Strážci času (6/7)

6.

„Jsou v pořádku?“ ptal se něčí hlas. Berk by přísahal, že jde z ohromné dálky, ale viděl rozmazaně postavu muže, jenž se ptal jiného. Ten odpovídal:
„To je po přenosu úplně normální. Za pár minut budou v pořádku.“
Frenk zvracel, Zed brečel, Doktor se snažil vzpamatovat jako první, aby ostatním pomohl, ale pomoc už tu byla. Jako by přesně věděli, kde se z budoucnosti vrátí.
Když se Berk vzpamatovával, všiml si, že nevidí Jefa. Rozhlížel se kolem a poznal, že ostatní ho také postrádají.
„Co jste udělali s Jefem?“ vtrhl s otázkou na jednoho z mužů, kteří je přišli vyzvednout. Byl plukovník Velens. Jeho doprovod Frenkovi zabránil se přiblížit k plukovníkovi, což jim nedalo moc práce, protože po přenosu byl stále ještě velmi slabý.
„Netuším, kde je váš kolega, ale evidentně se s vámi nevrátil,“ řekl suše Velens. „Teď vás odvezeme na velitelství.“
„Jak je možné, že se nepřenesl?“ ptal se Berk.
„Nebolelo ho za krkem?“
„Ano, proč?“
„Tak už je mi jasné, proč se nevrátil. Dost otázek, odvezeme vás. Pan Dern už čeká.“
„Zatraceně Velensi! Vy se k nám chováte jak k dobytku!“ vztekal se Berk.
„Byl jste na vojenské misi, nikoliv na dovolené. Máte své povinnosti.“
„Ano, byla to pěkně zasraná mise! Přišli jsme o člena týmu a kamaráda! A vy se chováte jako…“
Velens ho neposlouchal, místo toho nastoupil do své limuzíny. Berka a ostatní strčili do vojenské dodávky.
Zedovi stékaly slzy po tváři.
„S Jefem jsme prošli spolu celou Akademii,“ vzlykal. „Byl jako můj brácha.“
„Niku, co se mohlo stát?“ ptal se Berk.
Nik pokrčil rameny. „Nevím přesně, ale jestli můžu hádat, tak máme něco za krkem a to něco se rozbilo a tak Jef nemohl zpátky.“
„Přenos přeci nepotřebuje nic dalšího. Prostě se zmáčkne pár čudlíků,“ řekl Frenk. O stroji času nic nevěděl, ale měl pravdu v tom, že nikdy nebyla řeč o něčem na těle, co by mělo být potřebné pro přenos.
„Tak prostě lhali,“ konstatoval Berk.
Za chvilku dojeli na velitelství. Ani tam se s nimi vojenská stráž nemazlila. Žádný nárok na odpočinek, sprchu nebo občerstvení. Jejich těla už protestovala. Potřebovali spánek a trochu klidu. Když došli do Dernovo kanceláře, Doktor se ihned ozval:
„Z pozice lékaře této jednotky musím konstatovat, že pokud nám nebude poskytnuto alespoň dvacet čtyři hodin na odpočinek včetně jídla a spánku, může nastat situace, kdy někdo z nás nebo všichni zkolabujeme.“
Dern měl na stole šálek s právě udělanou kávou a talířek s chlebíčky.
„Zatraceně, kde jsme udělali chybu?“ ptal se řečnicky. „Dřív byly vojáci vojáky, dneska ubulenými holkami. Jste v akci pánové! Ještě pořád v ní jste.“
„Končíme!“ řekl Berk. „A to klidně za takových podmínek, že nedostaneme slíbený plat. Prostě končíme.“
Dern se smál, až praštil do stolu.
„Vy chcete skončit? To ale nemůžete!“
„Jak to, že ne?!“ zařval Frenk a strážci kolem Derna se připravovali zakročit.
„Protože tohle,“ řekl Dern a vyndal cosi ze šuplíku. Malá krabička s pár čudlíky. Vypadalo to jako ovladač. Jedno tlačítko stiskl. Berk a jeho lidé se ihned chytli za krkem. Bolestí málem brečeli. Dern se smál.
„Berku, Berku. Tak vy byste rádi dezertovali. Bohužel já mám vždycky pojistku. V podstatě je mi u zadku co si myslíte, jak moc jste pro mou věc. Vzadu za krkem máte implantovanou takovou malou hračku, vynález.“
„Co tam máme? Jak jste nám to tam dal?“
„Úplně jednoduše, při vaší poslední zdravotní prohlídce. Moc si z ní nepamatujete, že? No máte tam řekněme čip. Ovládá se s ním přenos a do určité míry vám může způsobit bolest nebo naopak přivodit nával adrenalinu.“
„Ovládá přenos?“ zeptal se rozhořčeně Nik.
„Jasně, vyšle signál a vyvolá přenos. Proč myslíte, že vždycky když jste se dostali do ohrožení života, tak jste se přenesli zpět?“
„Ale jak jste mohli vědět, že nám něco hrozí?“
„Technologické podrobnosti vám neřeknu, nejsem vědec, jen pouhý vojenský diktátor, nicméně vy jsme sledovali v reálném čase, co se s vámi děje.“
„Cože?!“ vykřikli vojáci najednou.
„Čip dokáže nahrávat a přenášet zvuk a stejně tak sleduje váš tep a další životní funkce. Když budu chtít, přehraju si váš výlet do budoucnosti jako na přehrávači. Není to skvělé? Není nad to mít v týmu vědecké jedničky. Každopádně Berku, dokud je máte, jste mí.“
Berk uvnitř hořel. Byl tak hloupý. Za vidinou tučného honoráře se zaprodal tomuhle bastardovi. Opravdu si nevzpomínal na své poslední vyšetření. Museli ho tam uspat a voperovat čip.
Frenk se chtěl prát, ale jeden z mužů vojenské stráže ho bez milosti udeřil pažbou do hlavy. Frenk padl k zemi.
„Co to do háje děláte?“ obořil se Berk na Derna.
„Nestrpím, když si mí vojáci hrajou na něco víc, než jsou. Teď přestaňte fňukat a vyklopte, co jste viděli v minulém světě.“
„Tak si to vytáhněte z těch čipů přeci.“
„Máme pouze zvukovou stopu. Slyšel jsem, že vidíte roboty.“
„Ano, jo, přesně. Byla tam válka. Remíza, ale začali vyhrávat. Měli totiž taky roboty. Úplně stejné.“
Dern zaklel a praštil do stolu.
„Do prdele!“
„Skončila už tahle podělaná mise?“ zeptal se Berk.
„Ne! Vy to nechápete ještě? Já chci výsledek. Chci vědět, jak Unii porazit, vy idiote! Za dvě hodiny vyrážíte znovu. Já mám zatím spoustu času vymyslet nový postup. Tentokrát vyhrajeme!“
„Vám je úplně jedno, co s námi bude. Jsme jen další pěšáci ve vaší šachové partii.“
„Přesně tak, Berku. Je pravda, že trochu podvádím, protože když prohraju, pěkně si můžu vrátit čas a učinit odlišné rozhodnutí. Ale na to se nikdo ptát nebude. Až konečně zvítězím, nechám stroj času zničit.“
Dern Berka a jeho vojáky poslal do přenosové místnosti. Dostali nějaké zásoby, doplnili munici a injekce, která jim měla dodat energii. Však už dlouho nepoznali spánek. Povzbuzující látky jim však poskytly energii takovou, že mohli fungovat dál. Cítili únavu, ale zatím se to dalo zvládnout.
Přenos začal. Další cesta do roku 2090.