Útěk ( věnováno D.)

Oblékl se na ten svátek,
jako vždycky tropí zmatek
lehce nestíhá.

Šatnářka jen klopí zraky,
stydí se, však obleků kopy,
prostě zase přišli lidi.

Sedí, konečně, a těší se
na zasloužený stav beztíže,
kdy ho herci začnou bavit.

První dějství začne tušit
„Buduuuu křičet!!"
„Psss, přestaň už rušit".

Příběh se tu děje vskutku
plný dojmů, plný smutku
věrnější než realita.

Spásná chvíle na něj čeká
přestávka a slečna v šatně
„Honem pane, už se zhasne".

Druhá půlka "Bože" začne,
„Prosím kabát, musím pryč!
Jde tu o život!!"

Vyklopýtá po schodech
„Rychle, ať už zchladím dech,
kde je putyka?"

Záchrana hned za rohem.
Než se trochu vzpamatuje,
známá tvář je za oknem.

Herec, co před chvílí hrál
před oknem tu jen tak stál,
cigaretu zhasíná.

V restauraci herců stůl
on se nebál, pěkně vplul,
ovíněn do šlamastyky.

Jak jen říci, nechtěl lhát.
„Jenom talent může hrát,
že jsem stěží viděl půli?"

Nadechl se a pak pravil,
hlavně aby neurazil
„Pane byl jste prostě skvělej!"

Odklopýtal ke stolu,
hledal jeho oporu,
a pak už jen tiše šeptal:

„Úžasně jste pane hrál,
byl jste ve mně
a já se jen bál!"

„Jde o hru, které já se bojím,
ani jako divák neobstojím.
Proto konec nechci znát!!"