Fénix

» autorka: Aaliyan
Za každým žalem shořím. za vším zlým, co se mi stane, propadnu se do popela vlastního těla a vyčkávám na znovuzrození. A až se zase nadechnu, vrátím se k tobě, ulehnu ti do snů, sednu si k tvé posteli … a jednou vytrhnu ze země zem, abych už nikdy nemusel znovu vzplanout.

Svítá. Nad horami jsou vidět první paprsky slunce. Docela pomalu se natahují k nebi; k mrakům, které na něm zůstaly z dlouhé noci.

Dnes tam pospávaly místo hvězd.

Vím to, protože jsem skrz jejich svit chtěl najít cestu, ale tma mi zakryla oči.

Mé kroky se proplétaly hustým lesem. Nikdo ke mně nepromluvil. U každého stromu, mechu, u opadaných listů jsem slyšel pouze příběhy přírody. Šeptaly pohádky o světě, o tichu … o řádu, který je vážnější, než všechny naše rozmary. Na kmenech jsem viděl příběhy nás dvou. Běžela jsi vedle mě po celou dobu.

Ale nikdy jsi mi neukázala, kudy jít.

A já se slepě díval do tvého odrazu, a les začal ukolébávat mé zbrklé kroky. Padal jsem k zemi. Přijala mě s lehkostí … a objala nočním klidem.

Hvězdy, moje hvězdy, chci vás všechny posbírat do náruče, přinést vás k jejím nohám. Vyskládat oblohu nad postelí, v níž spí a den co den jednu z vás jí vložit do klína. Hvězdy, moje hvězdy, shlukněte se, seskákejte mi do klína, vyrvu vás z oblohy, jen pro její srdce ...

Duchové brodící se po okolí už o mě dávno věděli. Shlukovali se kolem, vnímal jsem jejich dech, neexistující slova, která mi procházela kůží … cítil jsem je v krvi, v myšlenkách, v každém svém nádechu, jejich stíny se odrážely do tmy.

Slyšel jsem je. Jejich věty, výzvy, žalost, radost i vztek …

Ještě před úsvitem mi někdo otevřel snové brány a pustil mi do spánku čerstvý vzduch.

Už nebylo potřeba hvězd, všude bylo šero, brzy mělo vyjít slunce.

Mraky, které se v noci toulaly nad našimi hlavami, se rozprostíraly do všech stran, trhaly se na kusy a vytrácely se v dálkách, toužící po další deštivé pouti.

Vydejme se také na tu svou! Nechej mě vzít tvou ruku do svých dlaní, vzlétněme spolu nad nebesa! Budeš jen má, budeš jen má princezna. Nenechám tě shořet v lidství. Nenechám tě jen tak žít. Ukaž se mi před očima, ukaž se mi na cestách ...

Vyšel jsem z hlubokého lesa. Bosé nohy mi chladil studený lesní porost, vzduch hasil horkost v plicích a já dostal strašlivou chuť vzlétnout. Naposledy se proletět, vidět to všechno, co ze země nelze. Pohladit špičky stromů, opřít se tvářemi o vítr, razit si cestu bez doprovodu jiných … razit si cestu za tebou.

Les pomalu řídl a já nechával za zády všechna dobrodružství, všechnu bolest i radost. Se sílícími paprsky začínaly sílit všechny barvy. Louka, která se vylévala z lesa, byla záchranou, byla pohádkou za ošklivým příběhem. Byla voňavou náručí matky, byla tvými rty, dlaněmi i slovy.

Nikdo nespočítá odstíny zelených stromů, které stály všude kolem, nikdo nesečte jejich listy ani jehličí. Nikdo nedovede sesbírat všechny květiny z louky a nenechat ani jedinou.

Já to všechno udělám. Pro jediný skutečný den v tvém objetí.

Vzhlédl jsem k vysokým horám. Nic neříkaly, ale já přesto slyšel jejich hukot, jejich růst. To, jak se neustále zvětšují a vypínají výš a výš k nebi, jak pod nimi praská zem.

Svět kolem … síla myšlenek … objal jsem celý ten zelenosvět do rozpětí svých křídel, se zavřenýma očima se roztáčel a přál si dát celou tu krásu jen a jen tobě. Snést ti ji k nohám a říct, že:

"tady máš svět, víc už ti nelze dát. "

Přijmi můj dar anebo řekni, co chceš. Jenom buď, prosím, skutečná, a přestaň se mi zdát …
Tipů: 0
» 18.02.18
» komentářů: 0
» čteno: 701(7)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Bílosvět | Následující: Vždycky

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.