Laliovy

1.

„Tahle zima je stejně fajn. Půl metru sněhu, co Katko?“
„Jo a taky pěknej mráz, už abych byla v teple.“ odpovídá Katka nevesele Martě. Obě spěchají nově zasněženým městem, tak, jako spěchají všichni lidé v tuto dobu, z práce.
„Zajdem někam na kafe?“ pokračuje Marta.
Vešly do klubu, pajzlu zvaném „U Marušky“.

„Jé, čau Karle. Ty seš taky všude!“ vykřikla Katka. Sedli si všichni čtyři – Marta, Katka, Karel a Milan do nejtmavšího kouta útulného klubu.
Karel začal vyprávět: „Si představte, jak byli u nás ten tejden ty italský kluci, to ti byla sranda a furt mi cpali cigarety, prachy… a já jen: ,no, no…´ a oni mávali rukama, že je to OK. A že jsme prej pozadu… a měli tak bezvadnou italskou hitparádu. No sranda, a jak se uměli bavit, tak přirozeně, to Češi neuměj. Jen jsme pili a kecali napůl německy, anglicky i italsky, mávali rukama, no holky, to bych vám přál zažít. Ještě teď jsem z toho zblblej.“ A tak Karel stále vykládal, Milan mlčel, dívky se smály a kouřily jednu cigaretu za druhou.
Pak k nim přišla Helena. Sedla si ke stolu a poručila velký džus s ledem.

„Čááu kočko!“ zakřičel snad ještě po italsku Karel. Helena se jen podívala, natáhla s chutí z cigarety, kterou si zapálenou přinesla s sebou.
Helena. Filosofka s upjatým držením hlavy a gesty královny. Snad se ani neuměla smát. To napadalo Milana, který ji zatím neznal.
Helena zamáčkla cigaretu a okřikla Karla, který dál pokračoval ve vyprávění o italské návštěvě. Okamžitě ztichl a ona s vážnou tváří zapalovala další cigaretu.

„Něco se děje,“ řekla hlubokým zastřeným hlasem a odhodila zapalovač.
Všichni napjatě mlčeli.
„Četla jsem anglický noviny, den starý,“ pokračovala pomalu.
„Tak už nás nenapínej,“ nevydržela to Katka.
„Dobře, nebudu,“ znovu se odmlčela.
„Něco sem letí…“
„A co letí? Kam? Co to plácáš? To bylo v těch novinách?“ ušklíbá se Karel.
„Ty jdi rači domu, jestli mě nebereš vážně!“ osopila se Helena.
„Jó, dobře, tak to vysvětli nějak normálně nebo budu pokračovat já, ty kluci jsou daleko zajímavější, ne!“ prudce zamáčkl cigaretu.
„Asi sem letěj mimozemšťani.“

V tu chvíli se Karel rozesmál a ostatní si viditelně oddechli.
„Tak vy si všichni myslíte, že si dělám srandu? V Anglii to viděli. Tisíce lidí to vidělo, když to letělo nad nima. Prý nějaký tělesa, ohraničený svítícíma barevnýma bodama. Ve všemožných tvarech – kužele, kvádry, trojúhelníky… Dobře. Vymýšlím si. A vy jste všichni tupci. Jste akorát tak pro žvanění a pro kafe. Čau!“ zvedla se uraženě od stolu a odešla.

„No ta nám to dala, já tomu tedy nevěřím, to jsou novinářský pohádky. A co vy?“ šklebil se Karel na ostatní.
„Já jsem při Heleně, stát se může cokoli, mě tohle docela zajímá, prostě jí věřím.“ odpověděla mu Marta.

„No… tak teda ty kluci mě pozvali, abych v srpnu přijel na oplátku k nim do Monzy…“ pokračoval Karel, ale Marta ho už neposlouchala. Přemýšlela jen o tom, co řekla Helena.
Jako malé holce se jí zdávaly podivné sny, dříve toho měla plnou hlavu, všemožně vypadajících ufounů, kosmických tajuplných korábů, snad se jí zdálo i něco podobného, co popisovala Helena. Proč jí tak věří, ale vždyť i vědec Bilinski je přesvědčen, že v nekonečných světech docházelo a dochází k tomu, co se stalo na Zemi před 3,5 miliardami lety – vznikl život.
,Něco sem letí´ - připomněla si znovu, jak to Helena řekla. Přece to sem z Anglie nepoletí celý den? Asi jsou to opravdu novinářské pohádky. Muselo by se to i tady hned vědět.
„Kam že tě pozvali?“ vrátila se do přítomnosti.

