A zase je večer

A zase je večer.
Nervózně šoupu nohama a přemítám nad tím, o čem ten svět vlastně je.
Nic?
Nic.
Tak třeba zase za rok.
Třeba zítra.
V bytě nad námi dnes někdo pouštěl Fibichovo zpracování Vodníka.
A pod námi zase pochybný soundtrack k Hříšnému tanci.
Dost podivné, když je dvacátého čtvrtého.
Prosince.
Opravdu podivné.
Podivnost všedních dní a příběhy obyčejného šílenství.
Jsem na pochybách, jestli ještě někdy budu jen tak pít růžové a ničím se nezabývat.
Kdyby aspoň ten Fibichův Štědrý večer.
Ale co, stejně je to všechno zbytečné drama.
Fibich i pocity.
Vyspíme se a vše bude zase stejné.
Tak zoufalé stejné, až hezké.
Však nemůže být každým dnem dvacátého čtvrtého.
Přeplněný žaludek a hlava s motolicí.
Tentokrát piji růžové, ale zabývám se nad vším.
Hlavně nad Fibichem a jeho brzkou smrtí.
Život vůbec není fér.
I když je dvacátého čtvrtého.
Koukám do prázdné bílé stránky a píši další nesmysly.
Monitor mi brzy vypálí zornice a to bude možná dobře.
Ale předtím si ještě přečti tohle a dej mi tím dárek.
Když je toho dvacátého čtvrtého.