František

V Brně se právě začal probouzet den a tomu, kdo měl možnost sledovat východ slunce ze západní strany od Katedrály svatého Petra a Pavla, vyvstával před očima obraz obrovského rudého ďábla s vysokými rohy, neboť ještě ne zcela probuzené slunce neochotně stoupalo vzhůru přesně mezi věžemi katedrály a vytvářelo tak tento krásný a zároveň trochu děsivý výjev.
František Šek právě běžel, co mu dech stačil. Svoje příjmení zdědil po svých předcích, kteří byli s největší pravděpodobností bankéři. Když spadla na jeho rodiče povinnost vybrat svému synovi křestní jméno, oba se shodli, že František bude v kombinaci s jejich příjmení náramně vtipné jméno, a ve chvíli, kdy otec přišel na to, že vždy když ho někdo bude volat celým jménem, bude to znít jako ozvěna, bylo rozhodnuto.
V životě mu ovšem jeho jméno nedělalo žádné velké překážky. Před pěti lety dokonce úspěšně promoval na brněnské fakultě vychovávající nové podnikatele. Pravda, měl se studiem problémy, ovšem ty se nijak nevztahovaly k jeho jménu. První den, právě když nastupoval jako nový člen fakulty, byl už od brzkého rána vzhůru a nemohl usnout. Řekl si, že nic nezkazí tím, když vyrazí ve svůj první den dříve, alespoň nic neprošvihne. S tím však nikdo nepočítal a tak v okamžiku, kdy dorazil k budově fakulty, spatřil průvod tří tisíců Slováků, kteří byli přijímáni s předstihem oproti ostatním studentům a byli vřele přivítáni rektorem vysoké školy. Někteří z profesorů a docentů byli tak poctěni tím, že mohou přivítat tolikero slovenských studentů, že se převlékli za slovenské bači, aby se studenti necítili osaměle ve svůj první den na škole.
Františkovi tato událost příliš nezvýšila morálku a chuť ke studiu, neboť on sám nebyl nijak přívětivě přivítán, to se však rozumí, narodil se v Brně, tudíž ho už tady přece nikdo nemusí vítat.
Avšak tyto věci se udály už před více než desíti lety a není třeba se jimi dále zabývat.
Nyní František rychle utíkal do své práce, dělal prodavače v jednom z obchodů se značkovým oděvem v nákupním centru Vaňkovka, kde si našel místo ihned po promocích a vydrželo mu až dodnes, čímž se často chlubíval svým bývalým spolužákům, nemohl být snad více spokojený se svým štěstím.
Při běhu se k němu neustále připojovalo více a více lidí běžících stejným směrem. Většinu z nich už znal a věděl, který z nich pracuje v jakém obchodě. Všichni utíkali ze stejného důvodu, museli se trochu zpotit před tím, než poskládají všechno oblečení v obchodech, které se přes noc nasoukalo na figuríny nebo které si jen tak poletovalo po obchodě. Kdyby přišli jen tak bez kapky potu na těle, žádné z oblečení by nemělo strach, že bude potem znečištěno a tak by ho museli nahánět po celém obchodě a nemuseli by ho stihnout poskládat na úhledné hromádky do otevírací doby, za což šéfové rádi propouštějí.
Když hlouček zdánlivě spěchajících lidí přebíhal most přes ulici Úzkou vedoucí k vstupní bráně do Vaňkovky, jeden z nich zakopnul a srazil dva další před sebou. Všichni se po dopadu odrazili dobrých dvacet metrů do výšky. Když to spatřil vítr, uznal, že by bylo plýtvání nechat tyto tři lidi jen tak dopadnout na zem, kde tak jako tak zemřou. Proto se rozhodl, že to tak nenechá a pomocí své síly všechny tři odnesl na místa, kde na vozovce chyběla dopravní značení. Jakmile těmi místy projeli první řidiči, na silnici se utvořili červené šipky, které udávali správný směr jízdy a které se museli striktně dodržovat.
František doběhl k obchodu, kde pracoval. Jak očekával: mikiny, trička, kalhoty, svetry, vše se válelo po celém obchodě. Měl hodinu a půl než se bude otvírat. Dnes se mu podařilo oděv zastrašit tak, že se ani ponožka nepohnula z místa, kam ji položil. Neměl tedy problém vše rychle uklidit, ještě mu zbylo deset minut na cigaretu.
Směna mu uběhla nezvykle rychle, zdálo se jakoby sotva domluvil s prvním zákazníkem a v mžiku už zhasínal a zamykal dveře od obchodu. Byl rád, že bylo venku hezky a mohl se tak projít podél řeky. Procházku mu nezkazilo ani to, že mu hlavou probleskl ne příliš dlouho nový název řeky, proti jejímuž proudu právě šel - Zvratka. Ne že by snad získala název podle skutečnosti, že jejím tokem proudí jen zvratky, to ne. Byla přejmenována na základě toho, že se skupiny rebelů nesouhlasících s porevolučním vývojem ve státě pravidelně scházely na srazech protestního zvracení na březích právě této řeky. Většina politiků a vysokých úředníků považovala tyto srazy za zbabělost, jednoho z nich ovšem dokonce napadlo, že by nebylo od věci zaměnit písmeno „S“ v názvu řeky za „Z“, poukáže to na neúctu protestantů k přírodě, kteří budou v důsledku toho vzápětí zavaleni studem za své činy a začnou sekat dobrotu, navíc s touto změnou nebude ani příliš mnoho papírování.
František se jen ušklíbl a pokračoval ve své procházce po břehu řeky. Po chvíli došel k lávce. Právě včas, lávka se zrovna rozhodla, že se vynoří z proudu řeky. Otřepala se a jednoznačně dávala najevo, že je bezpečné na ni vstoupit a přejít na protější břeh. František si stoupnul doprostřed a zíral na zurčící vodu. Byl to uklidňující pocit sledovat, jak se masa vody nepřetržitě valí stejným směrem. Až začal mít František pocit, že ho pohled na tento výjev začíná hypnotizovat, vzhlédl na oblohu, po které se právě prohánělo několik malých roztrhaných mráčků.
