DUŠE VOJÁKA

Vyzáblý, samá šlacha, mlčící stroj.
Voják chodící na nejhorší mise, do týlu nepřítele… jeho jednotka řídla, on chráněn mocí nezranitelnosti vyvoleného.
Znovu a znovu se plíží k palebnému místu nepřítele, jenž pěchotu kosí, jako bezchybný návodčí palbu děl navede, nebo letadla a umlčí palbu smrtonosnou.
Pokud to nejde, sám přesnou střelbou zneškodní tuto smrtící překážku. Hrůzy umírání ho neděsí. Je voják, mozek bez vypínače.
S ostatními nemluví. Je soustředěn a čeká na povel. Nepřichází. Netuší, že válka skončila. Přeživší se radují z míru, který nic neznamená.
Tak se ocitl na místě odkladiště nepotřebných. V ústavu pro blázny.
Ústavní oblek, třikrát denně jídlo, zahrada. Dnes dokonce dostal bílou obyčejnou sepranou košili. Byl to pro něj svátek. Aspoň chvíli se cítil jako voják.
Chodil do zahrady dlouho a dlouho. Pozoroval svobodu ptáků a vnímal ticho stromů. Krása přírody vstoupila do podvědomí a probudila člověka, a ta bytost vstoupila do popředí osobnosti.
Noc umožnila, že zmizel. Duch válečníka ho vyvedl z pasti prázdnoty a člověk mohl objevit život.
Nikdy ho nenašli. Loď zaoceánská práci na cestu dlouhou dala mu, lístek zaplatila, v novém světě vystoupil jiná bytost. Tichá a citlivá.
Práci sobě našel. Žil jako každý druhý…nebo ne…jeho záliba v kráse ho do jiných obrazů hnala. Stával se pomalu známějším a známějším fotografem. Jeho práce na dračku šly. Peněz získaných na toulky chrámem Božím využil, ticho na film zachytil.
Zase loví…krev neteče…šťastný je. Člověk vyhrál.