Noční Pozdvižení

Všechno spalo. Konečně jsem měl příležitost okrást toho kupce, co tu přenocuje. Celý den jsem ho venku sledoval a teď se naskytla příležitost přivlastnit si ten jeho objemný měšec.
Připlížil jsem se ke dveřím od hostince. Zatraceně!! Krčmář musel na noc zamknout.
Rozhlédnul jsem se po jiné cestě dovnitř. A hle, otevřené okno.
Že by mě očekávali? Pomyslel jsem si. Uvnitř byla černočerná tma, na stolech ležely talíře s nedojedenými kuřaty a asi dva korbely s pivem, opodál stála o zeď opřená kopí a štíty. Byl na nich královský emblém, musel jsem si dávat pozor, protože nestojím o problémy. Věděl jsem, že abych našel toho zazobance musím po schodech nahoru.
Najít ty správné dveře nebylo vůbec těžké, v ruce totiž pořád držel jídlo a nehleděl na to, že mu drobky padají od úst.
Vzal jsem opatrně za kliku. „Ha otevřeno.“ Vešel jsem. Obtloustlý obchodník spal v posteli a zařezával tak, že by ani hluchý neusnul.
„Perfektní, takhle mě nikdo neuslyší.“ Chtěl jsem ten tučný lup sebrat ze stolu, kde se nacházel a ztratit se do tmy, když tu najedenou jsem na zádech ucítil hrot dýky a někdo zašeptal hrubým hlasem. „Tak hele, já tu byl první, tudíž zlato patří mně.“
Aniž bych dbal varování, vzal jsem, co mi po právu patřilo, ohnal jsem se pěstí po záhadném muži, ten se skácel k zemi. Vyřítil jsem se na chodbu. Sbíhajíc ze schodů jsem zaslechl hlas rozčíleného hosta a také hlasité rány.
Nejspíš se spolu začaly prát.
Utíkal jsem hluboko do lesa. „No jen tak ze skrýše nevylezu.“ Zakřenil jsem se.