Jak tak pozoroval nebe nad sebou, zmocnila se ho touha vzlétnout. Ačkoliv věděl, že by neměl, neváhal a pomalu začal kmitat zápěstím. Vlnivý pohyb vzápětí rozšířil do celých svých paží a obratně se vznesl do vzduchu a postupně stoupal výše. Za krátkou chvíli se mu naskytl rozhled po nejbližším okolí. Byl si vědom skutečnosti, že pokud bude pokračovat ve stoupání, mohl by ho někdo spatřit, řekl si ale, že člověk žije jen jednou a vylétl až nad úroveň nejvyšších stromů, které za ním v dobré vůli natahovaly větve, snaživše se mu překazit výstup do snadno spatřitelné výškové úrovně.
Horizont už začal opatrně okusovat okraj slunce a Františka uhodil do tváře chladný večerní vánek. Díval se pod sebe a sledoval, jak se řeka pod ním začíná kroutit jako had. Zrovna když se mu z té výšky, v jaké už se nyní nacházel, trochu zamotala hlava, uslyšel tlumeně, jak někdo zakřičel. Nedokázal ale rozpoznat, co to ten člověk vykřikl za slovo. Znělo to jako: „jezmr!“, to mu však, není divu, nedávalo žádný smysl. Začal se rozhlížet, aby zjistil, kde se dotyčný nachází. Ve chvíli, kdy se otočil a podíval za sebe, prolétl kolem něj zapálený šíp v takové blízkosti, div mu nezapálil vlasy. František se lekl tak, že mu přeskočilo srdce na druhou stranu hrudníku. To se mu naposledy stalo, když přecházel se sluchátky v uších na zelenou přes přechod a kolem něj projel asi ve třícentimetrové vzdálenosti muž ve středním věku za volantem černé Audi A8 přibližně devadesáti kilometrovou rychlostí a přitom na něj ještě ze staženého okénka ukazoval prostředníček. Tehdy musel jít František i k doktorovi, který nakonec dokázal jeho srdce přesvědčit, aby pomalu přicestovalo zpět na své místo, avšak na ta dlouhá a ubíjející vyjednávání František velice nerad vzpomíná.
František se rychle podíval směrem, odkud zapálený šíp přiletěl. Zahlédl postavy dvou mužů stojící u velkého ohně. Jelikož byl čtvrtek, jediný den, kdy bylo dovoleno pálit, měl František v dohledu mnoho takových otevřených ohňů. Většina lidí celý týden netrpělivě čekala, až budou moci něco spálit, jeden muž na druhé straně řeky kupříkladu právě pálil svůj krásný jídelní stůl z masivu. Na otázku své dcery, proč pálí jejich jediný stůl odpověděl: „Je čtvrtek, miláčku, a nic jiného jsem nenašel“.
Dva muži stojící na místě, odkud přiletěl šíp, právě zapalovali další. František znovu uslyšel křik, tentokrát již zřetelně: „To je zmrd!“ křičel jeden ze dvou mužů stojících u velkého ohně, „sejmi ho, co si to dovoluje, jenom tak si lítat, hajzl!“ dodal a zněl opravdu rozhořčeně.
František začal ihned opatrně klesat k zemi, než však zmizel z dohledu, zjistilo více lidí, že někdo létá po obloze, a protože každý normální člověk má u sebe doma alespoň jeden luk, všichni okamžitě začali pálit do nebes. Několik šípů minulo Františka skutečně těsně a dva jej dokonce škrábli, jeden na ruce a druhý na zadku.
Když klesl pod úroveň korun okolních stromů, salva šípů ustala. Po chvíli dosedl na zem nedaleko místa, kde vzlétl. Stál však na druhé straně řeky kousek od lávky, která sebou nyní divně cukala a vypadalo to, že se brzy zase ponoří pod hladinu. František těžce oddychoval a mlátil si levou rukou do hrudníku, tentokrát se jeho srdce rychle umoudřilo a poklidně se přesunulo zpět na své místo. Františkovi se ulevilo a pomalu vykročil směrem k svému domovu. Po chvíli se proti němu vynořil zpoza zatáčky hlouček mužů. Jakmile se přiblížili tak na deset metrů od něj, František v jednom z nich poznal chlapíka, který po něm před chvílí střílel zapálené šípy. Střetli se pohledem a v tu chvíli muž spustil: „To je on, to je ten vychcánek, co tady před chvílí lítal ve vzduchu,“ muž ukazoval prstem na Františka, „Málem jsem tě dostal, co?“ pokračoval a cenil zuby, zatímco se u toho podivně řechtal. František nevěděl co na to odpovědět, tak z něj vypadlo jen: „no skoro, no.“ František měl strach, že bude mít s tou bandou problémy, ale muži se mu jen smáli a prošli v klidu kolem něj.
Pokračoval dál, zatímco přemýšlel nad tím, co ho to napadlo, vždyť jej mohli vážně zranit nebo dokonce zabít. Příště si musí takové voloviny dopředu trochu promyslet a když už nebude zbytí, létat si někde, kde ho nikdo neuvidí.
Už byl nedaleko domova, právě se plazil úzkou rourou vedoucí na kopec, na kterém bydlel. Potom mu zbývalo už jen přelézt dva pět metrů vysoké ploty a byl téměř doma. Byla to poněkud vyčerpávající cesta, avšak co by se dalo čekat za tak nízký nájem. Netrvalo to dlouho a už šplhal po dešťové rýně do svého bytu ve čtvrtém patře. Bydlel zde se svým kamarádem Zdeňkem. Byl poněkud unavený a tak Zdeňka, který po kuchyni zrovna naháněl myš, jen pozdravil a padl do své postele. Ačkoliv měl druhý den volno do pěti minut usnul.
Zdály se mu noční můry o tom, že nemůže létat. Neustále mával rukama, ale zůstával jako přikovaný nohama na zemi, ve skutečnosti však létal po pokoji a narážel do stropu a lustru. Zdeňka ten hluk, který vydával jeho snící spolubydlící, budil a tak Františka stahoval ze vzduchu zpět na postel a proliskával ho, aby se vzbudil. František vždy jen zamlaskal a po chvíli se začal opět pomalu vznášet. Pro Zdeňka to byla úmorná noc.
Ráno si vyměnili několik pohledů. Zdeněk předal Františkovi především nenávistný, unavený a ustaraný pohled. Od Františka, který si z noci nic nepamatoval, obdržel na oplátku jeden nechápavý pohled. A v okamžiku kdy Františkovi došlo, že ze spánku pravděpodobně budil svého spolubydlícího, poklepal Zdeňkovi na rameno a odevzdal mu pohled omluvný.
