Po dešti

Po dešti
v dlažebních kostkách
se třpytí
sluneční svit
a střípky našich osudů
jak tisíc drobných zrcátek
úplně bez studu
slunci vnutí
náš konec i začátek
co do očí vhání červánky
svou hořkosladkou příchutí.

Tváře mu blednou
a tak pokouší se
předstírat
že-najednou-
zachtělo se mu
hrozně spát.

Po dešti
dýchám tu nejkrásnější vůni
a čtu náš příběh z kaluží
umírám touhou
ti to říct
jen
možná hledal bys únik
a úsměv v očích by ti plál
i červánkovým plamenem.

Jak je ti libo-
-zůstane pouhou
iluzí
a taky nejlepší
chybou pro nás pro oba.

*

Po dešti
ta nejkrásnější vůně
tolik se ti podobá.