Já a můza» autor: Jan Bartek |
Jak jen ten večer mám zmást
Tu únavu, co mě tahá za hlavu
Ať už jdu prý spát
Ať dám tělo ulehat
Vím, že se blíží brzké ráno
Ale musím psát a jen psát
Taková je teď má můza
Takový jsem s můzou já
Tu únavu, co mě tahá za hlavu
Ať už jdu prý spát
Ať dám tělo ulehat
Vím, že se blíží brzké ráno
Ale musím psát a jen psát
Taková je teď má můza
Takový jsem s můzou já
Tipů: 11
» 01.10.18
» komentářů: 6
» čteno: 352(13)
» posláno: 0
» nahlásit
» 02.10.2018 - 10:32
ttragelaf
Nespavost - vědomí, že tohle hned neskončí. Bdění bez cíle. Jsme přikováni k nespavosti bez pojmu kdy začala a kdy zmizí. Je to n e o s o b n í e x i s t e n c e. Podobá se slovesnému pojmenování základu všeho světa:
o n o j e (= bytí jako takové). Samo o sobě.
Neexistuje věčný subjekt (věčné já jako kdesi na nebesích po smrti se všemi svými soukromými
serepetičkami). Subjekt někde začíná (u sebe)
a tudíž také u sebe končí. Mimo sebe sám o sobě
není možný. Subjekt svým začátkem vylučuje
věčnost.
Nespavost, stejně jako letargie, kterou popisuje
Orwell (Na dne v Paříži a v Londýně), a kterou zažíval
o hladu, bez práce, bez cíle, jen ležel, hleděl
, k ničemu nebyl schopen se odhodlat, protože nebylo
nic... ty obě věci mají velmi blízko, ba se přímo dotýkají toho, co vůbec je podstatou všeho slovesného
dění, slovesa být....( ono) je..... právě ta nicota, ta věčnost, prázdná, děsivá temnota - je základ bytí, ze
kterého pramení jevy jsoucen, tak jak se nám ukazují.
To je život věčný, na kterém máme účast, kterým ale
sami nejsme.....
podle:
Emmanuel Lévinas Le temps et l´autre
to všechno se dá vyčíst, si myslím,
v příběhu Já a můza
o n o j e (= bytí jako takové). Samo o sobě.
Neexistuje věčný subjekt (věčné já jako kdesi na nebesích po smrti se všemi svými soukromými
serepetičkami). Subjekt někde začíná (u sebe)
a tudíž také u sebe končí. Mimo sebe sám o sobě
není možný. Subjekt svým začátkem vylučuje
věčnost.
Nespavost, stejně jako letargie, kterou popisuje
Orwell (Na dne v Paříži a v Londýně), a kterou zažíval
o hladu, bez práce, bez cíle, jen ležel, hleděl
, k ničemu nebyl schopen se odhodlat, protože nebylo
nic... ty obě věci mají velmi blízko, ba se přímo dotýkají toho, co vůbec je podstatou všeho slovesného
dění, slovesa být....( ono) je..... právě ta nicota, ta věčnost, prázdná, děsivá temnota - je základ bytí, ze
kterého pramení jevy jsoucen, tak jak se nám ukazují.
To je život věčný, na kterém máme účast, kterým ale
sami nejsme.....
podle:
Emmanuel Lévinas Le temps et l´autre
to všechno se dá vyčíst, si myslím,
v příběhu Já a můza
» 02.10.2018 - 17:14
byron
ST
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Bludy obludy | Následující: Nehýčkat a odprostit