2.

„Pojďte se mnou, potřebujeme vás, jsem blud Lagi, který vás umlčí, pokud něco namítnete, proto neříkejte nic a pojďte.“
Marta se rozesmála, když k ní takto neznámý muž promlouval pozdě večer na ulici. Pak si ho lépe prohlédla: měl černé brýle, je snad slepý? Náhle jí na rameni zastudila těžká, železná ruka. Zadržela výkřik. Muž podivně těžce šel, ruku stále na Martině rameni a tlačil jí před sebou. Připadal jí celý ze železa. Jako robot. Té myšlenky se lekla.
„Nepřemýšlejte, nemyslete na nic, opustím vás, zavřete oči, mlčte!“
Strach jí sevřel žaludek. Mlčky ho ve všem poslechla. Náhle tíha z jejího ramene odstoupila. Bála se otevřít oči. Cosi jí vtěsnalo do mozku to jediné slovo, které nikdy neslyšela ani nikde nečetla, přesto si ho stále musela šeptem opakovat, jakási magická síla jí to poručila:
„La - li - o - vy, Laliovy, Laliovy…“
A pak otevřela oči. V tu chvíli ztratila vědomí.

3.

Tmavě modrá obloha plná hvězd. Ohromný mlčenlivý dům ve tvaru jehlanu, uprostřed modrého písku a z jeho vrcholu vyzařující pomalým kroužením fialové paprsky, vysoké tóny elektronického zvuku jakoby varhan.
O několik metrů dál se zvedá modrý písek, vyráží malý růžový lístek… a druhý… a třetí… a tak stále, rychle jeden po druhém utvoří nádherný růžový strom s pupeny květů, co se postupně rozvíjejí, jsou barvy modré, daleko tmavší nežli písek. A opodál se znovu zvedá z písku lístek a támhle další za ním ještě jeden… rostou stromy s nádhernými květy a dům svítí, je celý průhledný, z fialového skla, paprsky z vrcholu postupují rychleji, uvnitř pobíhá spousta droboučkých postav, probouzí se k životu.

Na obloze se objevilo jakési zelené slunce, nádherný kontrast s modří země… stále se zvětšující těleso je oválné, šišaté. A bytosti vybíhají z jehlanu, tóny varhan se rychle střídají, zvláštní klid melodie, náhle se vše probudilo.
Šikmé, temné oči fialového, holohlavého snad člověka hledí hluboce tajemně, je z něho slyšet hudba varhan chvílemi je úplně průsvitný a vyzařuje žlutou zář, pomalu přivírá oči, zvedá lehce paži nad hlavu a krouží s ní, snad na pozdrav.
Slunce se přiblížilo. Je to kosmická loď, už září všemi barvami. Světelná loď přistála tak lehce, že písek jen vydechl vůni klidu, vůni ticha, jistoty, vůni ladnosti a lehkosti, vůni té hudby, vůni národa Láliů…

4.

Ne, tohle nemůže být současnost, to je sen. Štípla se do boltce ucha. Sykla bolestí. Tak sen to není. Co tedy?
Ležela v modrém, tolik jemném písku a okolo ní pučely stromy. Vykvetly a ztratily se, jakoby se vypařily. Tápala v písku, ale nemohla se zvednout, stále se propadala, byl tak jemný, bezedný, že když se chtěla dlaní zapřít, ruka se jí celá propadla, jen ležet se dalo. Co má tohle znamenat? Ta hudba, ve vysoké tónině, zničí jí to.

A tak ležela, sledujíc postavy v jehlanu. Laliovy… Znovu to slovo, byl to robot? Robot Lagi, co jí jakoby naprogramoval, nedovedla nic jiného říci než „Laliovy, národ Láliů,“ učiněná katastrofa v jejím mozku. Proč zrovna ona? Chtěla zakřičet.
Otevřela ústa: „Laliovy, Laliovy…“ hlas nevyšel žádný. Co se to děje? Chtěla by se rozplakat. Ne, to nemůže. Bude tu ležet a čekat. Možná se něco stane. Možná se probudí doma. Probudí se z toho hloupého snu, bude ráno. Zavřela oči. Určitě se z toho probudí.

5.

