Velké srdce z Kojeňáku

Křičí pláče
lidské ptáče,
matce chybí
doktor ovšem klid jí káže....

Křičelo, brečelo,
dlouho se drželo,
hodina však časem stráže
nepoznaně
drží klenbou
malé ptáče.

Slzy tekou
jenom pláče..
sestra cizí,
už neskáče.

Nechaly ji
i s tou kletbou.

Slzy uschly,
rty se klepou.

Měsíc v Lunu
se zas mění
jak je sama po setmnění...

Srdce tlukot
v hruď jí bije
ať už zmlkne
netiší jej.

Silné bylo
víc než ona
tělíčko jí uživilo
snáž, by clona
duši její zahalilo.

Máma přišla
...už nedoufala

Šestou Lunu proplakala.

Ve dví ťalo se však krví
sama s vlkem ku Luně stojí
svoji zvláštní pouť i tvář,
netušila či přijde zář.

Lun už přešlo...

Kuřat houf
snáz odchovala
skvělá byla,
Mámou jak když se
narovnala.

Běda však teď prázdno v hnízdě,
vlk se hlásí,
jak na tryzně.

Vlčice co byla mízou
pro mláďata nejen svá
rozervala celistvá
vše co měla,
nemá nic...
Strach jí halil
jako strýc.

Co však bude?
Co s ní bude?
Není malá...
Co z ní zbude?

Lítost přemohla jí
jal se pláč
však to už bylo,
co je zač?

Ptá se jako babi znalá,
co se děje
neví zmála...

Jedno však jisté bylo,
Srdce jí už zachránilo..
Ruce spíná
jen se modlí
Vzdát se dětí jak své Modly...

Samota už dostihla ji...

Volá ji teď Vlčice,
samoty jenž nejvíce,
...pročistí se,
...Samice.

Matkou Země
stala se
nepřidala na kráse
srdce mámy
vzala si
avšak kvete do krásy.

Stářím Modřín jenom kvete
tichá, velká pouť dítěte.
Dítě malé jenž v ní kvete
bolest už
ji teď neplete.

....

Ten kdo jí však nepoznal,
duchem chudý
třebas král...