Zrovna ve chvíli, kdy oba uznali za vhodné začít komunikovat i jinými prostředky než jen pohledy, někdo zaklepal na dveře.
„Kdo to je?“ zeptal se Zdeněk.
„Nevím, nikoho nečekám,“ odpověděl František a mnul si přitom bouli, která mu vyrostla na čele po nočním narážení do stropu.
Ještě než stačil Zdeněk dveře otevřít, dotyčný za nimi do nich začal bušit pěstí.
„Moment, už jdu,“ zakřičel Zdeněk.
Otevřel dveře a za nimi stál udýchaný asi padesátiletý muž s velkým šedým knírkem.
„Co to máte s těmi schody?“ vyhrkl muž a těžce při tom dýchal.
„No četl jste dole u vchodu tu oranžovou ceduli?“ zeptal se Zdeněk.
„Ne nečetl, proč?“ nechápal muž v obnošených zelených montérkách.
„Píše se tam, že je doporučeno používat dešťovou rýnu namísto schodiště, to si v poslední době dělá úplně co chce,“ vysvětloval Zdeněk.
„Aha, sakra, tak to jsem přehlídl. Šplhám se sem nahoru už dobrou půl hodinu. Ty schody jezdily proti mně a vždycky, když už jsem se během dostal skoro do mezipatra, tak naschvál zrychlily a protože jsem už nemohl, tak jsem sjel zase dolů a takhle pořád dokola,“ stěžoval si muž, stále zhluboka oddychoval a téměř za každým slovem si prohrábl svůj knír.
„Jak říkám, dělají si co chcou,“ přikyvoval Zdeněk.
„Příště si radši přečtu všechny cedule na nástěnce...,“ muž už pomalu popadal dech, „no nic, tak abych se dostal k tomu proč tu jsem, kde je ta skříň?“ přešel muž rovnou k věci.
„Jaká skříň?“ zeptal se Zdeněk.
„No ta rozvodová skříň, kterou chcete opravit,“ odpověděl muž v montérkách.
„My žádnou skříň opravit nechceme…,“ začal Zdeněk, „tys volal někoho přes nějakou rozvodovou skříň?“ volal na Františka.
„O ničem nevím,“ ozvalo se z kuchyně.
„My žádnou rozvodovou skříň opravit nepotřebujeme, pane,“ ujišťoval Zdeněk muže na chodbě.
„Ale no tak, nemusíte se stydět za to, že vám nefunguje rozvodová skříň,“ zkoušel to muž jinak.
„My se za nic nestydíme, nikoho jsme nevolali a ani nevím, co to je rozvodová skříň,“ Zdeňkovi už trochu začala docházet trpělivost.
„Prosím?“ zeptal se muž a zvedl při tom obočí.
„No jak říkám, nikoho jsme nevolali.“
„Ne! Vy nevíte, co je to rozvodová skříň?!“ muž zakřičel až se konec věty rozléhal v ozvěně po chodbě.
„No nevím, proč? Měl bych?“ nechápal Zdeněk.
„No to si ze mě snad děláte prdel, ne?!“ muž stále hlasitě křičel, „jak můžete nevědět, co je to rozvodová skříň?!“
„No prostě nevím a můžete se trochu ztišit, pane? Řvete tady jak blázen.“
„No ještě abych neřval, když nevíte, co je to rozvodová skříň, vždyť je to naprosto zásadní věc!“ muž trochu ubral na hlasitosti, ale stále mluvil velice zvučným hlasem.
„No dobře, tak mě teda řekněte, co to je,“ řekl Zdeněk poněkud otráveně.
„No to je opravdu neuvěřitelný, Vy fakt nemáte tucha, co to je. To jsem ještě neviděl,“ muž se už trochu uklidnil, „předpokládám, že pokud nevíte, co to je rozvodová skříň, tak ani nevíte, kde ji máte, že?“ zeptal se muž a stále nemohl uvěřit tomu, že tito nájemníci nikdy neslyšeli o rozvodové skříni.
„No to nevím,“ přitakal Zdeněk.
„Ach jo,“ povzdechl si muž a začal ze své tašky vytahovat jakousi slizkou podlouhlou žlutozelenou věc, „co se dá dělat,“ muž chytl věc za oba konce a pevně ji stiskl, až se uprostřed nafoukla, řekl: „Rozvodová skříň,“ a švihl s ní o zem. Věc chvíli jen tak ležela rozpláclá na podlaze, potom se zformovala zpět do původního tvaru a začala se kroutit jako housenka. Zdeněk si až po pár vteřinách všiml, že se pomalu pohybuje a nechápavě rozhodil rukama.
Asi pět minut sledoval beze slova muž s knírem společně se Zdeňkem, jak se věc pomalu souká ode dveří směrem ke stěně předsíně. Jakmile věc dorazila ke zdi začala vydávat příšerný hlasitý pištivý zvuk. Zdeněk nadskočil a začal si zacpávat uši. V tu chvíli přiběhl i František z kuchyně: „pane Bože, co se to tady děje?!“ vysypal zděšeně.
„Ale nic,“ začal kníratý muž, „moment, musím ji překalibrovat“ pokračoval, zatímco věc pořád ječela. Muž přišel k žlutozelené věci připomínající housenku, zvedl ji nad hlavu, poté ji pustil a než stihla dopadnout na zem, vší silou do ní kopnul tak, že se tentokrát rozplácla na stropě. Věc přestala pištět a pomalu se začala odlepovat i s kouskem omítky.
„Tak uvidíme, co teď,“ řekl muž.
„Co se vlastně má stát?“ zeptal se František a Zdeněk přikyvoval, čímž dával najevo, že také absolutně nechápe, co se právě děje.
„No co by se dělo? Musí najít tu skříň,“ odpověděl chlap v montérkách, zatímco slizká věc sebou liskla na zem.
„Ale vždyť jsem Vám říkal, že jsme nikoho přes žádnou skříň nevolali,“ řekl Zdeněk a křečovitě přitom gestikuloval, neboť mu kníratý muž začínal lézt na nervy.
