Zelený přízrak ožívá (20)

* 20 *

Mojmír seděl na lavičce, čekal, až přistaví vlak a klepal se zimou.
Zimou, rozrušením a vzteky. Nebylo mu ani moc dobře, naraženou
ruku teprve teď pořádně cítil. Že si nedal pokoj a nenechal věci v klidu.
Jen to všem i sám sobě zkomplikoval. Kdyby aspoň něčeho docílil!
Auto je zralé tak akorát do šrotu, a Růžena se Standou…! Ještě, že
to vůbec přežili.
Všechno zlé ale může být pro něco dobré. Toho dědka snad už
konečně dostanou. Pokud ho tedy, když se jím to stalo, nestrhli s sebou.
Nakonec, i kdyby, zavinil si to sám. Tak dlouho se chodí se
džbánem pro vodu…
Jestli předtím někdy někoho postrašil, to se dalo ještě nějakým
způsobem zpochybnit, ale tady jsou teď už docela konkrétní důkazy.
Nabourané auto, nejspíš na odpis a ranění, možná i dost vážně. Co
jestli se při tom někdo zabil? To mu snad už v žádném případě nemůže
projít…! Jestli tedy taky ještě vůbec žije, možná zůstal ležet někdo
pod tím rozsekaným autem.
Byl rozmrzelý i nad tím, že s Jurou do Růženina, tedy do Standova
baráku už nemůže skoro počítat. Růžena se Standou ho znají a nemůžou
mu přijít na jméno. I když, aspoň podle toho co slyšel, a jak
mu to taky i jemu samotnému připadalo, vesnice, kde se jejich barák
nachází je pěkná díra, kdo může, odtamtud uteče a pro Juru by to
bylo vyhnanství. Pokud jim řekne, že ho chce zničit, budou mu jistě
nápomocní, ale do vlastního baráku ho nejspíš chtít nebudou. Platilo
by to i v případě, že by jim tam pěkně posluhoval, staral se o bábu,
králíky a slepice, krmil prase a oni by se mu mohli pěkně smát do
obličeje…? Jak se toho dopátrat?
Juru nesnášel už od dětství. Nesnášel ho vlastně nikdo z jejich rodiny.
Tedy, nesnášeli vůbec celou jejich rodinu. Kdysi, to už je hodně
dávno, se rodičům podařilo, zapracovat na příslušných místech, aby
nebyl přijatý na střední školu. Na školu se nakonec dostal, ale v jednom
jim to stejně vyšlo. Vědělo se o něm, že pálí za jednou holkou a
tehdy se sestrou přišli na ten nápad…
Ono to nakonec sice proběhlo úplně jinak, ale výsledek byl stejný.
Ta jeho „láska“ se odstěhovala, tedy i s rodiči. Jura to, aspoň jak se
zdálo, dlouhou dobu nesl dost těžce. Byla to vlastně všechno jen
náhoda, že to zrovna takhle dopadlo a do dnešního dne se nic neprovalilo…
Odpoledne si ještě s autem vyrazili. Jen tak, na výlet. Nebo spíš
na projížďku. Při zpáteční cestě znovu zahlédli Juru s manželkou a
s jedním z těch jeho dětí. Standa začal brblat a Růžena mu přizvukovala.
O kus dál na rohu stál další Jurův syn, Mojmír ho dokonce i poznal.
Zdálo se, že je nějak unavený a odpočívá.
„Vidíte to,“ zakřičel. „Kluka nechají bez dozoru…,“ a v tu chvíli ho
něco napadlo. „Vždyť jim děti odebrali, tak co se tady s nimi procházejí,
jakoby nic,“ vyhrkl z čista jasna a tím všechno začalo. Ještě to
doplnil báchorkou o tom, jak se o děti vůbec nestarají a jaké mají
doma strašné poměry. A pak už jen improvizoval. „Radši zastavíme a
hned ho odvezeme tam, kam patří. A oni si těch jejich dalších pět
dětí…,“ tady si přidal, aby to lepší zapůsobilo, „…už sami najdou.“
„Oni maji pět dětí?“ zeptala se Růžena udiveně, ani jí nedošlo, že
podle toho, jak to řekl, by jich muselo být ve skutečnosti šest. Tu její
početní chybu Mojmír jakoby přeslechl, ale přisoloval si dál: „No co se
divíš?“ blufoval. „Šest a sedmý na cestě. To jsou vyloženej sociální
případ. Nic jinýho, než dělat děti ani neuměj.
Chtěl říct taky ještě něco o notorických alkoholicích, ale včas mu
došlo, že by, až přijedou k nim domů, máma mohla zase excelovat.
Nebo aby se do toho nakonec nepřipletla ještě ségra. Od té doby, co
jí dal ten její přestárlý amant kopačky, začala v tomhle směru mámu
už docela úspěšně dohánět.
Dál to vzalo docela rychlý spád. Růžena zastavila, se Standou vyběhli
ven a kluka se zeptali, co tam dělá. Standa, který navíc nevěděl,
jak je to doopravdy, byl zpočátku dost ostrý. Kluk se zarazil a jen
zakoktal, že běží ke strejdovi. Na to Standa nasadil vlídnou masku, až
moc vlídnou, a nabídl mu, že ho odvezou, aby tam byl dřív. Kluk se
ani moc nezdráhal, ten náhle přívětivý tón Standovy řeči ho uklidnil a
šel s nimi.
„Kam ho máme odvýzt,“ zeptala se Růžena, když nastoupili.
„Do děcáku do Boletína,“ vyhrkl tehdy Mojmír, „cestu ti ukážu.“
Vůbec ho v tu chvíli nenapadlo, co tam s ním budou dělat, to mu
došlo taky až později. Kdyby ho vysadili před bránou, určitě by to
bylo Růženě i Standovi asi dost podezřelé. Jedině by ho musel strčit
až za dveře, pokud by byly odemčené, pochopitelně tak, aby ho ti
dva neviděli, ti by museli zůstat sedět v autě. A pak honem rychle
utýct…
A ujet dřív, než se kluk vzpamatuje a vyběhne ven, nebo až si ho
tam někdo všimne a začne celou věc prověřovat.
A dál jedině doufat, že se kluk ztratí, už ho nenajdou a Jura
s manželkou se z toho zblázní. Pak i další kluci skutečně skončí někde
v děcáku a pomsta bude konečně dokonaná.
Ono se to ale vyvíjelo úplně jinak…!