Pohledy do oken V.

Je to vlastně tak jednoduchý. Pár písmenek, jedna věta. Ale? Některý věci se nám jednoduchými zdají a nejsou, jiné naopak, považujeme za velesložité a přitom…. Stačí jedna věta. Jedna... Jaká… ale…
Rozhovor zavrhla. Ne, to se už nehodí. Už ne. Už si všechno řekli a tak… pochopili… uzavřeli… vlastně? Uzavřeli? Ale ano. Postupným zvětšujícím se tichem vlastně ano. Co napsat? Žiju? Jsem? Trvalo jí celý týden, než sesmolila tři věty. Pouhé nebo naopak celé a dlouhé tři věty. Aby nebyly kompromitující pro adresáta, aby bylo jasné, že je v pořádku, aby… sto a více variant, co by, aby…
Proč? Protože ji ta kresba dojala. Protože vlastně tak trochu doufala…i když věděla…ale stejně. Protože ji hledá. Ji? Chápete? Ne? Tak … to nevadí… Protože to celé byla vlastně ohromná náhoda.
Je tady, daleko, zastrčena v centrále, daleko od svých večerních pohledů do oken, od svého světa. Od míst, která má ráda, od těch…no, to se taky nehodí. Od svých fiktivních příběhů při pohledech do oken. Jo, tak to by snad přiznat mohla…sama sobě…
Je tady se svými čísly, která dělají svět krásnější. No svět, spíš číselné výsledky jejích chlebodárců. Tak nejspíš by to napsat šlo. Ale vlastně? On k nim patří. Tahle práce je celý její svět. Vždycky to chtěla. Baví ji to. Vážně. Opravdu? Skutečně tohle byl její cíl? Možná, ale ano. Byl. Dost rychle potřebovala utnout tok těhle myšlenek, jo, tohle chtěla. To je to co ji baví. Krásný jasný, přehledně konstruovatelný, lehce sestavitelný a propočitatelný. S přesnými pravidly, systémy a schematy. Ano, pochopitelně s odhadem, který musíte mít a samozřejmou dávkou odvahy, jinak by tenhle svět nefungoval. Ale také musíte mít tu vůli a odvahu. Tohle je její svět. Tomu rozumí, vyzná se v něm a tam chce být. Teď už. Vlastně jen tam. Nikdo nemá všechno. Nemůže mít. Ani ona není výjimka. Má toho přece tolik. Práci, kterou miluje, to je hodně. Vlastně moc.
Tak jim na ní záleží. Hned druhý den pro ni přece poslali, dovezli ji sem.Všechno zařídili. Taky jí několikrát nabízeli psychologa. Ne, nepotřebuje ho. Nic jí není. Není?
Nejspíš ne. Nic se jí nestalo. Jí ne. Tisícům kolem ní ano, ale ona měla štěstí.
Ještě jednou si pročetla těch několik slov. Zvážila všechny možné významy i dopady a nakonec…poslala.
-------------------
Četl to už poněkolikáté. Tak je v pořádku. To je ta nejlepší zpráva, jakou mohl dostat. Upřímně, sice tajně ve skrytu největší hlubiny své duše, doufal, ale…Opravdu napsala. Nejspíš tu byla a zase je pryč, když píše, že je v centrále. Už kouknul i čeho, tak taky ví, kde je. To je teda dálka. No, ale musela tady být, když mu píše, tak proč nenapsala, když tu byla?
Má její číslo, může i zavolat? No, tak pozor, tady je ta hranice mezi realitou a sněním. To nejspíš ne. Několik nejdelších dnů a bezesných nocí. Tak tomuhle by věřil málokdo. U něj. Úplně přesně po 408 hodinách od její zprávy - poslal taky tři věty. Naběhal tolik mil, že možná už byl u ní a zase zpátky. Kondici hodnotit nebude, protože míra absence spánku měla samozřejmě vliv na kvalitu běhu, ale netrénuje na olympiádu, tak co. Zase to trochu čistí hlavu a třídí myšlenky. Pokud teda nějaký alespoň trochu logický, v ní teď přebývají.
Tak moc by chtěl…jenže…ne. Evidentně nějakýmu Peterovi napsala, jenže zcela jistě ne jemu. Bylo to moc šikovně, ale poznal to. Taky těžko psala jemu, když ho nezná. V co doufal? V zázrak a prozření? Nechá věci tak, jak jsou. Počká až se vrátí, pak si zaběhají. Koupí si novej dalekohled, vybavení na terasu a všechno bude zase fajn. Už si zvyknul, je pohodlnej, pohodovej a tak. Na to si jeden zvykne. Nemá rád změny a už je ani nechce. Každej v životě si svoji cestu vybírá sám. Každej ví kam chce dojít a kam ho ta jeho pěšinka dovede. Vybral si ji sám a měl štěstí. V něčem.
Kým byl? Je to tak prvoplánový. Tolikrát napsaný, zfilmovaný a tak… Byl velmi úspěšným, žádaným a ceněným….později také obmyšleným…gigolem. Uměl z toho světa vystoupit, ale do jiných už vstupovat nebude.
-------------------