„No ale vždyť ani nevíte, co to je,“ spustil muž, „co když vám vůbec nefunguje, to nemůžu nechat jen tak,“ pokračoval a mezitím se žlutozelená věc už opět zformovala do svého výchozího tvaru a pomalinku se sunula kroutivým pohybem na druhou stranu předsíně, „no jen řekněte, jak můžete vědět zda máte rozvodovou skříň v pořádku, když nevíte co to je a ani nevíte, kde ji máte, co?“
Zdeněk s Františkem se na sebe podívali a jelikož ani jeden z nich neměl na tuto námitku argument, oba jen beznadějně pozvedli ramena a Zdeněk řekl: „No dobře, tak ji zkontrolujte.“
„A kdy si myslíte, že tu skříň ta slizká věc plazící se po zemi najde?“ tázal se František.
„Ta věc? To je vysoce inteligentní forma života, abyste věděli. Jmenuje se Růženka a je to moje parťačka už mnoho let, bez ní bych byl ztracený. Kdybyste tušili, kde všude se rozvodové skříně schovávají, pchee. Tak například, jednou jsem musel odmontovat toaletní mísu a…“
„Prosím Vás,“ přerušil mužův výklad Zdeněk, „kdy si myslíte, že by tu skříň mohla tady Růžena najít, musím jít do práce, dnes se tam bude konat výjimečná událost,“ vysvětloval Zdeněk přičemž měl na mysli skutečnost, že v archivu Magistrátu města Brna majetkového odboru, kde Zdeněk pracoval, bude ten den založena nová složka s pořadovým číslem 78 000, což je pochopitelně důvod k velkým oslavám, srdcervoucím proslovům a pitkám.
„No za prvé se jmenuje Růženka, ne Růžena, a za druhé nevím, kdy ji najde… podle toho kde se ta uličnice schovává,“ obhajoval se muž.
Mezitím už Růženka dorazila k další stěně, tentokrát však začala broukat melodii skladby Píseň pro Satana.
„Aaaaa, tak ji našla teď, pánové,“ vykřikl muž a usmál se od ucha k uchu, „máte tady bezpečnostní kladívko nebo aspoň normální kladivo a ostrý šroubovák?“
„Ano, máme oboje a to nám to tu rozmlátíte?“ ptal se Zdeněk.
„No jinak to nejde, když se schová do zdi, potvora.“
František přinesl kladívko s jedním ostrým koncem. Muž jej vzal do ruky a zběsile s ním začal mlátit do zdi v místě, kde spustila Růženka svoje umělecké hudební představení.
„Musíme si pospíšit, než se někam přemístí,“ vysvětloval své počínání.
Po chvíli byla ve zdi nevzhledná díra, ale po rozvodové skříni ani památky. Muž kutal dál, až se proboural do vedlejšího bytu, kde soused právě předváděl tanec Charleston za doprovodu refrénu skladby Dance little lady od Noela Cowarda a dvořil se tak své přítelkyni. Pár si muže naštěstí nevšiml a tak stihl zeď včas znovu zacelit. Následně začal opět rychle bušit do zdi, tentokrát na trochu jiném místě.
„Aaaaa, tady je, potvůrka,“ muž rychle odhodil kladívko a pohotově strčil ruku do nově vzniklé díry. Po chvíli vytáhl ze zdi předmět o rozměrech přibližně 15 na 10 centimetrů, jenž vypadal přesně jako zmenšenina staré secesní skříně, kterou kdysi míval František jako dítě v pokoji, když ještě bydlel s rodiči. Třetí rozměr, tedy hloubku, bylo těžké odhadnout, neboť věc neustále pulzovala.
Muž opatrně otevřel malá dvířka. Uvnitř bylo ohromné množství tenkých navzájem propletených barevných drátků, jež se vlnily jako žížaly lezoucí z hlíny při dešti. Muž se v nich začal opatrně přehrabovat.
„Prosím, pokuste se mě ničím nevyrušit, je to velice delikátní záležitost,“ žádal oba spolubydlící „knírač“, jak si muže v hlavě nazval František, neboť stále neznal jeho jméno a jeho knír byl opravdu výrazným prvkem na jeho obličeji.
Zdeněk i František sledovali jemnou práci mistra a čekali, co se bude dít dál.
„No, pánové, na to, že jste o rozvodové skříni ani nevěděli, tak to zatím vypadá dobře,“ řekl knírač, zatímco stále zíral do změti drátků a pokračoval v kontrole.
Po několika minutách zvedl ze z země Růženku, „tak, ještě poslední kontrola a budeme to mít za sebou,“ přiložil ji na otevřené dlani k rozvodové skříni. Růženka se pomalu začala soukat do skříňky a přizpůsobovala svůj tvar tak, že po chvíli vyplnila celý prostor uvnitř, dala se do pomalého tepání, přičemž měnila sytost barvy a dokonalou imitací hlasu bývalého politika a tehdejšího prezidenta republiky Miloše Zemana spustila: „Eee no... právě provádím kontrolu, pánové… eee no… právě provádím kontrolu, pánové,…“ takhle pokračovala stále dokola, což všechny zúčastněné náramně bavilo a všichni se společně smáli.
„Vždycky vymyslí něco nového,“ řekl knírač a chechtal se u toho, „někteří kolegové tvrdí, že mají nudné pomocníky, ale s Růženkou se člověk baví pořád.“
Růženka z ničeho nic v půlce věty ztichla a rozzářila se jasně žlutou barvou.
„Tak, myslím, že skončila s kontrolou,“ muž s knírem se podíval z blízka do skříně.
„Á jé, tak přece jenom… kterej z vás je František Šek?“ zeptal se knírač.
„No já,“ odpověděl František, „proč?“
„Vidím tady, že se musíte dostavit na policii, pane, a to urgentně,“ oznamoval muž.
„Cože? Proč na policii? Ukažte…“ František se naklonil ke skříni, aby se podíval na vlastní oči.
„No vy nic nepoznáte, nemáte zkušené oko. Od čeho bych tady byl, kdyby to každej viděl?“ obhajoval muž svoje povolání.
„Co je to za nesmysl? Proč bych měl jít k policajtům? Vždyť jsem nic neudělal,“ namítal František.
„No, pane, já jsem si to nevymyslel. Věřte mi, je to nevyvratitelné, jasně to tady vidím,“ ujišťoval knírač Františka, zatímco opatrně odlepoval Růženku ze vnitřku skříně.
