to co spouští...

některé věci mě rozrušují
i když to nejsou přesně ony
spíš ty představy
slova nebo myšlenky
které se pode mnou propadnou
a já se řítím
z bezpečně příčetného světa
na jakýsi mnohem dobrodružnější
kdy se srdce v hrudi
svírá vzrušením
dech se zalyká
krev se vytratí z prstů
a hrne se do hlavy

to co objevím v těch okamžicích
kdy podlaha zmizela
je zvláštní
některé zážitky totiž
trpělivě čekají
i když si myslím
že už se dávno vytratily

ony jen čekaly
vyvíjely se
zdokonalovaly
dokud nepůjdu kolem
a já nedokážu poručit svému srdci
ať touhou tolik nebuší
ani se mi nedaří projít
bez šrámů na duši
protože
ony mě zároveň učí
otevírají oči
a pokud zraňují
pak jenom tím způsobem
který mě nutí přemýšlet
jak se měnit a být vnímavější

zůstávám na místě
nehybně
i když prší
zatímco jiní lidé
roztahují deštníky a utíkají

moje šaty mají barvu mramoru
má pleť by klidně mohla být žula
dokud se nepohnu
jsem kámen a starý bronz
a nehýbám se dokud nechci

lidé se na mě dívají
ale přesto neví že tu jsem
příliš mnoho jich nevidí
co se nehýbá
moje přesné postoje zůstávají
až příliš často nepochopené

říká se že velká láska
vyžaduje velká gesta
já je ale nemám v oblibě
ta drobná mi vyhovují více
jednou se malé děvčátko rozplakalo
jenom proto
že spatřilo úsměv na tváři mé
protože bylo skálopevně přesvědčeno
že jsem z kamene
ale jsou to totiž právě ty nejdrobnější činy
které nebudou nikdy zapomenuté