Písemný rozhovor

Pípnutí a je ráno. Obyčejné, nudné, všední, ráno. Koukla na display. Teplota venku, uvnitř, vlhkost vzduchu, tlak, ovzduší, všechna další čísla. Absorbovala je, zpracovala a konečně vstala. Pustila první přehled, čísla, čísla, čísla, sloupce, řady, tabulky, hodnoty, poklesy, tržby, výroba, akcie, burza - jen letmo na to koukla, jen pro přehled, přitom se oblékala, nazula tenisky a ve chvilce byla dole.

Čekal tam, jako vždycky, pozdrav, letmý, pracovní úsměv a běh. Samozřejmě, že čekal on, je to jeho práce, ona je klient. Trasa, kilometry, kalorie, hodnoty, skloubení s týdenním režimem, porovnání ve výsledcích týdne, měsíce, všechno to má, vždycky. Tahle je celkem dobrá, výborná, vlastně. Platí to firma, nebo pro co to pracuje. Přesně, tolik, kolik účtuje, nesmlouvají, peníze přijdou vždycky přesně. Ona je tichá, skoro nemluví. Běží a v hlavě jí určitě chodí taky nějaký příběhy. Sluchátka nenosí. Ale nikdy se nedělí. O nic. Kdyby měla na tý trase umřít, tak ani nehlesne. Několikrát to zkusil, dal trochu víc, než byla norma, nic, raději vypustí duši, ale mlčí. Nakonec poděkuje, mrkne na údaje ( za chviličku je má v systému) a zmizí zase dovnitř. Denně, všední den, sobota, neděle, ledaže tu není. To pak přijde zpráva, že trénink od do není. Nic víc. Tečka.

Je zpátky, relax, vibrostation, sprcha, práce. Jako stroj. Je jí to vlastně jedno. Kde je. Přijde do práce, na stole bude její čaj. Nesnídá, nikdy. Asistentka sladí denní program, upraví změny, vyjedná a zařídí, případně přesune, omluví nebo domluví. Pak práce. Čísla, čísla, vlastně, to už víte. Nic jiného pro ni ani není. Je dobrá, je v tom tak dobrá, že u koncernu pracuje už … to je jedno, dlouho. V téhle zemi? Taky. Evropu zrovna nemusí, ale asi mají pocit, že jí nějak přirostla k srdci. Je už ve třetí zemi, tady. Jazyky jí nikdy nedělaly obzvláštní problém, domluví se. Jistě všude, to ale přece každý. No dobře, domluví se za chvilku hodně dobře všude. Nic není zadarmo, hrne to do sebe denně mnoho hodin. To je jedno, že s ní tak mluvit nemohou, jednací jazyk ve firmě – image firmy, ale mezi sebou ano, nesnese, když něčemu nerozumí. Ani v tomhle. Když něco chce, dokáže to. Není nic, co by bylo pro ni překážkou? Vážně? Nic? Vůbec?

Kde se zase vzal ten vnitřní hlas? Nikdo ho nezval. Nikdy ho nikdo nezve. Odněkud se zjevuje v ty nejnevhodnější chvilky, má naprosto nemožné připomínky, někdy otázky a hodně často poznámky. Ano, bývají k věci. Ale proč? Nechce ho, nepotřebuje ho. Moc by si přála, zejména někdy, aby prostě mlčel. Nebo si alespoň nechal ty svý připomínky a poznámky. Možná by stačilo jen někdy. Nebo jen ty, který ale vážně nesnáší, on moc dobře ví, který to jsou a právě ty po ní hází v těch nejnepříhodnějších chvilkách. Neotravuje často to ne, když zahltí celou sebe samu prací, většinou mlčí. Chtěl by se někam vecpat, ale čísla mu to nedovolí, ale jak na chvilinku vznikne mezírka, nebo dokonce delší pomlka, je tam. Chvilku jen tak pozoruje, jestli teď? A když zjistí, že má prostor, začne.

Nemá ráda volné chvilky, vlastně nemá volné chvilky. Běh, práce, golf, fitko, někdy pracovní večeře ( příšerný, upnutý hovory nad chladnoucím jídlem a navíc, málokdo umí vybrat víno, které má ráda a hodí se). Možná má ráda nehodící se druhy, možná. Opera, balet taky pracovně, to se dá snést, tam alespoň většinu času všichni mlčí, kromě těch na jevišti. Různé země, různé úrovně, ale je to v podstatě pořád to samé.