„Jinak musím říct, máte velké štěstí, že jsem k Vám dnes dorazil… kdybych nepřišel vůbec byste nezjistil, že máte jít na policii a z vlastní zkušenosti vím, že když se vyzvaný člověk nedostaví na policejní stanici včas, bývá nelítostně potrestán,“ řekl knírač a měl na mysli případ svého bratrance, který byl za pozdní příchod na policejní úřad odsouzen k dvaceti čtyřem hodinám konstantního lechtání.
„No dobře, tak já tam zajdu, ale nechápu to,“ řekl František, zatímco bral svazek klíčů z háčku u dveří. Otevřel dveře a vyšel na chodbu.

„Moment ještě Vám řeknu kód výzvy,“ knírač se podíval do rozvodové skříně, ze které už Růženka téměř celá vylezla a začal číst:

D587DLKJVXY085GDSVJO426986GDAJKB95000JBVFKV3339648Y

„Jste normální, jak si to mám asi pamatovat?“ vztekal se František, „to jste mě nemohl upozornit, že si to musím zapsat?“
„Pardon, nějak jsem si to neuvědomil… napíšu Vám to,“ knírač vytáhl z jedné z kapes na svých montérkách tužku a papír a kód opsal.
„Díky,“ řekl František, zatímco od knírače přebíral popsaný list papíru kódem, kterým se bude muset na policii prokázat. Otočil se a znovu vyšel na chodbu.
„Pane, co ty schody? Dolů to jde?“ zeptal se knírač.
„No vidíte, nejde... To zase jezdí zběsile nahoru. Jsem trošku vyvedený z míry,“ František vešel zpět dovnitř, dokráčel k oknu a začal jej otevírat.
„Vydržte, už také půjdu,“ ozval se knírač a strkal přitom Růženku zpět do své tašky.
Nejdříve se začal po rýně spouštět neohroženě, na tento způsob dopravy zvyklý, František a po něm značně rozvážněji muž s knírem v montérkách. Dole se rozloučili a František vyrazil směrem k nejbližší policejní stanici.
Po cestě přemýšlel nad tím, proč jej chtějí na policii vidět. Nevybavoval si žádný přestupek, který by v poslední době udělal, až na jeden:
„Sakra, že by mě fakt někdo nabonzoval za to včerejší lítání? Ale vždyť nikdo z nich nemohl vědět, kdo jsem...a těm dementům, kteří po mě stříleli, to bylo už jedno, když mě nesejmuli,“ tekl Františkovy proud myšlenek, „no uvidíme, už tam skoro jsem, nic tak hroznýho to nemůže být… teda aspoň doufám.“
V tu chvíli procházel kolem parku, kde byl právě vražděn třiadvacetiletý muž za to, že se u piva jednomu kamarádovi svěřil, jakou stranu bude volit v následujících volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, přičemž jeho názor byl naprosto nepřijatelný. Františkovi to bylo líto, ale teď měl jiné starosti a navíc, co by sám proti třem velkým chlapům zmohl? Leda by se nechal sám taky zavraždit, to mu teď tak scházelo. Šel dál a tvářil se, jakože nic neviděl.
Po chvíli došel ke vchodovým dveřím budovy, na které bylo velkým písmem napsáno:
Policie České republiky

A pod tímto velkým nápisem stálo o něco menšími písmeny:

Pomáhat a chránit

Františkovi se trochu sevřel žaludek, ale bez velkého otálení vstoupil dovnitř. Ocitl se v oválném vestibulu, který byl až na jednu malou prosklenou budku na druhé straně od vchodových dveří prázdný. František neváhal a zamířil rovnou k ní. Za přepážkou seděla starší paní, hleděla do monitoru počítače a přitom klikala poněkud pravidelně myší. Když přišel František blíže všiml si, že se v brýlích, které měla paní nasazené na nose, odráží převážně zelná barva, přes kterou poletovaly v odrazu zdánlivě malinké pokerové karty.
„Dobrý den,“ řekl František a čekal, až ho paní zaregistruje, ta však dále civěla do obrazovky a křečovitě přitom klikala. František to zkusil znovu:
„Dobrý den.“
Paní přestala ťukat myší, „Co?!“ vyhrkla, aniž by se na Františka podívala.
„Eee, no potřeboval bych vyřešit nějaký přestupek,“ oznámil lehce zaskočený František.
„Tady ty schody, do druhýho patra, doprava, potom hned doleva, na konec chodby, tam doprava po schodech dolů, potom doleva a dvanáctý dveře po levé straně, nezvoňte, neklepejte, zavolají si Vás,“ vysypala paní a ihned potom začala znovu svědomitě bušit ukazováčkem do levého tlačítka myši, kdežto zrak na Františka neobrátila ani jednou.
„…doprava, doleva,“ začal si František bručet pro sebe, zatímco se vydal ke schodišti, ke kterému ho paní za přepážkou navedla, „potom na konec chodby,“ pokračoval stoupaje po schodech nahoru, „tam doprava… nebo doleva? Sakra… no nic v nejhorším se někoho zeptám, s tam tou už mluvit nechcu,“ pomyslel si.
František procházel spletitými chodbami, když před jedněmi ze stovek dveří uviděl muže, který křičel mladší slečně z blízka do obličeje:
„Víte, kdo mě tady na tomto oddělení nejvíc sere?“ aniž by muž dal slečně možnost zodpovědět tuto otázku, pokračoval, „Vy! A víte proč? Protože jste pí…,“ František si okamžitě zacpal uši tak, jak ho to učila maminka, když byl ještě dítě, takže si mohl jen domýšlet, jak pán slečnu nazval, ačkoliv příliš mnoho možností, jak mohla být věta dokončena, se nenabízelo.
František prošel kolem obou zúčastněných bez povšimnutí a za chvíli pustil událost z hlavy. Nyní se soustředil na to, aby našel cestu tam, kam má namířeno. Po dlouhém bloudění po budově konečně spatřil dveře s nápisem:

Řešení přestupků
Vyčkejte příchodu strážníka

Poblíž těchto dveří sedělo na lavičkách či postávalo u zdi asi dvacet pět lidí a dvě opice. Jeden z lidí právě dělal shyby drže se konečky prstů zárubní dveří vedoucích na toaletu.
