Úterý

13:00. Úterý. Za chvíli brácha končí ve škole a přijde mne vyzvednout do družiny. Chce se mi zvracet. Možná kdybych se pozvracela, musela by pro mě přijít máma. Ale ta by pro mě stejně nedošla. Bůhví jestli vůbec dneska přijede domů. Možná zase zůstane v „práci“. Ráda bych jí to všechno řekla, ale stejně by mi nevěřila. Brácha je Bůh. To tedy je. Bůh hajzlů.
Je tady. A jak se zase tváří. To nikdo nevidí to samý jako já? Že to není žádný hodný kluk, bráška co se stará o svojí sestřičku, ale prachsprostý tyran. Chce se mi mu flusnout na ten jeho sladký obličej. Zase je to pitomý úterý.
Cesta domů mi přijde dnes tak hrozně krátká. Snažím se zastavit u každé výlohy, u každého plakátu. Brácha je zas otrávený, kouří cigáro a syčí po mě, ať se necourám. Ale já se chci courat a hrozně moc. Hlavně dojít domů co nejdéle, abychom nebyli doma dlouho sami, bez mámy. Před ní si nic ke mně nedovolí.
Jsme doma. Je moc brzo, máma přijde až hodinu. Pokud tedy přijde. Brácha už zase na mě nadává. Jaká jsem kráva, že jsem se courala, to určitě schválně. Mám jít do pokojíku. Tam nechci. Už nikdo mne tam s ním nedostane. Utíkám.
Neutekla jsem. Brácha mě silou vleče do pokojíku. Hází se mnou o postel. Chtěla bych říct a tím to skončilo. Tím to všechno začalo. Všechno to ponižování. Musím se zase svléct. Řvu na něj, tím ho ale asi víc rajcuju. Hajzl. Prase. Sráč. Zase na mě šahá.
Už neřvu. Rezignuju. Snažím se na nic nemyslet. Na tu bolest. Na to jak je to všechno nechutný. Proč se ho mám dotýkat? Proč se dotýká on mě? Zase se mi chce zvracet. Proč vlastně žiju? Proč mě pořád ponižuje? A takhle se dělají holčičky a takhle zase kloučci. Je to nechutný a pořád stejný. Zase stejný úterý.