Proč měsíc ubývá a přibývá

Žila jednou jedna velmi chudobná stařenka. Bydlela v malé, hliněné chýši a jejím jediným majetkem byla rohož spletená z palmových listů a starý, otlučený kotlík, který byl častěji prázdný než plný. Neměla žádné děti, a tak nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral. Nebohá žena žila jen z milodarů a velmi často hladověla.

Měsíční bohyně, která v často sestupovala na zem v podobě tlusté ženy se světlou kůží, všechno viděla a srdce se jí svíralo při pohledu na opuštěnou, hladovou stařenu.
Jednou v noci vstoupila přímo do jejího obydlí a řekla:”Vezmi si nůž a ukroj si ze mě kousek masa.”
Stařenka odmítla, i když se jí hlady hryzal útroby.
Následující noci přišla měsíční bohyně znovu, byla úplně kulatá a zářila jasným světlem. Laskavým a pevným hlasem opět vyzvala stařenku, aby si z ní kousek ukrojila. Tentokrát se stará žena neodvážila neuposlechnout.

Každou noc sestupovala Měsíční bohyně na zem a sytila starou ženu svým tělem. Měsíčního světla ubývalo a lidé se začali ptát, kam se podělo. S obavami hleděli na noční oblohu a pozorovali tenčící se srpek Měsíce. Když bylo měsíční světlo tak slabé, že začali v noci bloudit, svolali radu starších.
Tři dny a tři noci se stařešinové radili a dohadovali, ale nikdo nemohl přijít na to, co se s měsícem děje.
Až čtvrtého rána předstoupila před radu starších malá dívenka, která žila se svými rodiči v domě, jenž sousedil s hliněnou chýší chudé stařeny a pověděla jim, co viděla, když všichni ostatní dávno tvrdě spali.

Když to lidé slyšeli, chtěli okamžitě nebohou ženu zabít. Stařešinové je ale zadrželi a připomněli jim, že nikdo nesmí být potrestán, pokud se neprokáže jeho vina nebo není dopaden při činu.
Rozhodli se, že se ukryjí poblíž hliněné chýše a přesvědčí se na vlastní oči, jestli děvčátko mluvilo pravdu.
Jako každou noc Měsíční bohyně sestoupila dolů na zem, když stařena zakrojila nůž do jejího těla, vyskočili mužiz houští a divokým rykem se vrhli na vyděšenou stařenu.

Měsíční bohyně prchla zpět na oblohu a starou ženu vzala s sebou.

Od té doby měsíc ubývá a přibývá. Je to proto,aby lidé nezapomněli, že i oni jsou součástí velkého koloběhu života.
V životě každého člověka je čas brát i čas dávat,období hojnosti může vystřídat doba hladu a nakonec každý z nás jednou zestárne a bude potřebovat pomoc druhých.