„No co?“ začal posilující muž, když na něj František příliš dlouho nechápavě zíral, „Musím se dostat trochu do formy, tady z toho nekonečného čekání mě začíná chátrat tělo,“ obhajoval se muž, přičemž za každým druhým slovem si při shybu odfoukl jako papiňák.
„Cože? Jak dlouho tady už čekáte?“ zeptal se ustaraně František.
„Dneska je to osmý den, ale už bych měl být brzy na řadě,“ řekl muž a pozvedl pro tom obě obočí, potom seskočil dolů z futer, lehl si na zem a začal cvičit sedy lehy.
František popošel s listem papíru v ruce blíže k zavřeným dveřím, na jejichž otevření zde všichni čekali, „no to snad ne,“ pomyslel si, „přece tady nebudu čekat takovou dobu…“ poškrábal se na bradě, „no… ale co mi zbývá?“ chytil se za čelo a opřel se o zeď, která na jeho černé košili okamžitě zanechala bílé skvrny. Jakmile si toho František všiml začal si košili rychle oprašovat a zdálo se mu, že slyšel, jak se zeď uchechtla.
„Ještě blbá zeď ze mě bude dělat debila,“ polykal vztek František.
„Prosím Vás, kdo je zde poslední v řadě,“ zavolal do hloučku.
Vzadu na sebe začaly navzájem ukazovat jedna opice a jedna žena ve středním věku. Po chvilce tichého brblání, které František neslyšel dost dobře na to, aby rozuměl, co si mezi sebou pověděly, přistoupila blíže žena:
„Já jsem poslední, přišla jsem až včera navečer,“ přihlásila se.
„Děkuji,“ řekl František a povzdechl.
„Takže všichni, co tady stojí, půjdou přede mnou,“ přemítal potichu, „a někteří tady čekají už přes týden, to snad není možný!“ František si připadal stejně beznadějně jako auto, které se snaží v dopravní špičce odbočit vlevo na vytížené křižovatce bez světelných signalizačních zařízení. Složil si ruce za hlavu a znovu se opřel o zeď, která se nyní již zřetelně zachechtala.
„Do pr…,“ František kopnul silně do zdi a přitom si pravděpodobně naštípnul kost v palci na pravé noze, takže ani nestihl doříct své oblíbené slovní spojení a místo toho jen nahlas hekl, což způsobilo, že se na něj všichni ohlédli, s porozuměním začali pokyvovat hlavami a přitom sborově ve smutných tónech pobrukovali úryvek titulní skladby k filmu Pán prstenů od Howarda Shorea. Jakmile toto představení skončilo, jedna z opic začala příšerně vřeštět, mlátit se rukama do hlavy a následně se po visících lustrech zručně odhoupala pryč z chodby. Z dálky bylo ještě nějakou dobu slyšet její vřískot a až po chvíli se na chodbu znovu vlilo nudné ticho.
„No, aspoň o jednoho člověka… teda spíš o jednu bytost v řadě přede mnou míň,“ pomyslel si František a zároveň si v předklonu mnul palec skrze botu.
Všichni přestupkáři čekali od toho okamžiku na chodbě dvě a půl hodiny, aniž by se stalo něco zajímavého. Dveře zůstávaly stále zavřené. Pán s chátrajícím tělem mezitím udělal obdivuhodný počet kliků i dřepů a zbytek čekajících si buď něco četl nebo podřimoval.
Najednou se z ničeho nic rychle otevřely dveře až práskly klikou do zdi a přerušily tak dlouhý klid panující na chodbě. Ze dveří vyvedli dva policisté muže v předklonu a s rukama za zády, zatímco ho jeden z nich mlátil obuškem do páteře.
„Ty parchante! A že ti trvalo tak dlouho se přiznat, tady máš ty šmejde!“ policista muže uhodil silně přes bedra až nešťastník zakřičel bolestí.
„Ale vždyť… vždyť… vždyť jsem jenom předběhl v řadě na lahůdky,“ křičel ustaraně nebohých muž.
„Já ti dám jenom předběhl, ty hajzle!“ muž v uniformě jej znovu uhodil, tentokrát přes lopatky, „předběhl jsi paní s malým dítětem v kočárku, ty zvíře!“ zakřičel policista a uštědřil muži ještě jednu ránu, „ty to máš spočítaný, panáčku,“ to už se za nimi pomalu zavíraly dveře vedoucí pryč z chodby. Dveře se zabouchly a už bylo slyšet jen tlumený nesrozumitelný křik, který po chvíli zmizel v dáli a na chodbě bylo opět ticho.
Všichni si mezi sebou začali šuškat.
„Co to panebože bylo?“ zeptal se František nahlas do davu.
„To neměl dělat,“ začala jedna žena, „někdy jsou hodní, ale takové věci nepromíjejí.“
„To vážně bylo jenom kvůli tomu, že někoho předběhl?“ ptal se František a poněkud se mu sevřel žaludek.
„Pššš, takhle nemluvte, chcete, aby někdo uslyšel, že jste na jeho straně?“ upozorňovala žena Františka.
„To vážně nechápu, proč…“ než stihnul František položit otázku, znovu se otevřely dveře a v nich se objevila žena v uniformě.
„Přibyl tady někdo?“ zeptala se.
„Já, prosím,“ přihlásil se František a vyrazil s papírem v ruce směrem k paní.
„Ještě někdo?“ ptala se policistka a přitom přebírala od Františka papír s kódem přestupku. Když se nikdo neozval, zabouchla za sebou beze slova dveře.
František se otočil zpět k dámě, se kterou si před chvílí povídal, než ji však znovu oslovil, vylezla opět paní policistka.
„Pane Šeku, pojďte dovnitř,“ řekla.
František se nevěřícně rozhlédl po chodbě.
„No jen pojďte,“ dodala žena v uniformě, což vyvolalo značnou nevoli u ostatních čekajících. Jeden muž zezadu vykřikl:
„Já tady čekám už skoro dva týdny, krucinál!“
Ostatní jen nespokojeně brblali.
„Buďte rádi, že ještě nejdete na řadu, nikdo z vás by nechtěl být v kůži tady pana Šeka,“ ohlásila paní policistka. Františkovi se v tu chvíli po těle rozlila vlna strachu a úzkosti, přičemž jeho srdce mělo tendenci opět putovat pryč ze svého místa, František to však potlačil silným zabušením na své levé prso.