V čem je tak dobrá? V optimalizaci, umí najít slabé místo, nebo místo, které by se slabinou mohlo stát. Poměrně rychle a s téměř devadesátiprocentní jistotou. Nevyhazuje lidi, ne, to není její práce. Umí najít, kdo má kde být, jak pracovat, kolik je jich na to potřeba, jak to ovlivní produkt v jeho hodnocení, jak cenu firmy a všeho co s tím souvisí, prostě takový naprosto nezajímavý věci, který vás při nákupu sice nezajímají, ale jen si to myslíte. Tak tohle umí. Spočítat a vyřešit, to ano. Kdyby bylo v životě všechno takhle jednoduchý. Kdyby prostě stačilo udělat analýzu, SWOT, STEP, klasifikační, vztahovou, kauzální, to by uměla, to ano.

Zejména, kdyby vztahová byla o vztazích mezi jednotlivci. To by bylo jednoduchý. Tak zpátky k práci. Nebude se koukat z okna, na to čas nemá. Ano, ani mít nechce. Posadila se zpátky ke stolu a dál pokračovala v práci. Někdo zaklepal. Teď? Asistentka přece nejdřív volá, vždycky. Někdy při práci trochu nevnímá okolí, tak proto.
Málem na to zapomněla, no jo. Z nějakého časopisu psali o rozhovor, koukala vlastně na jejich náklad, nechala si poslat rychlé hodnocení toho plátku, ano rozhovor jim poskytne. Jistě, firma dbá i na tohle. Úspěšný, dynamický profil ve vedení republikové divize. Taková věc firmě prospívá. Takže? Samozřejmě. Podmínky? Foto na titulní straně – dodá firma, rozhovor na čtyři strany, další foto také pouze firemní. Stylistka přinesla oblečení, ta na obličej a tak ( jak se to řekne v téhle řeči?) čeká s ní, kadeřník taky. Fotograf tu bude za hodinu. Fotky v kanceláři, pracovní prostředí vše bude připraveno. Rozhovor ve tři, jak je domluveno.

Vždycky je upravená, skoro dokonalá, ale ne na tohle. To je věc těch od public…, vlastně je to směšné. Není to věc veřejná, je to pro veřejnost, mělo by se to nějak odlišovat. Tady je to jedno, přejali to od nich, ani se nenamáhají s překladem. Cíp šátku není dost ostrý, rtěnka příliš měkká, řasy dost nahoru. Skoro měla pocit, že je potřeba vytvořit nějakou sádrovou, dokonalou, možná by to focení zvládla líp. Málo lesku v očích? To už snad ani nemyslí vážně? Nebo ano? Protože už toho měla dost, požádala o chemické složení toho blivajzu co jí tam chtěl nakapat a řekla, že je alergik. Není, ale už ji to opravdu nebavilo. Hned byl ochota sama a spokojil se jen s obyčejnými kapkami do očí ( ty má přece každý, kdo pracuje u počítače).

Konečně, hotovo. Snad ta redaktorka bude méně otravná, i když… těžko. Byla, přiletěla skoro o patnáct minut pozdě. Už ani nečekala, že přijde, hezky pohodlně se usadila ve svých tabulkách a ona najednou přišla. Asistentka jí asi udělala kázání a poučila ji, že audience tady je skoro na úrovni přijetí na nejvyšší státní úrovni (to minimálně). Zdvořile volala, jestli ji vůbec ještě přijme. Velmi dobře ví, jak nesnáší nedochvilnost. Stejně je tady, představa, že si na ni bude dělat ještě jednou čas, případně, že to nesnesitelné focení bylo na nic, ji přesvědčilo, že souhlasila.
Vešla a začala se omlouvat. Koktala jedno přes druhé, za chvilku se nějak zamotala v časech a nakonec se rozbrečela. Docela normálně si sedla, aniž jí to kdo nabídl, začala hledat v tašce kapesníky a brečela. Chvilku ji nechala a přemýšlela. Co se jí asi stalo? Proč, na takhle pro ni důležitou práci, přišla pozdě? Co bylo důležitější než rozhovor s ní? V tomhle městě? Pro ni? Kdo? No, a to by asi tak stačilo. Trochu by se ta holka ovládnout mohla. Přistrčila před ní svoje kapesníky, protože jí už došly.
Konečně ji snad trochu vnímá. Možná se to někam posune. Tak snad. Ne, nebude to na ní nechávat, tohle vezme do ruky sama. Má potom ještě fitko a ona pozdě nechodí. Nikdy. Ani tam.