„…3 plus 29 mínus 0,6, derivace y, q limit, integrál lomit zet…“ slyšela náhle. Je to snad bývalý matykář z průmyslovky, proč do ní hustí limity a integrály?
Není schopná otevřít oči, probouzí se? Není přece už dávno ve škole?...
Nad ní stojí čtyři postavy. Mají fialové tváře, holé hlavy, šikmé oči, ve žlutých fosforujících oblecích. Dívá se na ně. Nad hlavami je skleněný strop, zakončený ve špici, prosvítá modrá obloha plná hvězd, je ve vrcholu jehlanu. Uvědomuje si o chvíli. Neprobudila se doma, ale u nich, snad jako jejich rukojmí? Nechápe už nic.

Z rovných chladných modrých úst jim znějí ta čísla, mluví v číslech. Přichází k nim Lagi: „Toužíte poznat náš národ? Umožníme vám to. Náš národ není zlý, pomůže vám, uspokojí vaši touhu, nebojte se, nebraňte se, vrátíme vás Zemi, mlčte!“ Lagi mluvil chladným, nelidským hlasem. Je to robot. Teď už to věděla jistě. Mluví za všechny, mluvit umí jen on. Všechno pochopila. Už ví, proč měl na ulici brýle – má nadměrně velké žluté oči, trojúhelníkové panenky nejsou živé, je to jen pokus o napodobení člověka. Nezdařený pokus.
A pak už měla svůj hlas, kterým řekla jakoby ze sna: „Ano, chci poznat váš národ, národ Láliů.“ Všichni okolo se na ni mile usmáli.

6.

Nyní už seděla ve velkém koženém fialovém křesle. Vedle křesla stála štíhlá váza, žlutá s černými tečkami, ze které podivně trčel modrý květ.
Okolo ní pomalými trhavými pohyby procházeli obyvatelé jehlanu. Každý nesl nějakou věc různých tvarů a barev. Nikdo si jí nevšímal.
Můžu vstát? Myslela si. Vstát a jít třeba za nimi?
Zkusila to. Zařadila se do zástupu chodících. Prošla velkým sálem tmavě modré barvy s portréty těch bytostí po stěnách. Pak přešla dlouhou, o něco světlejší chodbou s různě pomačkanými stěnami. Následoval další sál. Bílý, jako nemocniční, úplně prázdný.
Ve stříbrné chodbě se kolona zastavila, popošla o metr a znovu se zastavila. Pak došla řada na ni.
Zastavila se před stříbrnými točitými schody. Teď by asi znovu měla jít. Šla pomalu po schodech dolů. Ty schody končily zdí, kde škvírou prosvítalo žluté světlo. Co teď? Stála a nevěděla, zda se má vrátit. Tu k ní došel jeden s tou věcí. Předešel jí bez povšimnutí, zelený kužel rozbil o stěnu, ta se rozestoupila a Marta vklouzla za ním dovnitř. Dlaní si musela zakrýt oči, aby od té žluté záře neoslepla. Kdosi jí nasadil jakýsi skafandr na hlavu. Pak viděla už dobře… spoustu jehlanů všech velikostí, černobíle svisle pruhované, mezi nimiž ty bytosti procházely pomalu, zase tak trhavě našlapovali na každý krok. Každý držel jakousi dlouhou fialovou tyčku, ze které co chvíli natahovali jako z cigarety a vyfukovali sytě fialový kouř. Byla to hra barev. Ale dál se nedalo jít.

Náhle byla tma, strhla si tedy skafandr a jen stěnami mírně zkosenými (snad to bylo někde uprostřed jehlanu) byla nádherně vidět jasná hvězdná obloha, kde se objevily stíny těles všech tvarů, ohraničené barevnými body, přesně tak, jak říkala „tenkrát“ Helena. Všichni se rozběhli ke stěnám a přihlíželi té nádheře kvádrů, krychlí, kuželů, jehlanů, trojúhelníkových tvarů i lichoběžníkových, letících tou černou hvězdnou oblohou. Byla to tak ohromná tělesa, že i když letěla v nesmírné výšce, působila mohutně.

