Prima večer

Tvrdá práce se zbíječkou, mlátím to do zdi jak černoch do policejního auta. Leje ze mně, dýchám prach rozbytého betonu s otázkou, kam se pak vydat, zorientovat v tom životě spletitém. Zatím se mi pečou cejni v troubě a až tu svinskou zeď zbořím, pojím při západu slunce. Makat umím, né dlouho ale zato silně jako slon nasraný na inda. ( a nesnažte se mi to vyvracet ) Cejni mají dobré maso, hlavně ti z řek. A k masu rohlík. Dvě podkůvky a jeden rohlík. Jenže jak už to bývá když jíte rybu může se vám zapíchnout kost do krku a mně se to stalo. Tak trošku panikařím a chodím po pokoji a nevím co ? V sáčku mám ještě sedum rohlíků tak je začínám pomalu jíst s nadějí že tu kost to vezme sebou. Hlavou se mi honí myšlenky že sedím u doktora, svítí mi do ksichtu a dlouhým peanem se mi hrabe v krku. "Pane bohužel to nepujde, kost je příliš hluboko, budeme vám muset rozřezat krk zboku, sestro skalpel, musíme to risknout. " Bože to jsou myšlenky. Tak jím rohlíky a slyším souseda jak řve " je to v prdeli " asi mu zdrhnul pes, nebo stratil klíče, zatím co se potím. Asi po 6 rohlíku to povolilo a já mám břicho k prasknutí. Je mi nevolno. Napadá mne že kdybych to možná vyzvracel tak mi bude líp, ale to by se ta kost mohla při cetě spátky zase nekde zachytit kurva drát. Zamítám to, nakonec se mi ulevilo a když člověku nehrozí nebezpečí tak muže být celkem v klidu. A tak píšu tady tu kratičkou povídku kterou smete čas jako lístek z břízy, jako chomáč z topolu co vítr odvane kdovíkam.