„Máte ty otázky připraveny písemně? Podívala bych se. Nebo vám mohu poslat odpovědi, pak mi to jen pošlete k…( Nemohla si na to slovo vzpomenout, proč s tou češtinou začínala. Je to nějak podobně, ale jak přesně?).“
„ Autorizaci?“ zeptala se novinářka překvapeně česky.
„Ano, dejte mi to, podívám se a něco vám napíši.“ mluvila na ni klidně a vlídně, bylo jí ji vlastně líto. Vypadá vážně dost zdrceně. Co ji tak vzalo? Uvědomila si ale hned jak uvažuje. Tohle není ona, je to normální holka.
N o r m á l n í, to je to, co je dvě odlišuje. Je tady v té zemi doma, no a když je vykolejená, brečí a zmatkuje ve svém jazyce, jednoduché. Tak se jí to nějak přehodilo, to se stane. Taky asi dostala slušnou lekci od té její asistentky, než vešla a to všechno dohromady ji takhle rozložilo.

Vždyť o nic nejde, rozhovor, takových už dala. Bude to rutina. Určitě nic objevného. Vzala si od ní desky, pak se na to podívá. Rozloučila se a vyprovodila ji ke dveřím. Ne, vážně, nic se nestalo, někdy se zkrátka den nevydaří, jak by člověk chtěl. Pošle jí to pozítří. Jistě je to jen mezi nimi. Může se spolehnout. Zběžně koukla hned, jak se za ní zavřely dveře. Čekala to. Jaké byly vaše začátky? Studia? Zkoušky? ….Bla, bla, bla. Večer jí to napíše. Bude to ještě lepší. Sedne si ke krbu, nebude se muset tvářit reprezentativně, bude bosa a napíše to, ve svém rodném jazyce, pochopitelně. Ať si to pak přeloží, snad už bude v klidu.

Nemusí to ani doma, ale tady už jsou skoro stejní, vánoční výzdoba i tady. Proč bych zrovna musela cvičit s pohledem na nějaký obtloustlý Santy. Jako, když u nás nebudeš denně, budeš takováhle? No díky, za pozitivní reklamu. Nebo, budeš zářit jako hvězda na vánočním stromku jen po každodenním tréninku? Dárek, který sluší - opálení z našeho solárka? Tisíc vánočních kilometrů jen u nás v klimatizovaném centru? Tak dost, už jí vážně asi… stejně dnes už konec, jede domů.

Konečně. Sprcha, sacharidy, uhlovodany, cukry nebo co – prostě krabička večeře. Posadila se před krb, je to možná kýč, ale velmi pohodlný. Vzala si svoji domácí elektronickou hračku na psaní a začala číst ty otázky. Ne dopředu, systematicky. Otázka- odpověď. Pěkně popořadě, žádný chaos. Jde to lehce, kolikrát už tohle někam psala. Spokojená se svou prací, splnění jejího pracovní snu. Otevřené možnosti profesního růstu, uplatnění nových technologií a možnosti rozšiřování nových aplikací …
Co to tady je? Chtěla jste být vždy tam, kde jste nyní, na této pozici? Jak dokážete skloubit osobní a pracovní kariéru? Líbí se vám u nás? Jste tu ráda? Slavíte tady vánoce? Jestli ano, jak?
Chtěla jsem být tam, kde jsem? Vždycky? Opravdu? Tohle jsem chtěla? Sedět den před vánoci sama u krbu a psát odpovědi na otázky jak jsem dokonalá? V cizí zemi, v městě ve kterém znám jen trasy na běhání, cestu do práce, fitka a na golf? Chtěla jsem aby přede mnou měli všichni respekt, aby se obávali mých mrazivých pohledů? Výsledků mé práce? Oceňovali moji dochvilnost a dokonalost? ...