A náhle se ozvala tak senzační pozemská – s nádechem klidu hudba Láliů, a bytosti se otočily k ní, jež jediná stála uprostřed sálu, a svým trhavým pohybem s předpaženýma rukama se k ní blížily svým způsobem tance, měnily barvy svých kombinéz, každou vteřinu zářily jinou barvou, pokaždé jiného sladění. Couvala, ale dál nemohla, obestoupili jí tak těsně, zvedli ruce nad hlavu a jí cosi vystřelilo vzhůru. Proletěla úzkými otvory všechny místnosti, až prolétla vrcholem jehlanu, jen zaprskal fialový blesk a hodil ji… zpátky na ulici.
Stála a držela se za hlavu. „Lagi!!!“ křičela a rozpřáhla ruce. Lidé se otáčeli. Sedla si na chodník a rozplakala se. Jsem blázen. Víc ji nenapadlo.

7.

Nemohla o tom nikomu vyprávět, stejně by jí nevěřili.
Seděla v práci, pájela součástky na tištěné spoje. Katka seděla vedle ní a chvílemi Martu pozorovala: „Marti, nespi, už je 10 hodin.“ Usmívá se na ni Tomáš, který sedí naproti. Hodil po ní šroubek a Marta se lekla, až sebou škubla.
„Ty nemáš čistý svědomí, nó, přiznej se, co si včera vyváděla?“ Šklebil se Tomáš.
Jak by Marta chtěla zakřičet: ,Byla jsem v jehlanu, poznala jsem krásný národ Láliů, letěla jsem vesmírem… ´ale nemohla, vysmál by se jí.
„Kdy si naděláš tu hodinu, kterou si dneska zaspala?“ zeptala se Katka.
„Zejtra. Budu tu do čtyř.“

A druhý den seděla v poloprázdné fabrice. Blížila se půl čtvrtá, když jeden kondenzátor zaprskal a podélně se otevřel. Vyšel z něj fialový dým, ze kterého se vynořila malinká, dvoucentimetrová postavička. „Promiňte nám, Marto, že jsme se vás tak rychle zbavili, nesměla jste se dozvědět, co přivezla Světelná loď.“ řekla postavička a zavřela za sebou rozpůlený kondenzátor.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala se ochotně.
„Ne, ne, vraťte se, vyberte si někoho jinýho, já s váma nechci nic mít!“ vykřikla Marta a prudce se zvedla od stolu.
„Jmenuji se Luky. Pamatujte si to, pořád si to pamatujte!“ říkal tajemně a vcházel zpátky do kondenzátoru.
„Pamatujte!“ Slyšela ze strašné dálky, když kondenzátor prolétal polootevřeným oknem ven.

„Marto, jak to, že se ti ztratil kondík?“ mračil se druhý den ráno mistr.
„Nevím, asi to špatně ve skladu spočítali.“
Nemohla říci, že ulétl oknem, že ho ukradl Luky.

A na privátě na stole ležela modrá koule asi 10 cm v průměru.
„Luky? … Luky?“ řekla zvědavě potichu. Koule nic. Ležela tam nehnutě dál.
Asi v jednu hodinu ráno ji probudila rána. Okno bylo rozbité, koule nikde. Špion. Napadlo Martu. „Luky!!!“ zakřičela z okna, když si všimla ohromného tělesa, černého s barevnými svítícími body, takové, jaké viděla z jehlanu. Mírně stoupalo a zase klesalo nedaleko od jejího okna a temně hučelo. Cosi ji táhlo k němu. Otevřela okno, hučení zesílilo a to cosi ji nabádalo: „Skoč, skoč k Láliům!“
Vyskočila.
Hučení ztichlo, její srdce ztichlo též. Ležela na chodníku, když těleso vyšlehlo fialový paprsek k jejím zádům. Poté se prudce vzneslo ke hvězdám.

8.

Druhý den to všichni věděli. Marta skočila z okna a na zádech měla vypáleno velké fialové „L“.
Záhada, kterou nikdo nevyluští? Pomocná raketa - ufo Světelné lodi pro ni vezlo smrt.

„Něco sem letí!“ říká Karel. Všichni hleděli na oblohu. Co to bručí? Zelené, červené, žluté, modré body označující tvar těch černých neznámých těles, jež pomalu, hučivě prolétaly nad hlavami tisíce lidí.
Karel, Katka, Helena i Milan, doktoři, rodiče… a všichni, co viděli naposledy Martu, strnuli. Svíral se jim žaludek a bodalo u srdce. Nad jejich hlavami prolétalo ohromné černofialové „L“.


.

krajinka
Laliovy
pokoj z té doby

.