Čtyři sloky

Mé kosti jsou zlomené
slovy, předešlými činům.
Víckrát neohnu svá záda,
víckrát nebudu tě svírat v bocích.

Mé písně jsou zlomené,
Dur se hroutí v teskný blues
a všechny ódy padají baladickým cis
a teskné rytmy kreslím v tišících se krocích.

Mé verše jsou zlomené,
těžkopádnost se stává mým ladem,
jak strašná chudoba bere mi od úst slova,
jak jimi mlčím ve dnech a pláču jimi v nocích.

Mé stromy jsou zlomené.
Ve větvích už nezpívají drobní ptáčci.
Mají mě budit mrtvé listy ševelením,
mají smysl minuty touhy po vytrvalých rocích?