Jakpak mi jde to skloubení kariér? Spíš se to všechno nějak vykloubilo. Osobně i pracovně. Proč? To už asi vlastně ani jeden z nás neví. Nejdřív tak nějak pomalu, potichu a nenápadně. Skvělá příležitost jeho, moje, obou, jen na chvíli, potom, pak, ještě tady a tenhle projekt. Ještě jedna příležitost a potom, pak, jindy. Ani jeden z nás nechtěl druhému bránit. Oba jsme nějak mimo, asi. Prostě, práce nás baví, hodně moc, tak moc, že život nám poněkud uniká, oběma. My ho nejspíš tak nějak nepotřebujeme, každodenně, pořád a na stálo. Nebo možná… On to zřejmě nevnímá vůbec a já?

Proč by se mi tady mělo líbit? Mám tady pracovat, ne to tady milovat. Tři roky. Víc než půlku už mám za sebou. Je tu zima, v létě divný horko. Vaše řeč je dost složitá, ale to mne neporazí. A jezdíte po opačný straně než u nás, příšerný evropský zvyk ( já vím, že ne všude, jen tam, kde jsem já). Zvykla jsem si, ale je to divný. Není to tady tedy strašný, to ne, jen nějaké salvy nadšení, to taky ne. Prostě nejsem tady doma, nikdy nebudu. To jsem jinde.
Vánoce? To je u vás hezký, máte sníh. Jenže zase Ježíška. To my ne. Ale je hezký, že na terasu nemusím nechat sypat umělý sníh, abych měla pohodu vánoc. Naopak, je ho tam až moc. Jo, to se mi líbí. Jen by nemusela k tomu být ta zima a vlhko.

Na chvilku přestala. Shodila to dolů a hupsla někam jinam. Chvilka psaní, hledání a je to. Další data, honem, rychle. Hotovo. Vymrštila se ze země. Během minuty byla v pracovním ( rozuměj kostým, blůza atd.) a další už zamykala. Sjela dolů, auto čekalo před vchodem.
Má šest hodin na vyspání a konkretizaci plánu. Jak to zase uvažuje? Není v práci. Opakuje si to pořád, ale nejde to. Jistě, že ten rozhovor dokončila. Pošle to hned po přistání. Dřív než… Je to pracovní, má to přednost.
------
Nikdy v životě neviděla hezčí bílou na povlečení. Je to ta nejhezčí, nejbělejší a vůbec nej bílá, zejména pro ten doplněk v ní s hnědýma očima. Zavřela by svoje a možná chvilku i spala, ale příliš velký luxus, to může i v letadle zpátky. Kdepak, teď v žádném případě. Teď je tady. Na celých deset hodin ( odečti cestu tam a zpět - čtyři hodiny, dvě hodiny na letišti a samozřejmě cestu zpět, neměli to přímo, ale to už nepočítá). Naprosto neprofesionální, neorganizované, nepromyšlené, zbrklé a šílené, ale její. Někdy uděláte něco, co od vás svět nečeká, kdyby jen svět, co od vás nikdo nečeká, vlastně ani on (ten jeden). Něco vás k tomu postrčí. Možná energie z hvězd a mezihvězdného prostoru, možná něco úplně jiného. Něco co neumíme identifikovat, nemůžeme, nechceme. Nebo taky třeba jeden rozhovor, třebaže vlastně písemný.
------
P.S.
Odpovědi na posledních 6 otázek rozhovoru:
Chtěla jste být vždy tam, kde jste nyní, na této pozici?
Ano, celá moje pracovní kariéra k ní vede. Považuji to za logické vyústění mých studií i praktických zkušeností směřujících k tomuto cíli. Je vynikající pracovní zkušeností, která mi umožňuje uplatňovat……..
Jak dokážete skloubit osobní a pracovní kariéru?
Vše je otázkou konsensu v pracovních i partnerských vztazích.
Líbí se vám u nás?
Ano, Vaše země je velice krásná s bohatou kulturou a historií.
Jste tu ráda?
Samozřejmě.
Slavíte tady vánoce?
V letošním roce ne, ale jinak s přáteli ano.
Jestli ano, jak?
Viz předchozí odpověď.

S pozdravem…..


Podobnost s čímkoli a kýmkoli reálným je čistě náhodná.