Vstoupil dovnitř. Na čele se mu okamžitě začaly tvořit krůpěje potu.
„Pojďte prosím sem a posaďte se,“ policistka ukazovala na velké měkké křeslo, které bylo jedinou věcí nacházející se v jinak naprosto prázdné místnosti s oranžovými stěnami, stropem i podlahou. František si opatrně a rozpačitě sedl, křeslo bylo nadmíru pohodlné, což jej alespoň trochu uklidnilo.
„Jste v pěkným průseru, jste si toho vědom?“ řekl vysoký muž bez trika s vyrýsovaným torzem, který právě vstoupil do místnosti. Skutečnost, že odhaloval své svaly měla napomáhat k zastrašení vyslýchaných.
„No… eee… nejsem,“ na Františka to fungovalo skvěle, celý se při odpovědi roztřásl, „vůbec nevím proč tady jsem.“
„Ale no ták,“ začal muž bez trika, „sám jste sem donesl Vaše předvolání číslo D587DLKJVXY085GDSVJO426986GDAJKB95000JBVFKV3339648Y, tak ze mě prosím nedělejte blázna!“ muž zvýšil hlas a přidal do něj hlubší strašidelný tón.
„Ale já vůbec nevím, co to znamená… přišel jsem k němu úplně náhodně, když ke mně při…“
„Nechejte si ty výmluvy, nebo se opravdu rozčílím,“ přerušil svalnatý muž Františka a kdyby v místnosti byl nějaký stůl, jistě by do něj v tu chvíli vší silou uhodil rukou.
„Možná bychom sem jeden stůl pořídit mohli,“ pomyslel si muž, „dalo by se tak víc zastrašovat ty zmetky.“
„Ale já opravdu nevím…, pokusil se František znovu obhajovat, avšak pan svalnatý ho opět přerušil:
„A dost!“ zakřičel.
„Sakra, teď si situace vyloženě říkala o úder do stolu,“ říkal si muž v hlavě, „no nic, hned co vyřídím tady toho chlápka, obstarávám stůl,“ rozhodl se.
„Ještě jednou začnete škemrat,“ spustil, nyní už nahlas, „a osobně se postarám, že odsud nikdy neodejdete! Rozumíte mě?“
„Ano, rozumím,“ řekl František a celý se roztřásl, přičemž potlačoval nutkání tomu muži nějak vysvětlit, že opravdu neví, proč tam je.
„Váš přestupek se standardně řadí do druhé nejvyšší kategorie závažnosti,“ začal, nyní již poklidným hlasem, vysvětlovat muž s výstavní figurou, „nejsou však známy všechny okolnosti Vašeho případu a proto, než bude vše náležitě prošetřeno, budete umístěn do vazby.“
„Na… na jak dlouho?“ zeptal se třesoucím se hlasem vyděšený František.
„To Vám nemohu říct, protože to sám nevím… záleží na rychlosti vyšetřování. Mohu Vás však ujistit, že takovéto jednání je v souladu se zákonem. Máte nějaké dotazy?“
Františkovi to nedalo a zeptal se poněkud rozpačitě:
„Ano… prosím, mohl byste mi říct… co… co je to za přestupek, za který jsem obviněn?“
„ODVEĎTE HO!“ zaječel muž od pasu nahoru nahý „to je neskutečný, co to tady na mě zkouší, ten zmetek“ řekl dvěma policistům, kteří začali pohotově zvedat Františka z křesla.
„S takovým přístupem moc šancí nemáš,“ dodal, když už Františka táhli ven z místnosti.
„Já ale fakt nevím, co jsem udělal!“ křičel František.
„Buď zticha!“ zařval jeden z policistů, kteří jej vyváděli a udeřil ho obuškem do ledvin. František zakřičel bolestí.
Policisté rozrazili dveře na chodbu, kde všichni čekající se zájmem sledovali, jak vyvádí Františka.
„Pohni!“ jeden ze strážníků kopl Františka do zadku a tomu se v očích utvořily slzy.
„Řekněte mě prosím, co jsem udělal,“ snažil se stále zjistit, proč se tohle děje.
„On si nedá pokoj, parchant,“ policista udeřil Františka pendrekem do lýtka, takže dále už značně kulhal. Druhý muž v uniformě na něj jen štěkl. To se zalíbilo i tomu prvnímu a tak také hafnul, což způsobilo, že štěkl znovu i ten druhý. Takhle se oba policisté postupně doplňovali a za chvilku se chodbou rozléhal jejich štěkot doprovázený Františkovým naříkáním.
„Je to kvůli tomu lítání?“ zeptal se zoufale František, když už jej vedli nahoru po točitých schodech.
„Pcha! Prej lítání,“ zasmál se policista s vytaženým obuškem, „lítání je ten nejmenší přestupek, ty vocasu!“ dodal a druhý strážník se rozchechtal na celé kolo.
Jakmile vystoupali po dvou tisících tři sta dvaceti dvou schodech, až úplně do nejvrchnějšího patra budovy, objevila se před nimi velká klec. Strážníci hodili Františka dovnitř a zamknuli za ním mřížovaná dvířka.
„Tady si chvilku počkáš,“ řekl jeden. Oba si oprášili ruce a se smíchem se vydali zpět po schodech dolů.
František se pomalu zvedl ze špinavé podlahy a držel se přitom za záda. Potom si zkontroloval své lýtko, na kterém již vyrostla obří modřina, chtěl si poraněné místo trochu promnout, ale jakýkoli dotyk jej příliš bolel, tak toho ihned zase nechal. Rozhlédl se po prostoru, který měl k dispozici. Klec byla prázdná až na jednu kovovou lavici a díru do země, která pravděpodobně sloužila jako toaleta. František si při pohledu na ni uvědomil, že se potřebuje nutně vymočit a bez velkého zkoumání, zda díra opravdu slouží k těmto účelům, si rozepnul kalhoty a přesně zamířil. Až vykonal potřebu zhroutil se na kovovou lávku a strčil hlavu do dlaní.
„Co budu dělat?“ řekl potichu a rozbrečel se.
