Atlantida

Den usíná a s ním i má Atlantida,
jen ve snu kosák tíkne a děti šepotají.
Slunce zapadá, a obavu opět a znovu mám,
že svítání nám s novou hvězdou chystá překvapení,
jež spálí vše, co máme rádi, co jsme milovali,
a zbude jen tma pod hladinou nepoznání,
v času hlubinách, pod nánosy zkázy,
a všeho, co stvořili jsme, staneme se vrazi.

Úsměvy v žáru tají, hudba v křeči zaniká,
úžas v očích před puknutím, z lásky zpopelnění.
Duše tonou v čase, nekonečnu, i s mou Atlantidou,
až na dno se noří kde nic není, v nic, v zapomnění.
Jen hvězdný prach Bohem víří zas a zas,
a nikdo, kdo vyčte z něj jak zanikla Atlantida v nás,
ta bájná Země, co byla mým domovem - tak jsem ji znal,
a nikde žádný Platon, který by komukoli zprávu dal...