Mefistofeles

Když zrovna září Velký vůz,
volá do noci Incubus.
Touží objevit slastí slast!
Jeho jméno? Doktor Faust!

Tu již v kolena klesá,
na smrt on je znaven.
Jak řinčí sklo oken,
ďábel smíchem trsá.

Hoj, Fauste, tu podepiš,
až na kraj světa uvidíš,
všechny taje do jednoho zvíš
i tu nejhezčí svedeš, teď smíš.

Vezme doktor lejstro,
moc ho neprohlíží.
Když se řízne o stiletto,
bledě na smrt vyhlíží.

Rok se s rokem schází,
Faust už z domu nevychází.
Na ďáblovi létá, poznávaje cizích krajin,
rohatec mu šeptá, tu jakou svést z omladin.

Ve lhůtě po něm knihu mrská,
ten jen prstem kýve.
Faust zbytečně si vříská,
černý si tu duši vyrve.

A jak tam leží rozsápán,
jeho svůdce v řehotu až vyje:
Co svět světem stojí,
Mefista nepřechčijí...