Potom tam nějakou dobu jen tak seděl a přemýšlel o tom, proč tady vůbec je, a jestli má nějakou šanci se odtud dostat. Avšak ani na jednu z otázek i po dlouhém přemítání nenašel odpověď. Zkusil obejít celou klec a zjistit, zda není nějaká její část uvolněná pro případný útěk.
„Sakra nic… no stejně bych si asi moc nepomohl, když bych teď utekl… to už bych se mohl rovnou přiznat,“ běhaly Františkovi myšlenky hlavou.
A tak tam seděl, ležel, skákal, tančil, skotačil a sem tam i plakal. Takhle tam strávil necelých čtrnáct dní, během kterých byla jeho jedinou návštěvou vačice, která mu jednou denně přinesla na svém hřbetu vskutku poživatelné jídlo servírované na stříbrném ozdobeném tácu. František se s ní spřátelil a jednou ji i poprosil, aby přespala s ním v kleci, na což ráda přistoupila a v noci se k sobě tulili.
Jednoho dne František uslyšel, jak někdo hlasitě dýchá a šlape po schodech nahoru. Rychle vstal a nalepil se na mříže. Z pod točitých schodů se vynořila hlava policisty, kterého předtím ještě neviděl. Po chvíli vystoupal až nahoru, zastavil se a v předklonu vydýchával. Potom přistoupil blíž ke kleci s Františkem.
„Pan Šek?“ zeptal se a stále zhluboka oddychoval.
„Ano,“ odpověděl pohotově František, „už mě pustíte?“
„Eee, no to ne… jdu Vám sdělit, že Váš případ by měl být projednán začátkem příštího roku, do té doby budete muset zůstat zde,“ vysvětloval pan policista.
„Cože?! To je víc než za půl roku!“ vyhrkl zděšeně František, „to přece nemůžete… já jsem nic neudělal!“ začal křičet, „Co presumpce neviny?! Nemůžete mě tady držet jenom tak!“
„Ale věřte, že můžeme,“ spustil stále mírně udýchaný muž, „díky tomu, co jste provedl, nejste oprávněn čekat na soudní líčení na svobodě.“
„Ale co jsem provedl?!!“ křičel František jako smyslů zbavený a lomcoval přitom s mřížemi.
„No já zase raději půjdu, vidím, že s Vámi není řeč,“ řekl klidně policista a začal scházet zpět po schodech dolů.
„Neee! Počkejte, já potřebuju vědět, za co jsem odsouzený!“ volal za ním František, strážník však pokračoval dále bez zastavení.
„Vraťte se!“ zkoušel to ještě, ale marně.
Spustil se po mřížích dolů k zemi a začal vzlykat. Potom se znovu postavil a začal zběsile kopat do mříží a ty začaly vřískat bolestí. František přestal, neboť ten zvuk se nedal vydržet. Zjistil, že si asi zlomil palec na noze, který si dva týdny zpátky naštípl.
„Tohle už není prdel,“ mluvil pro sebe nahlas, „tady přece takovou dobu nevydržím, to nejde… prostě ne!“
Dny však běžely a neobjevovala se žádná známka toho, že by se od tam měl dostat dříve, než mu policista sdělil.
S vačicí, která mu nosila obědy si vytvořil velice úzký vztah a často spolu trávili večery. Několikrát se jí podařilo k němu do klece propašovat i nějakou literaturu a tak se spolu s Františkem naučili nazpaměť tři inscenace od Williama Shakespeara, které si potom po večerech přeříkávali. V noci se Františkovi vracel sen o tom, že nemůže létat a když mu ráno vačice vysokým hláskem vyprávěla, jak ve spánku létal po cele, roztomile se při tom chichotala. Později spolu trávili již většinu času.
Přišel nový rok, avšak stále nepřicházel nikdo, kdo by Františka odvedl k soudu. A tak postupně ztrácel naději. Jediné co mu přinášelo radost, byly chvíle s Alenkou, jak vačici pojmenoval.
Uběhl další rok a téměř nic se nezměnilo, snad jen to, že Františka příšerně bolela záda ze spánku na tvrdé a studené lavici a že mu narostly opravdu dlouhé vousy. Takový plnovous ještě nikdy v životě neměl. Stále však nikdo nepřicházel.
Během čtvrtého roku, který František trávil v kleci, za ním jednoho dne přišla Alenka a stěžovala si na velké bolesti v břiše. Týden na to u něj nocovala a vůbec nemohla spát, František ji hladil po kožíšku a ona naříkala bolestí. Snažil se ji rozptylovat tím, že přeříkával slova z Krále Leara, kterého se kdysi učili společně nazpaměť, avšak Alenka neměla sílu se připojit a jen v mukách kňoukala. Asi dvacet minut po půlnoci Alenka přestala dýchat a František se ji snažil bezmocně přivést zpět k životu, byla ale navždy pryč. František oplakával odchod své jediné spřízněné duše a celou noc nezamhouřil oči, držel Alenku v klíně a hladil její již studený a promáčený kožíšek od jeho slz.
Druhý den zuřil, protože neměl Alenku kam pohřbít.
„Přece se tady na tebe nebudu dívat, jak se měníš v mršinu,“ hovořil k zesnulé vačici, „to si nezasloužíš,“ utíral si stékající slzu, která jej lechtala na tváři.
Jediná možnost, která se mu naskýtala, bylo hodit Alenku do díry, do níž se každý den vyprazdňuje. Po krátké modlitbičce chytil mrtvou vačici a procpal ji otvorem, bylo slyšet, jak tělo padá rourou hluboko dolů. Následně do díry vylil všechnu vodu, kterou měl v kleci k pití, aby se Alenka co nejdříve dostala ven z kanalizace.
Následující dny František jen bezhlesně seděl a tupě zíral do prázdna. Třetí den po smrti Alenky mu donesl oběd jezevec a vsunul mu tác pod mřížemi do klece, neměl však vůbec zájem s Františkem komunikovat a rychle zase zmizel.
Jediné, co mu kdy jezevec řekl, bylo ohlášení, že v centru Brna vyrostla nová ulice a že dostala název „Vianova.“
Uběhlo dalších deset let a František už zapomněl, jak se do klece dostal. Měl pocit, že tam žije už celý život.
Posledními slovy, která si nahlas brblal pod vousy, než zemřel, byly první věty Shakespearova Hamleta:
„…stráž byla klidná? Myš se nepohnula. No budiž, dobrou noc…“