Moravská teta aneb Řízek do ruky…

Góóóóóól!
To je teda trefa, fotbal fakt nemusím…
i když jsem si ho kdysi jen tak z hecu zahrála a dala pět gólů, protože jsem neznala pravidla a nikomu nepřihrála míč a tvrdě ho několikrát probojovala až do brány… naštěstí to bylo na venkovské louce na Moravě u kamarádčiny tety, co měla spoustu bratranců a ti mi to tolerovali… a snažili se mě pravidla naučit. Marně.

Bylo mi krásných čtrnáct let a moc ráda jsem každé Velikonoce jezdila ke kamarádčině tetě na Moravu.
A tam spousta kluků, jeden se mi moc líbil, ale nakonec si ho vzala kamarádčina druhá kamarádka, co jezdila k její tetě později už na střední… Dávno se rozvedli. Nojo…

Teta byla ženská lomozivá, řehtající se jak kůň, metr osmdesát vejšky a dost přes sto kilo… ale duše nádherná, veselá, já jí zbožňovala… stejně tak mou kamarádku, která se jí pomalinku začínala podobat…

První oběd u tety byl předzvěstí, že tady se tedy nudit nebudu.
Zasedli jsme asi patnáct lidí ke dlouhému stolu ve stodole, neb jsme s kamarádkou a jejími rodiči nebyli jediná velikonoční návštěva, asi sedm dospělých v montérkách, kraťasech nebo bílých košilích, šatičkách či teplácích, strejda do půl těla bez, fííí, ten odér… byly sice Velikonoce, ale teploučko jak v létě… šest kluků od deseti do sedmnácti let a všichni na mě koukali jak na zjevení, protože jsem vážila míň než i ten desetiletý… tolik kuliček pohromadě jsem nikdy neviděla… Jen strejdovi poněkud nevšedně koukala z kůže žebra…

Ke každému přiletěl odkudsi těžký porculánový talíř, poté hliníková lžíce… uprostřed stolu byla obrovská kouřící mísa s polévkou a v ní několik hliníkových naběraček… všichni se na ně vrhli jak hladové šelmy a nalévali vrchovaté talíře…

Někdo nalil až po okraj talíře bohužel i mně… a tak jsme sborově srkali polévku a já už nemohla a najednou z druhého konce stolu teta:
„Tož holka žer, jsi hubená“
A to jsem byla tak akorát… (ale tuhle větu si pamatuji celý život, je tak nádherná… kéž bych si to mohla říci i dnes… usmívám se…)

Po polévce odkudsi do mého polévkového pracně vyjedeného talíře přistál smažený řízek a někdo mi cpal před nos mísu s bramborama… a já jak správná měšťačka: „Já ale nemám příbor?!“

„Tož na co?“ zaburácela teta, „řízek vem do ruky a brambory si naber lžícou!“

Od té doby mám nejraději řízek do ruky, jsem už tím známá.

Přes silnici byla kaplička – udírna. Kluci nás tam tajně zavedli a kradli jsme tetě uzené. Tak skvělé, že jeho vůni si vybavím ještě dnes. Naštěstí na to nikdy nepřišla… nebo možná ano, ale co se týkalo jídla, byli jsme všichni prý hubení a teta neustále křičela: „Tož žerteee!“ a smála se na celou ves.

Naštěstí okolní příroda byla nádherná, tak jsme všechny její jídla vyběhali. Jaro začínalo pučet, kluci mi čučeli na čerstvě vykvetlá prsa a přišly nesmělé pusy a první zvědavosti v lukách, alergie žádné, nikdo nekejchal ani neotekl…
kluci mi nosili první jarní kvítky, ryli srdíčka do tetina dubového stolu na zahradě a na konci víkendu jich tam pár přibylo…

V noci jsme spali kamarádka, její mamka, teta a já na manželské posteli v krásném starém pokoji s oválným obrázkem panny Marie nad postelí… tedy teta na jedné posteli a my tři na druhé… privilegium žen… kluci spali na zemi ve spacácích a dodnes si pamatuji, jak z jednoho spacáku pod blonďatými vlasy na mě hodně dlouho do noci ze tmy koukalo velké modré zamilované oko…

Krásné to Velikonoce… až na ten ječivý pomlázkový výprask… Morava je prostě Morava…

Kamarádka mi nedávno psala, že teta je v nebi, třeba je zrovna támhletím usměvavým obláčkem… snad tam nemá hlad. Kluci si vzali jiné holky…

A já si na to všechno najednou vzpomněla… jak jsem uměla dávat excelentní góly i bez pravidel… i s plným bříškem tetina řízku…

;-)


.