prosmýknutí...

někdy v horách bývá zvláštní ticho
neslyšíte žádné ptáky
jen vítr si pohvizduje
a prodírá se mezi vrcholky
jako když matka volá malé dítě

kdesi vzplály
živé ploty z rozmarýny
praskaly a plápolaly
z vršku ke mně dorazil slabý van
nasál jsem ho
ale nevoněl po spálených bylinách
ani po popelu
zkrátka po ničem
co by se zdálo nezvyklé

potom se stíny srazily
změnily tvar
a odhalily věci na okrajích
mé schopnosti vnímat
tam kde se skutečnost protíná
s představivostí

vzápětí do mě v vzduch udeřil
jako tlaková vlna po výbuchu
s parfémy soli železa
krve a korditu
co se koncentrují a sílí

jako Lalumen

měla vlasy tajemné barvy
zastrčené za uši
uličnicky povytažené obočí
obestřená aromatem
listí šeříku a uvědomění

mezi prsty pletla kolíbku tak složitou
že jsem musel odvrátit zrak
abych se v ní neuvelebil
navíc v ní už něco bylo
nic na světě prý není stálejší
než běh země kolem slunce
ale vypadalo to
že i s ním si ona dělá co chce

jakoby si četla v mé mysli
určením zlomových čar
a zadívala se tak
až mě to obrátilo naruby
vy to víte příteli prostě řekla

já jen s bázní přikývl
a v uších mi étericky znělo
,,odejdeš kudy jsi vešel
ústím mého lůna,,