želé. Tak, teď má tak dvě, tři hodinky času. Okamžitě se rozeběhl, všechno nebo nic. Buď má smůlu, a pak se utopí, nebo ještě stále při něm stojí štěstí.
Běžel ze všech sil, pohled zabořený do tmavého pruhu před sebou. To musí být on, ostrov. Jakákoliv pevnina je v tomto okamžiku výhrou.
Špatně se mu dýchalo.
To zvládne. Musí to zvládnout.
Tmavá skvrna se přibližovala a nabývala tvaru i obrysů.
Želé pod jeho nohama se začalo bortit.
Už se nedalo běžet.
Brodil se podivnou hmotou, která se čím dál tím víc stávala vodou, a pomalu se propadal.
Začalo mu dělat problémy udržet se na rosolovité hladině, ale naštěstí ten stav netrval dlouho a mohl plavat. Byl naprosto vyčerpán, když se po čtyřech vyplazil na písečnou pláž.
Je doma.
Chvíli oddychoval přitisknutý ke zlatavému písku. Ještě nebyl sto sledovat modrou oblohu, ale věděl o ní. Žluté slunce, bílé mraky.
Otočil se na záda.
Chtělo se mu smát.
Byl šťasten.
Posadil se.
Všiml si, že na druhém konci pláže je jakýsi ČLOVĚK.
To zjištění mu vlilo do žil ještě větší vlnu euforie.
Zvedl se a vydal k němu.
Byl to muž. V ruce svíral fotoaparát zvláštní konstrukce a fotil unikátní světelné obrazce nad hladinou jemně zčeřelého moře.
Oslovil ho.
“Dobrý den. Prosím vás, co je dneska za den?“
Fotografující, aniž by přerušil svou činnost, odvětil. „Pátek.“
„Děkuji. Ale kolikátého?“
„ Třicátého prvního srpna.“
„Jaký je rok?“
Muž k němu otočil hlavu: „ Dva tisíce osmnáct. Je vám něco?“
V tom okamžiku si Deril uvědomil, že tady by mohl nastat problém….