trans forma ční...

do té skalní formace
je možné vstoupit
jen za jistých okolností

tam vždy chodívám
když smutno je mi
ze sebe
znám totiž tajemnou formuli
kterou se otevře

tam je ukryté
malebné prostranství
proťaté horskou bystřinou
obehnané horskými štíty
s kvetoucími borovicemi
co tak půvabně voní
a vítr zpívá v puklinách
ze slabin kamení

tam se objevuje
za úsvitu než vyjde slunce
a nebe je jak tekuté stříbro
žena v aksamitovém závoji
posetém hvězdami
a džbánem na rameni
plném blahodárné tekutiny
co má mládí vesny
i moudrost zimy

jediná kdo na mě v tomto světě čeká
když je mi smutno
jediná kterou by mé zmizení znepokojilo
když mám pocit
že můj smutek by nic nesmylo

cítím její kořeněné aróma
vnímám její smyslnou chuť
dotýkám se jejího hebkého těla
a kreslím na ni
granátově červenou tuší
tajůplné psaní
které se do ní vzápětí vpíjí
že smutno je mi
a na ten smutek není lék
že bych nejraději
proměnil se ve kvítek

chvíli poslouchá a přemýšlí
že by to bylo pěkné nadělení
proměnit se ve kvítí
jenže já už neslyším
když s povzdechem říká
kéž nepoznáte jaro příteli
kéž by jste mohl
navždy zapomenout
že také ne jednou opadáte