Vločka

Vločka

I přes svou panenskou krásu a jas,
prožila vločka má nejhezčí čas
jen během chvil, kdy nikdo ji neviděl.
Já čekala na ni, však bohužel,
byla jsem s ní jen okamžik krátký,
nikdy bych ten čas však nebrala zpátky.

Zaslechla jsem několik posledních vět,
co vločka šeptala do moře Svět.
Do moře Svět, v němž tonula. Sama.
Kde byly ostatní, když byly jak ona?
Měly svůj vlastní, šťastnější ráj,
pro moji vločku moc vzdálený kraj.

Říkala něco o krásné lásce,
mohla to poznat, když žila tak krátce?
Zmínila také radost a smích,
nebylo nic z toho v očích jejích.
Přála si snad odcházet šťastná?
Byla to její myšlenka spásná?

Potom už nebyla. Zbyl jenom vzdech.
Doteď si vyčítám, že byl to můj dech,
kdo poslední zasadil jí ránu.
Ale pravda je, že teď, mírně k ránu,
se výčitky v sentiment už mění.
A vzpomínky v pouho pouhé snění.

Že byla jiná, to myslím si dodnes.
Snad někdy potkáš ji - tak jí to pověz!
Že sháním ji ve světě, nebi i duši,
chci, aby to věděla. Je teď mou růží,
co rozkvétá na každé planetě.
A ještě vyřiď jí - Vločko, já najdu tě.

Není už živoucí, tak možná ptáš se,
proč hledám něco, co třeba v kráse
ostatním se i vyrovná.
Fascinovala mě křehkost její úchvatná
A jeden dotaz mám, byť zbytečný náramně
- jestli na konci šťastná byla, a jestli díky mně.